Další z banditů si vybral špatný okamžik k útoku. Domníval se totiž, že se mu podaří Conana zabít dřív, než vytrhne sekeru z podlahy. To byl ovšem osudný omyl. Krvavá sekera vyletěla vzhůru a vzápětí dopadla jediným bleskovým pohybem. Zakrvácený zbytek toho, co ještě před okamžikem bylo živým mužem, padlo pod nohy útočníků.
V tom okamžiku se z hrdla jednoho ze spiklenců, střežících dveře, vydral vyděšený výkřik. Na zdi se objevil podivný, obrovský a znetvořený stín. Při tom výkřiku se všichni až na Ascalanteho otočili. Pak se s nelidským jekotem vrhli ke dveřím, mačkali se, šlapali po sobě a když se vydrali ven, rozprchli se se zoufalými výkřiky po chodbách.
Ascalante se ke dveřím neohlédl, měl oči jen pro zraněného krále. Myslel si, že hluk boje vzbouřil palác a že se blíží královská garda. Zdálo se mu sice divné, že jeho otrlí zbojníci křičí s takovou hrůzou, ale nedbal. Ani Conan se ke dveřím nepodíval, protože upíral všechnu pozornost ke zbojníkovi. Oči mu plály jako umírající šelmě. Jak se zdálo, ani v této zoufalé situaci neopustila Ascalanteho jeho cynická filozofie.
„Zdá se, že je ztraceno všechno a čest především,“ zamumlal, „na druhé straně, král už je téměř mrtev… a…“ Co mu dál proběhlo hlavou, už se nikdo nedozví. Svou řeč nedokončil a lehkým krokem se rozběhl ke Conanovi v přesně zvoleném okamžiku, kdy si král předloktím pravé ruky, v níž třímal sekeru, otíral pot, který se mu s čela řinul do očí.
Ascalante sotva vykročil, když cosi podivně rozčeřilo vzduch a něco těžkého ho zasáhlo s příšernou silou mezi lopatky. Byl sražen na břicho a do masa se mu s nesnesitelnou bolestí zaťaly dlouhé drápy. Divoce se pod neznámým útočníkem zmítal, a když se mu podařilo pootočit hlavu, pohlédl do tváře šílenství a noční můře. Na zádech mu dřepělo obrovské černé stvoření, které, jak mu řekl jediný pohled, nepocházelo z tohoto světa. V slintající tlamě se zableskly dlouhé tesáky, které se mu blížily k hrdlu, a pohled šílených žlutých očí jím otřásl, jako závan vichřice otřese obilným klasem.
Tvář toho stvoření nebyla obyčejnou tváří divokého tvora. Mohla patřit pradávné, zlé mumii, které někdo vdechl zlomyslný život. Náhle se Ascalantemu oči rozšířily ještě větší hrůzou. Na okamžik se mu zdálo, že v celém tom šíleném a nepochopitelném dění zahlédl něco známého. Měl pocit, že se příšerná tvář černé obludy podobá tváři jeho černého otroka Thoth–Amona. Pak Ascalanteho opustila i jeho cynická, vše zdůvodňující filosofie, a těsně předtím, než se mu tesáky zaťaly do hrdla, vypustil s příšerným výkřikem duši.
Conan, který si setřel s očí krvavé krůpěje, stál jak přimrazený. V prvním okamžiku si myslel, že to, co vidí nad Ascalanteho tělem, je obrovský černý pes. Když však si oči otřel znovu, viděl, že to není pes ani pavián.
S výkřikem, který zazněl jako ozvěna Ascalanteho smrtelného chrapotu, se král odrazil od zdi a vrhl se vstříc útočící nestvůře. Jeho slábnoucí tělo vložilo všechnu sílu do úderu sekery, která zasáhla obludu uprostřed skoku. Těžká čepel se se zazvoněním odrazila od kosé lebky, kterou měla rozdrtit, a král byl těžkým tělem odporné stvůry odražen přes půl místnosti.
Slintající tlama se sevřela na předloktí, kterým si Conan v posledním okamžiku pokusil chránit hrdlo. Nezdálo se však, že by stisk čelistí sílil. Oči bestie plály pekelným ohněm a jejich pohled se nořil přes královu poraněnou ruku do jeho očí. V Conanově tváři se pomalu začal objevovat výraz hrůzy podobný tomu, s nímž zemřel Ascalante. Conan cítil, jak se mu scvrkává duše a hledá, kudy by mohla opustit jeho smrtelné tělo. Cimmeřanovu duši neodolatelně přitahovaly dvě žluté hlubiny, dvě nekonečné žluté šachty, z nichž vyzařovala vesmírná hrůza, která Conana obklopovala jako neproniknutelný závoj a chystala se jej zbavit příčetnosti i života. Oči rostly, stávaly se obrovskými a na zlomek času v nich Cimmeřan zahlédl část nekonečných a svatokrádežných hrůz, které číhají v temnotách za hranicemi našeho světa, v beztvarých a mlhou zahalených proudech Času a Prostoru.
Jenže právě ta hrůza, která Ascalanteho ochromila a nakonec i zabila, probudila v divokém Cimmeřanovi zuřivost podobnou šílenství. S vypětím všech sil se zazmítal v ochromujícím sevření a bez ohledu na nesmírnou bolest, kterou cítil v trhané paži, se pokoušel vyprostit. Volnou, tápající rukou nahmátl něco, v čem jeho napůl omámený mozek rozeznal zbraň. Byla to rukověť jeho meče, se zbytkem zlomené čepele. Instinktivně ji sevřel, sebral veškerou zbývající sílu svalů a šlach a bodl tupým koncem čepele jako dýkou. Ocel zajela do těla obludy až po jílec a Conan cítil, jak sevření na jeho paži povolilo, když se tlama obludy otevřela v němé grimase smrtelné agónie. Královo tělo bylo odhozeno stranou jako dětská hračka. Když se po dopadu namáhavě zvedl na lokti, viděl jako v mlze odporného tvora, který se zmítal v divokých křečích sem a tam a z hluboké rány, kterou způsobila zlomená čepel Conanova meče, mu tryskala hustá krev. Jeho pohyby však pomalu slábly, až zůstal ležet naznak a tělem mu probíhal křečovitý třas. Nakonec zmizel i ten a obluda zůstala ležet nehybná s příšernýma očima upřenýma ke stropu. Conan zamrkal a setřel si krev s očí. Zdálo se mu, že tělo obludy pomalu taje a mění se na rosolovitou hmotu, která se rychle rozkládá.
V té chvíli mu k uším dolehla směs hlasů a královská ložnice se zaplnila spoustou lidí ode dvora, které konečně probudil a přivolal hluk boje. Rytíři, šlechtici, dámy, ozbrojenci a rádcové – všichni se se zmatenými výkřiky nahrnuli dovnitř. Pletli se jeden druhému a ještě zvyšovali celý zmatek. Dorazilo i prvních pár Černých draků, nepříčetných vztekem, kteří s rukama na jílcích mečů a s divokými kletbami na rtech pobíhali sem a tam. Mladý důstojník, který velel stráži u dveří, nebyl k nalezení, nenašli ho ani po tom, kdy po něm bylo vyhlášeno důkladné pátrání.
„Gromel! Volmana! Rinaldo!“ vykřikoval Publius, nejvyšší komoří, a lomil rukama mezi mrtvými těly. „Černá zrada! Za to někdo draze zaplatí! Zavolejte stráže!“
„Stráž už je tady, ty starý blázne!“ vyštěkl na něj s dvorností sobě vlastní Pallantides, velitel Černých draků, který v napjaté chvíli zapomněl na kancléřovo výsostné postavení.
„Líp uděláš, když necháš toho kvílení a pomůžeš nám ovázat královy rány. Bojím se, že vykrvácí!“
„Ano, jistě!“ brebentil Publius, který byl víc mužem slova, než činu. „Musíme ovázat jeho rány. Povolejte všechny dvorní ranhojiče a lazebníky! Ó můj pane, jaká to hanba padla na celé město. Žijete, Veličenstvo?!“
„Víno!“ vydralo se z králových rtů. Mezitím krále zvedli a položili na jedno z lehátek. Teď mu kdosi přiložil ke krvavým rtům pohár s vínem a on pil jako člověk, který je polomrtvý žízní.
„Nádhera!“ zavrčel nakonec a hlava mu klesla zpět do polštářů. „Zabíjení je práce, při které zatraceně vyschne v hrdle!“
Obvazy zastavily unikající krev a nesmírná vitalita rozeného divocha začala nabírat vrchu.
„Nejdřív prohlédněte tu ránu dýkou, kterou mám v boku.“ radil Conan dvorním lékařům. „Tam mi napsal Rinaldo svou pohřební píseň a jeho pero bylo řádně nabroušené!“
„Toho jsme měli pověsit už dávno,“ tetelil se Publius. „Z básníků nikdy nic dobrého nepošlo… a kdo je tohle?“
Nervózně strčil nohou v sandálu do Ascalantovy mrtvoly.
„U Mitry!“ vykřikl velitel. „To je Ascalante, bývalý hrabě z Thunu! Který ďábel sem právě jeho přinesl z pouště, kde se skrýval?“