Tak se čtenáři obrazně přenáší vjem, že všechny Jevgenijovy činy, jak v první, tak v druhé části poémy, jsou doprovázeny nebo také řízeny větrem, zosobňujícím nějaké nepříjemné božstvo, s nímž je komunikace svázána s negativními emocemi. Z téhož pramene se dozvídáme, že paralelně byl bůh Amon i patronem lodníků na Nilu. Tohoto lodníka-převozníka potkáme v druhé části a tehdy si o něm povíme podrobněji.
Zatím, ukázavše na neschopnost židovského génia identifikovat své pastevce – znacharstvo kultu Amona, poukážeme jen na jeho mlhavé přání byť nějak snížit intenzitu kontroly ze strany „patrona lodníků Nilu“:
Dále jednou větou:
Puškin rozděluje (po umlčení) nereálný (vědecky – existenciální) svět židovstva a reálný svět všech ostatních lidí. Jinými slovy, Jevgenijovi se všechny nadcházející události dějí při odpojeném vědomí, tj. ve snu. A co ve skutečnosti?
Hlava 4. „Zlé“ vlny a „malý ostrov“
Pro běžné vnímání (první smyslová rovina) je povodeň valící se na město hroznou událostí, jejíž příčinou je změna směru toku řeky Něvy pod vlivem západního větru.
Tři tečky na konci dvou vět dávají najevo přítomnost textu se zprávou oznamujícím doplňující informaci se zamlčením, tj. informaci druhé smyslové řady, přičemž se tato informace obsažně rozkrývá nesladěnými pády zájmena „jejich“. Poněvadž na úrovni druhé smyslové řady je řeka obrazem davu, je hrůza blížícího se dne, hrůzou před nadcházející vzporou davu, živelnou a nelítostnou. „Národ je vždy a pro všechny děsivý, když se jeho nářky slévají do v jeden celek…“, psal Puškinův současník M.M. Speranskij (1772 – 1839) ve svých „Projektech a zákonech/ Проектах и Законах“ . Ale čí „bujné vrtochy“ nemohl dav překonat? Kdo jsou ti „jejich“, na něž se básník pokouší soustředit čtenářovu pozornost? Odpověď leží na povrchu, ačkoliv není vyjádřena přímo: ve směru větru, vyprovokujícího rozvodnění Něvy, větru Západního.
Negramotná masa ruských rolníků, upřímně se snažící o harmonický život v mnohonárodnostním moři Ruska, opravdu nemohla přemoci silné (bujné) vrtochy internacionalismu prozápadní liberální inteligence. Podměna pojmů „mnohonárodnostní“ za „internacionální“ (tj. rusky - mezinárodní), provedená ve vědomí mnohonárodnostního stáda „těsnícího se malým národem v črtách osedlosti“, zabezpečila nezbytné podmínky pro nelítostný boj všech národnostních skupin za zájmy mezinárodní klanové občiny rozeseté mezi národy Ruské říše, jejíž představitelé se lehkomyslně opíjeli výhledem na masy rozzuřené revoluční rétorikou:
Dále je dobře vidět, že výše uvedené rozkódování nesprávného skloňování přídavného jména „jejich“, jsou pravdivá. Řeč je o západních větrech (od zálivu), západním vlivu, který uvařil revoluční kotel národní nespokojenosti, jenž se navalila na vládní instituty prohnilé monarchie, neschopné začátkem XX. století zabezpečit nezbytnou kvalitu řízení ruské civilizace.
Obraz zvůle, kdy davově-„elitární“ právo, zformované na základě biblické koncepce, se zašlapává „revoluční zákonností/legitimitou“, je prezentován obrazně a jasně. Působí to dojmem, jakoby byl Puškin skutečně svědkem projevů scén strachu liberální inteligence zabředlé v korupci, alkoholismu, rozvratu vládnoucích tříd před bestiálním vztekem davu, uvěřivšího ve své osvobození. Zvnějšku revoluční procesy vypadají vždy živelně a neřízeně, tj. jakoby jdoucí zdola, a proto to normálně vypadá, že „vlny národního hněvu“ samy vtrhají do podzemních sklepení. Nicméně, jedním neruským slovem „kanály“ básník upozorňuje čtenáře na existenci druhé smyslové řady popisovaných jevů, mající na mysli skrytý mechanismus umělé kanalizace těchto procesů zvenčí.
Triton je starověký mořský démon. V řecké mytologii je synem boha moří Poseidona a vládkyně moří Amfitríty, obývající s nimi zlatý dvorec na mořském dně. Existují legendy o závodech Tritona s Héraklem, o soubojích Tritona s Dionýsem, a o tom, že Tanagrijci za krádeže jejich skotu usekli ve spánku Tritonovi hlavu. Co chtěl Puškin říci srovnáním kamenného města Petropole s obrazem vynořivšího se tritona, je diskutabilní otázka. Nicméně, historie poříjnového Ruska již jednou názorně předvedla fungování mechanismu stětí hlav těm, kdo považovali cizí majetek za majetek vlastní. Podíváme se, co ukáže historie posrpnového Ruska. A i když pro liberální inteligenci jsou národní masy, vrhnuté do revoluční přeměny, jako předtím zlí zločinci, ohrožující „svaté právo“ soukromého vlastnictví, nicméně, Puškin slovem „jak“ se s ní jakoby rozchází v náhledu na procesy, ukázané obraznou formou, jenž se přesto staly krutou realitou o století později.