„Proč má ale ten příšerný výraz ve tváři?“ zašeptal Publius a odtáhl se. Jeho vlastní oči teď hleděly vyděšeně a vlasy na tučném zátylku se mu zježily. I ostatní zmlkli, když pohlédli do tváře mrtvému zbojníkovi.
„Kdybys viděl totéž co on a já,“ zavrčel král, který se přes protesty doktorů na svém lůžku posadil, „neptal by ses. Podívej se támhle a uvidíme…“ Král se zarazil a s napřaženým prstem užasle zmlkl. Na místě, kde obluda dokonala, byla jen holá, čistá podlaha.
„U Croma!“ zaklel. „Ta věc se vsákla zpět do toho hnusu, který ji zplodil!“
„Král mluví v deliriu,“ zašeptal jakýsi šlechtic. Conan ho zaslechl a zuřivě zaklel.
„U Badba, Morrigana, Macha a Nemaina!“ protestoval divoce. „Já jsem při smyslech! Vypadalo to jako kříženec mezi paviánem a egyptskou mumií. Vtrhlo to sem dveřmi a Ascalantovi lumpové se před tím rozprchli jako hejno vrabců. Ta obluda zabila Ascalanta, který se mě právě chystal dorazit. Pak se vrhla na mne a já jsem ji zabil, i když nevím jak. Moje sekera se od její hlavy odrazila jako od žulového balvanu. Myslím si, že to bylo dílo učeného Epemitrea…“
„Slyšte, on mluví o Epemitreovi, mrtvém patnáct set let!“ šeptali si mezi sebou přítomní.
„U Ymira!“ zahřměl král. „Já jsem s ním mluvil dnes v noci! Promluvil ke mně, když jsem spal, a povolal mne k sobě. Kráčel jsem dlouhou kamennou chodbou, zdobenou rytinami starých bohů, až jsem přišel ke schodišti, jehož stupně tvořily podobu Setovu. Pak jsem se dostal do staré krypty, kde byla hrobka ozdobená symbolem ptáka fénixe…“
„U Mitry, Vaše Veličenstvo, mlčte!“ To vykřikl nejvyšší Mitrův kněz, jehož obličej zbledl jako stěna.
Conan pohodil hlavou jako lev potřásající hřívou a jeho hlas se podobal lvímu zavrčení.
„Jsem snad otrok, abych mlčel, když mi to přikážeš?“
„Nikoliv, ó nikoliv, můj pane!“ Nejvyšší kněz se třásl jako v horečce, ale nebylo to strachem z králova hněvu. „Nechtěl jsem vás urazit!“ Sklonil se ke králi a promlouval k němu šeptem, který mohli slyšet jen oni dva.
„Můj pane, tohle jsou události, které se vymykají lidskému chápání. Jen vnitřní kruh složený z nejvyšších kněží ví o tom schodišti. Bylo vytesáno v srdci hory Golamiry, neznámo kým a totéž platí o hrobce se znamením fénixe, do které byl před patnácti sty lety uložen Epemitreus k poslednímu odpočinku. Od těch dob tam nikdo nevstoupil, protože nejvyšší kněží tenkrát Epemitrea uložili a zasypali přístup do krypty tak, že už ho nikdy nikdo nenašel. Dnes o něm neví ani sám nejvyšší kněz. Jen ústním podáním se předává mezi nejvyšším knězem a hrstkou zasvěcených popis hrobky a krypty, kde v srdci hory Golamiry sní svůj věčný sen učený Epemitreus. A toto tajemství patří k těm, které střežíme nejžárlivěji. Je to jedno z těch tajemství, která znají jen zasvěcenci vnitřního kruhu Mitrových kněží a na kterých je Mitrův kult vybudován!“
„Nevím, jakým kouzlem se podařilo Epemitreovi přivolat mě k sobě,“ odpověděl mu Conan. „Vím, že jsem s ním mluvil a on vtiskl své znamení na můj meč. Jak tohle znamení způsobilo, že je můj meč schopen zabíjet démony, nebo jakým kouzlem je opředeno, také nevím. Vím ale jedno. Přestože jsem zlomil čepel na Gromelově přilbě, stačil i ten zbytek k tomu, aby zabil toho démona.“
„Ukaž mi svůj meč,“ zašeptal nejvyšší kněz, kterému náhle vyschlo v hrdle.
Conan mu podal zlomený meč, kněz vykřikl a klesl na kolena.
„Mitra nás ochraňuj před temnými silami!“ vydechl. „Král této noci opravdu hovořil s Epemitreem! Tady na té čepeli – to je svaté znamení, které tam neudělal nikdo jiný, než on! Je to znak nesmrtelného fénixe, který střeží navěky jeho hrob. Rychle svíce! Prohlédněte znovu to místo, kde zemřel skřet zabitý králem!“
Místo bylo zastíněno rozbitým paravanem. Odhodili paravan a osvětlili prostor plameny několika svíček. Pak se mezi přihlížejícími rozhostilo hrobové ticho. Vzápětí někteří padli na kolena a vzývali Mitru, jiní se dali s výkřiky na útěk.
Na podlaze, na místě, kde obluda dokonala, se rýsovala jako téměř hmatatelný stín velká tmavá skvrna, která se nedala ničím odstranit. To příšerné stvoření po sobě zanechalo věrný otisk, obrys vyznačený jeho jedovatou krví, a tento obrys nepatřil žádnému ze známých tvorů tohoto světa. Črtal se tam chmurný a děsivý, podobný stínům, které vrhaly sochy opičích bohů, dřepící na oltářích v tajemných chrámech temné Stygie.