Podruhé na začátku popisu povodně – revoluce:
A potřetí v závěru:
Máme tu co do činění s popisem procesu rozkvětu a degradace prozápadní řídící „elity“ Ruského impéria, jako součásti davově-„elitárního“ programu biblické civilizace, ale klíč k rozšifrování je ve větě: „Palác se zdál smutným ostrovem“.
Dle slovníku V.I. Dála slovo „ostrov/остров“ pochází z „ost/ ост“ – hřeben, vrcholek podvodní hory. Taková hora, rozdělená povrchem hladiny, je přírodní obdoba davově-„elitární“ sociální pyramidy. Vrchní, viditelná (ostrov), je obrazem vládnoucí „elity“, pro kterou spodní, skrytá pod vodou „obraz davu“, jakoby neexistuje, ačkoliv na ní stojí. Základní předurčení řídících činovníků bez ohledu na typ společensko-ekonomické formace, je zvyšovat kvalitu celkového řízení. Pokud řídící činovníci této potřebě společnosti nevyhovují, společnost má právo se jich zbavit: buď revoluční cestou (jako v říjnu r. 1917, kdy došlo k zaříznutí řídící elity, jinak řečeno větou: „Něva zatopila ostrov“); nebo evoluční (což zatím pozorujeme po srpnu r. 1991), pomocí rotace kádrové základny bez výměny koncepce řízení.
Avšak, jakýkoliv pokus o zlepšení kvality řízení takovým způsobem v podmínkách, kdy dřívější koncepce řízení se historicky vyčerpala, je očividně odsouzen k nezdaru. Puškin to předvede v závěru básně, po čemž se stane zřejmé, že zvolená cesta rozvoje, bez výměny koncepce řízení, bude v Rusku neúspěšná (nevyrostlo tam ani stéblo trávy).
Tak se v obrazové formě odehrává varování: „nové“ řídící kádry, navázané na staré rodově-klanové svazy, budou krást ještě více než ti před nimi, ale úroveň řízení nemohou pozdvihnout do té doby, dokud se společnost nezbaví „Starého zákona“ (na nějž ukazují slova básně: „chatrný domek, hadry vetché, domeček vetchý) lichvářství a nepochová jeho věrného sluhu Jevgenije.
Po Říjnové bouři Rusko pět let plálo ohněm občanské války, během níž se stará kádrová základna řídících činovníků, vedená carskými generály, vrhla na nebezpečnou cestu pod hesly o záchraně národa ve vlastním (společenském) domě před „komunistickou nákazou“, bez chápání toho, že „komuna“ a „společnost“ jsou jen latinský a ruský prst, ukazující na jeden a tentýž sociální jev.
Co vzešlo z pokusu „záchrany tonoucího národa“ dobře ukázala následující historie, která, dle názoru F. I. Tjutčeva, již za puškinovských dob na sebe vzala úkol chránit Rusko: „Skutečným obráncem Ruska je historie; v průběhu třech staletí neúnavně řeší ve prospěch Ruska všechny útrapy, jimž vystavuje svůj tajemný osud.“ (Úplné sebrané spisy, vyd. 8. Str. 432)
Tajemství osudu židovstva, jako sociálního jevu, nebylo dodnes odhaleno. To tajemství je spojeno s tajemstvím osudů mnohých národů, ale tajemství „zvláštních“ vztahů židů s ruskými národy je jedním ze zvláštních témat puškinovské tvorby. Toto téma se tak či onak prolíná napříč jeho mnohými díly, i když do nich často přímo nezasahuje:
Je toho zde uvedeno dost, aby První básník Ruska dostal cejch antisemity. A přesto většina „puškinistů“ v našem státě jsou židé. Je to zvláštní láska, více podobná silné cenzuře, při které jakákoliv odchylka v chápání smyslu puškinovských obrazů od chápání židů–puškinistů, je v mžiku prohlášena za absurdní, odporující zdravému rozumu, antivědecká a, z důvodu zvláštního postavení židů v prostředcích masových informací, vydavatelské práci, nemůže mít přístup ke čtenářům. Ale je skutečně tak nenucené ve své „ochranitelské činnosti“ směrem k Puškinovu odkazu samo židovstvo, nebo má též své „psy strážné“?