Вскочил Евгений; вспомнил живо Vyskočil Jevgenij; vzpomněl si živě
Он прошлый ужас; торопливо Na minulý úžas (hrůzu); rychle
Он встал; пошел бродить, и вдруг Vstal; šel se toulat, a najednou
Остановился, и вокруг Se zastavil, a dokola
Тихонько стал водить очами Tichounce začal se rozhlížet
С боязнью дикой на лице. S divokým strachem na tváři.
A zde je příčina „divokého strachu“:
Он очутился под столбами Octnul se pod sloupy
Большого дома. На крыльце Velkého domu. Na verandě
С подъятой лапой, как живые, Se zdviženou tlapou, jak živí
Стояли львы сторожевые Stáli lvi strážní
И прямо в темной вышине A přímo v temných výškách
Над огражденною скалою Nad ohrazenou skálou
Кумир с простертою рукою Idol s nataženou rukou
Сидел на бронзовом коне. Seděl na bronzovém koni.
„Lvi strážní“ jsou Levité a jsou těmi samými strážnými, se kterými „v dáli v noční tmě na sebe pokřikovali“ bůh větru Amon, rozsévaje mystickou hrůzu v chorobném vědomí šíleného Jevgenije. Přibližně tři tisíce let se pod kontrolou znacharstva Amonova kultu bezmyšlenkovitě židovstvem utvářelo kolektivní nevědomí (starozákonní egregor), jehož rukojmím stádního chování se stal každý samostatně vzatý žid, vyvolávaje tím samým směrem k takovému, svou skladbou živočišnému, typu psychiky závist židouctívání u druhých.
Ale pokud do poloviny 20. století židovstvo a národy, na kterých parazitovalo, doprovázelo dopuštění Shora v oblasti bezmyšlenkovité existence v rámci biblické doktríny otrokářství bez vypracování vědomého vztahu (hodnocení) k ní, pak po změně vztahu frekvencí biologického a sociálního času není taková rozkoš pro nikoho, včetně židovstva, přípustná.
Lidstvo, dosáhnuvši počtu, blízkému šesti miliardám, se stalo spolu s technokratickou kulturou, jím vytvořenou, agresivním faktorem nátlaku na biosféru planety, což vedlo k situaci, obrazně odražené jedním okřídleným vyjádřením: „Bolívar dva neunese“. To může znamenat, že Všedržitel, vyčleňujíce člověka ze světa zvířat, ho nenáhodně obdařil instinkty, rozumem, intuicí, ale i svobodou volby a vlastní vůlí k určení hierarchie těchto komponent individuální psychiky takovým způsobem, aby na jejím základě vytvářel své chování buď v souladu s okolním světem a Bohem, nebo v bezmyšlenkovitém odporu s ním. Připomeneme si, o čem se hovořilo v úvodu:
Jsou lidé, jejichž chování je podřízeno instinktům, a rozum obsluhuje instinktivní potřeby a pokouší se této službě přizpůsobit intuici.
Jsou lidé, jejichž rozum slouží instinktům, ale kteří systematicky odmítají svá intuitivní prozření anebo jsou obecně zbaveni intuice.
Jsou lidé, jejichž rozum není nevolníkem instinktů, ale vyžívaje se ve své nezávislosti na nich, odmítá intuitivní prozření, nebo oni jsou jich zbaveni.
Existují lidé, jejichž rozum se ve svém rozvoji opírá o instinkty, ale naslouchá intuitivním prozřením a staví své chování na tomto základě.
Pokud vycházet z chápání toho, že v polovině 20. století došlo k jevu změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je možné předpokládat, že Všemohoucí určil lidstvu čas na samostatné a vědomé překonání živočišného typu psychiky v sobě, a s největší pravděpodobností tento čas vypršel. Ale v takovém případě Všedržíci stěží bude mít za smysluplné existenci nového druhu (Homo Sapiens) na planetě Zemi současně ve dvou formách, živočišné a lidské: ještě jeden druh zvířat, k tomu také nejpočetnější, ale již v lidském obraze, planeta nevydrží. Vše to předurčuje (a přitom s vysokým stupněm pravděpodobnosti) možnost realizace sociální hygieny, povolené Shora.
Jevgenijovo vnímání pravděpodobnosti zániku části druhu „člověk rozumný“ s rysy živočišného typu psychiky ve formě hrozivého varování Shora o završení mise židovstva jako aktivního zombi popotopní civilizace, na nějaký čas před samolikvidací „projasňuje v něm hrozně mysl“ a v jeden okamžik dovoluje vyplout z hlubin podvědomí na úroveň vědomí všemu tomu, co jako mrtvá váha leželo v jeho dlouhodobé genetické paměti a potlačovalu tu informační podporu, kterou potřeboval, aby se dostal ze stresové situace.
Евгений вздрогнул. Прояснились V Jevgenijovi hrklo. Projasnili
В нем страшно мысли. Он узнал se v něm strašně myšlenky. Poznal
И место, где потоп играл, I místo, kde potopa hrála,
Где волны хищные толпились, Kde vlny lačné se kupily,
Бунтуя злобно вкруг него, Zlobně bouříc kolem něj,
И львов, и площадь, и того, I lvy, i náměstí, i toho,
Кто неподвижно возвышался Kdo se bez hnutí vyvyšoval
Во мраке медною главой, V temnotě měděnou hlavou,
Того, чьей волей роковой Toho, čí vůlí osudovou
Под морем город основался... Pod mořem bylo založeno město...
V této krátké části, končící třemi tečkami, se otevírá grandiózní obraz počátku (kdy po potopě se „zachránili jak lidé, tak dobytek“), vzniku (pod utajenou kontrolou „lvů strážných“) a blížícího se konce období formování biblické civilizace, pronikající do všech ezoterických učení po názvem epocha „Ryb“, jejíž informační toky (vody), musí být nahrazeny Novou vodou období „Vodnáře“.
Takže, opět hádanka, skrytá mlčením. Tentokrát otázka stojí přímo: proč „pod mořem“, a ne u moře „bylo město založeno“? Může se zdát: nu, jaký je v tom rozdíl a stojí-li za to si nad tím lámat hlavu? Stojí, protože takovou, navenek provokativní nelogičností, se ukazuje nepřítomnost jakýchkoliv náhod v Puškinově tvorbě.
„Historii Pargolova, a to je rozsáhlé území od Poklonné hory, přes řetězec Suzdalských jezer a dále na sever, učí mnohá léta regionalista G.I. Volkov, velký znalec těchto mystických míst. Volkov objasňuje, že pásmo vyvýšenin od Poklonné hory ke Starému Parnasu není nic jiného, než bývalá pobřežní linie Starobaltického moře, které se nazývalo Litorinové moře, a pargolovské pahorky samy byly pobřežním výčnělkem tohoto moře. Moře pozvolna začalo ustupovat, odcházet z těchto míst. Současné Baltské moře a Ladožské jezero jsou pozůstatky po tomto Starobaltickém moři. Později, když moře zmizelo, se vytvořilo rameno, které začali nazývat Něvou, tj. Novou vodou.“ – Ze studie I. Volkova, publikované k 250. výročí Šuvalovského parku v petrohradských „Sportovních novinách“ č.24(63) r. 1996.