Бунтуя злобно вкруг него. Zlobně okolo něj bouřily.
V této souvislosti „člun“ (nikoliv jako prostředek plavby, ale jako „prst“, ukazující na určitý jev společenského života) dává přednost mít co do činění jen s „vlnou“ = davem. Hovoříme-li o židovství jako mafiózním společenství, ono také dává přednost davově-„elitárním“ vztahům v libovolné společnosti, neboť národ, odmítající autoritu vůdce nebo zdeformovaných tradic, se nepodvolí opracování metodami „kulturní spolupráce“.
V „Úvodu“ vidíme, že „řeka se nesla“, tj. v přeneseném smyslu obyčejné nacionální davy (vlny) se nesou řekou času bez toho, aniž by chápaly cíle globálního historického procesu. Nicméně, „nuzný člun po ní osaměle směřoval“. Básnický přívlastek „nuzný“ je použitý celkem sedmkrát, a pětkrát směrem k Jevgenijovi, a tudíž i k židovstvu. Izolace a osamělost, vykládané jako boží vyvolenost, a také usilí dát na odiv domnělé vyhnání a nuzotu, jsou charakteristické črty židovské společnosti, vyčleňující ji mezi jinými národy. Jinými slovy, židovský dav, na rozdíl od davů národních, se v globálním historickém procesu snaží o přesně (i když jemu neznámé) stanovené cíle, ale dosahuje jich převážně ne strukturním, ale bezstrukturním, tj. z velké části mafiózním způsobem. A v tomto se projevuje obsahová stránka druhé smyslové řady slova „člun“.
Slovo „loďka“ potkáváme jen ve „Druhé části“.
Poprvé ve spojení se slovem „zjevení“ (ve smyslu objevu – pozn. přek):
Евгений смотрит: видит лодку; Jevgenij se dívá, vidí loďku;
Он к ней бежит как на находку; běží k ní jak ke zjevení;
A podruhé ve spojení se slovem „dvůr“, jenž další smysl byl odhalen výše:
С дворов Z dvorů
Свозили лодки. Odvezli loďky.
A také v „Závěru“ ve spojení se slovem „úředník“:
Или чиновник посетит Nebo úředník navštíví
Гуляя в лодке в воскресенье během nedělního výletu loďkou
Пустынный остров. Pouštní ostrov.
Ale hlavně třetí slovní spojení „úředník navštíví na výletě loďkou“ odhaluje obsahovou stránku jinotaje, stojícím za slovem „loďka“, odlišného od alegorie slova „člun“: řeč je o strukturním řízení obecně a vládním aparátu konkrétně, nemyslitelném například bez armády úředníků.
Jinými slovy, židovstvo se nejen přepravuje s pomocí Převozníka – Globálního nadjudaistického prediktora (globální biblické konceptuální moci) – z jednoho břehu řeky času na druhý: ono se aktivně podílí na změně formy vládnutí z monarchistické na republikánskou (buržoazní nebo socialistickou – záleží na okolnostech), ale zároveň v tomto období v roli „opovážlivých plavců“ nevědomě vstupuje do aktivního procesu asimilace s různými nacionálními davy, což pro „zkušeného veslaře“ hrozí jeho ztrátou jako vlastnictví, jako akceschopné periferie. „Zkušený veslař“ nemá jiné zdroje. Zánik periferie, to je též jeho vlastní pád spolu s „opovážlivými plavci“.
Takzvaný holocaust druhé světové války, o kterém tak hlasitě ševelí na konci 20. století všechen západní tisk, to je trest „nuznému člunu“ za bezduchoupřipravenost „skrýt se hluboko mezi řadami“ jiných nacionálních „vln“. Je třeba přiznat, že dané opatření, obzvláště v propagandistické rovině, se ukázalo jako dostatečně efektivní. Disciplína byla obnovena a všichni jsme svědky toho, jak se židé jakoby na povel najednou stali nejhorlivějšími zastánci monarchie v Rusku; jsou i nejaktivnějšími zastánci jejího obnovení v Rumunsku, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Srbsku a řadě dalších evropských států. K čemu by to bylo? Nechtějí snad znovu současní převozníci znovu použít tyto bezduché, aby znovu obrátili „řeku času“ zpět?
Marná práce: „loďky jsou z dvorů odvezeny“, a tam, kde se uchovaly ve formě konstitučních monarchií, vypadají jako dekorativní anachronismus a proto třetí smyslová řada vyjádření „z dvorů odvezli loďky“ také předpovídá smutnou budoucnost židovstva, jejíž plný smysl se odhaluje v „Závěru“.
Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“
Poté, co „z dvorů odvezli loďky“, se v básni objevuje jediná skutečná historická postava, Puškinův současník:
Граф Хвостов, Hrabě Chvostov,
Поэт, любимый небесами, básník, nebesy milovaný,
Уж пел бессмертными стихами již opěvoval nesmrtelnými verši
Несчастье невских берегов. Neštěstí něvských břehů.
Mnoho per a kopí se zlomilo o skutečnou roli této figury v básni.
„Chvostovův obraz je označení duchovního úpadku tehdejšího Petrohradu. Za duchovní ubohostí tohoto básníka stojí jak Bulgarin, tak Uvarov a další Puškinovi pronásledovatelé, představitelé běžného každodenního uspořádaní petrohradského života, uspořádání, které zahubilo Parašu a Jevgenije, zahubilo děkabristy a, proběhne ještě něco málo přes tři roky, zahubí i Puškina,“ - toto je příklad přímého pojetí Chvostovova obrazu puškinistou J. Borevým. „Základní estetické kategorie“, vydavatelství „Mysl“, r. 1960.
Vyskytují se také pokusy pretendující na hloubku osmyslení:
„Očividně, ironický tón Chvostovu zasvěcených řádků puškinovské básně je též odpovědí na jeho vulgárně sentimentální a nevalné verše, oslovující Puškina, a nasměrování čtenáře k tomu, že „předběhnuvší“, „Měděného jezdce“ svými verši o petěrburgské povodni „předhánějící“ hrabě ve skutečnosti nevysvětlil, nevyřešil, a jen zbanalizoval tragické téma.“
Tak chápal roli hraběte Chvostova v poémě významný puškinista J. Oksman v doplňujících komentářích k „Neotištěných dopisech Puškinovi“, ve kterých se také přiznává k bezmocnosti oficiální (bez výjimky židovské) puškinistiky proniknout do tajemství druhé smyslové řady zde probírané části a básně jako celku:
„A přesto Puškinovo začlenění této ironicky parodické vrstvy do tragické, filozoficky nasycené básně zůstává záhadou, a funkce tohoto čtyřverší směrem k celkovému záměru básně nám zůstává zatím skrytá.“
Prakticky s ním souhlasí i výše zmíněný J. Borev, pozdvihávající záhadu zjevení hraběte Chvostova v básni na úroveň problému s odhalením druhé smyslové řady básně jako celku.
„Nadmíru graciézní, grandiózní, promyšlenou budovu stavěl Puškin v této své nejvyzrálejší básni, aby si připustil náhodnou kudrlinku, nepovinné verše, náhodně vyjádřené. V tomto bodě Puškinova „nejzáhadnější báseň“ zůstává obzvláště pevně zastřená“.
Ve skutečnosti je celý problém „puškinistů“ v neschopnosti pochopit „celkový smysl básně“. Ocas, chvost je nejzřetelnější rozdílnost mezi představiteli různých živočišných různých druhů a představiteli druhu „člověk rozumný“. Pravděpodobně začleněním do zápletky básně dané postavy chtěl básník obrátit pozornost budoucího čtenáře na dominanci zvířecího typu psychiky ve vyšší společnosti jeho časů.
Jako důkaz hodnověrnosti naší doměnky mohou posloužit Puškinovy verše z r. 1825 o petěrburgské povodni 7. listopadu 1824 (tato povodeň byla motivem k napsání „Měděného jezdce“), které předcházely napsání posměšné „Ódy na jeho excel. hrab. Dm. Iv. Chvostova“.
Напрасно ахнула Европа, Zbůhdarma vzdychla Evropa,