V případě existence praktikujících mágů ve společnosti (šamanů, „senzibilů“), každý jim dostupný egregor (i včetně nelidských) je pro ně prostředek řízení životními okolnostmi a, konkrétně, společenstvím na základě zkreslování a potlačení svobodné vůle lidí, jejichž psychika je fixována na egregory, které „mágové“ kontrolují. To vede z jejich strany ve větší či menší míře k odstraňování živé víry lidí a Boha egregoriálními přeludy různého druhu. Také se pro ně může egregor stát prostředkem anonymního použití ve „svých“ cílech osobnostních možností jiných lidí, vstupujících do egregoru, pokud nejsou schopni objevit tematicky orientované vybuzení jejich psychiky z vnějšku přes egregor a nejsou schopni ochránit svůj vnitřní svět před napadením ze strany egregoru.
Přitom mág (šaman), který ovládá egregor, může být sám z vnějšku řízen jako biorobot prostředky, jdoucími za hranice možností jeho chápání vlivu na něj samotného, protože mág, stejně jako každý člověk, nemá vliv nad Prozřetelností Boží; jeho citlivost také není nekonečná; psychika je hierarchicky organizována, a ne všechny úrovně uvnitř jsou zcela prozkoumány, stejně jako úroveň vědomí. Nemusí si všimnout, že je řízen, v důsledku zablokování některých částí jeho psychiky a tak nevnímat své činy jako magii, řízení egregorem a pokus o vměšování se do psychiky jiných lidí za pomoci egregoru.
Kromě toho, mág (šaman) může být sám nevolníkem egregoru z důvodu biopolové energetické závislosti na něm, když pro něj obvyklá, komfortní úroveň jeho energopotenciálu se zabezpečuje na účet egregoriálního přerozdělení energie v jeho propěch. Pokus o svévolný odchod z egregoriálního vedení v zformované udržitelné egregoriální situaci bude v takovém případě doprovázen narušením biopolí mága-nevolníka, neschopným je dovést na jeho obvyklou komfortní úroveň energopotenciálu mimo egregor. Potom mág, který to pozná, „proklíná žalostný osud svůj“.
Podobná energetická závislost může být získána nejen v dospělosti, ale také být prostředkem toho, že člověk rostl a vyrostl pod egregoriálním vedením. V tom případě energetická závislost může být informačně podepřena tím, že egregoriální vedení ochraňovalo člověka celý jeho život před střetem s egregoriálně cizí nebo egregoriálně nepřijatelnou informací. V důsledku toho člověk může mít velmi ucelený charakter, ucelený světonázor, rozvinutou kulturu vnímání světa a myšlení, ale v jeho vnitřním světě prakticky nebude egregoriálně nepřijatelná informace, ale při střetu s ní ve společnosti její vnímání a zpracování se budou zkreslovat, štěpit, blokovat se egregoriálním vzruchem jeho psychiky jino tematickou orientací, přeludy, blokováním paměti nebo energetickým nepohodlím, narušujícím jednotu emocionální a smyslové struktury duše.
Je historickou realitou, že mnohé egregory byly do historie lidstva nasazeny uměle, vytvořeny znachary s cílem zabezpečit řízení společnosti po jimi vybrané koncepci. Náboženské kulty odpovídající těmto egregorům fixují lidskou psychiku na egregory, zkreslují vzájemné osobní vztahy člověka a Boha. Vliv na tok událostí za pomoci egregorů různého druhu, vytvořených společností, je také jedním prvků magie v lidské kultuře.
Díky osobitostem, vlastních Vesmíru, lidé, projevujíce výmysly (svévoli) různého druhu, narušující harmonii ve Vesmíru, v podstatě se ocitají v oblasti „magie“, i když se za „mágy“ nepovažují a neovládají specifické postupy těch či oněch tradičních nebo netradičních škol magie. Úměrně tomu, jakákoliv volně přístupná umělecká tvorba je egregoriální magie větší či menší efektivnosti; umělecká tvorba skrývaná před ostatními je více či méně efektivní používání metody podřízení objektu modelujícímu analogu, avšak neurčité ve smyslu adresáta magického vlivu.
Budeme-li rozebírat možnosti řízení proudu událostí v životě společnosti za pomoci některého egregoru, potom je nezbytná systematická stabilní fixace psychiky množství lidí na egregor, ve kterém se udržuje a modifikuje informace, charakteristická pro tu či onu koncepci řízení společnosti. V minulosti, fixátory psychiky lidí na egregory byly náboženské kulty, ve kterých lež hojných tematicky orientovaných překrucování skutečných Zjevení potlačovala vzájemné vztahy lidí a Boha.
Ve své přirozenosti, tj. Božím Předurčením, je člověk nadán individuální pěticí samostatných smyslových orgánů, pěticí příjímacích receptorů, s jejichž pomocí jakoby snímá „informační kopie“ z jeho okolního a celostního vnějšího světa a formuje v individuálním vnitřním světě subjektivní obrazy objektivních jevů vnějšího světa. Na konci XX. století je na světě přibližně 6 mld. lidí, ale nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů. Na tom stojí současná daktyloskopie; však v tom je i projev individuálnosti hmatového smyslu. Na světě také nenajdete dva lidi z vnějšího pohledu s úplně stejnými ušními boltci, nosy, očima; v tom projevu (čistě vnějším) jsou individuálnosti (jedinečnosti) smyslů sluchu, čichu, zraku každého člověka z celého množství obyvatel naší planety. Stejně tak je to s chutí. Vnitřní projev jedinečnosti těchto smyslů je v prahu citlivosti.
Subjektivní obrazy věcí a jevů objektivního vnějšího světa, zformovaných v důsledku vzájemné interakce individuálních příjmacích receptorů (pěti smyslových orgánů) a individuální psychické činnosti, a to je to, co nazýváme „informací“ v pojmu: „Vesmír je proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry.“ Zvlášností tohoto druhu „informace“ - subjektivní kategorie - je to, že existuje jakoby odděleně od hmoty, míry a informace objektivních kategorií (které existují vždy nerozdílně) jen na úrovni podvědomí; na úroveň vědomí přechází (je-li možné to takto vyjádřit) po nalezení jejího kódu = míry slova. Stává se to ve snu, když je vědomí zablokované, ale podvědomí se aktivizuje a provádí intenzivní zpracování objektivních informací z vnějšího světa, patřící k této době. Sny „vidí“ a „slyší“ vnitřním zrakem a sluchem prakticky všichni (dokonce i ti, kdo to odmítají), ale převyprávět z „uviděného“ a „uslyšeného“ mnoho nemohou: jen ty obrazy, které disponují lexikální mírou. Tak nevědomé, mimolexikální obrazy získávají míru, tj. slovo a člověk může sobě a svému okolí převyprávět svůj sen.
A svoboda člověka, žijícího v individuálním a celostním světě, to je svoboda formování individuálních mimolexikálních (neuvědomělých) obrazů věcí a jevů na úrovni podvědomí. Jakmile člověk začne převádět nevědomé obrazy do vědomých, jeho svoboda u toho končí, protože se se zde střetává se svobodou jiného jedince, disponujícího stejnými právy na straně svobody kódování svých individuálních obrazů ve vztahu těch samých věcí a jevů. V reálném, vnějším lidském světě, hmota, informace a míra jsou nerozdělitelné a existují jako trojjediný proces.
V tomto není nic nového: toto všechno bylo na Rusi známo již dávno, avšak popisovalo se to trochu jinou terminologií v národních pohádkách, příslovích, pořekadlech. Proto v ruštině vůle a svoboda jsou vědomím příjmány jako synonyma, i když tak docela to není: vůle je kategorie podvědomí; svoboda je kategorií vědomí. Pochopit rozdíl mezi „svobodou“ a “vůlí“ je možné jen přes živou ruskou řeč, odrážející se v národních příslovích a pořekadlech. „Volnému vůle, spasenému ráj“, tj. dostat se do ráje, nelze slepě následova své vášně, v opačném případě získáš je volné-mimolexikální subjektivní obrazy objektivních jevů. Proto svobodný je jen ten, kdo nejedná jen podle rozmarů a vrtochů, ale kdo je schopen intelektem ovládat svou vlastní psychiku. A na to je i ruské přísloví: „Rozumem nehřeší, ale vůlí“. Po čemž se stává pochopitelným proč „Svoboda, to je uvědomělá nutnost“, protože „Každému jeho vůle“. Ale to znamená, že „Jeho je vůle, jeho je i osud“, tj. každý má volnost (právo) mít své mimolexikální obrazy o individuálním a celostném světě, který ho obklopuje a bezmyšlenkovitě je v životě následovat, ale přitom si nestěžovat na svůj osud. Slovo „bezmyšlenkovitě“ je označeno z toho důvodu, že kódování mimolexikálních obrazů podvědomí slovem nutně vede k chápání svobody na úrovni poznání, jako vědomé nutnosti srovnávat své lexikální obrazy s lexikálními obrazy druhých lidí. Pokud člověk tomuto procesu neporozumí, dostává se do patové situace, kdy „Rozum chce, ale vůle nebere“. To znamená, že vedomí mechanicky přijímá slova, ale v podvědomí nevznikají jim odpovídající obrazy a proto se vědomá činnost blokuje. Nakonec, o rozdílu podvědomí člověka a zvířete: „Člověk má vůli, zvíře pobuzení“. Všechna rčení jsou uvedena ve slovníku V.I. Dála. Pobuzení, dle tohoto slovníku, je dar vrozený všem živočichům, vykonávat všechny potřeby podvědomě. V pobuzení živočichů jsou sloučeny do jednoho rozum a vůle, nebo myšlenka a srdce, v člověku rozdělené. Ohař hledá divokou zvěř pobuzením, tj. podřizuje se programu umístěnému v jeho psychice.