Strejda mi sice zařídil přijetí do ČKD v Praze, to bylo po mém druhém vyhazovu ze školy, to jsem se tenkrát pokoušel o techniku, jenže výsledek byl jen ten, že jsem každého prvního a patnáctého dostal na terminál vyúčtováni gáže s obligátní připomínkou, že zůstávám v pořadí na pracovní nasazení v provozu. Pracovní nasazení v provozu! Šest údržbářů na vysočanskou ČKD, to byl dělnický tým; a doma u terminálů čekalo patnáct stovek placených náhradníků. Po půl roce jsem postoupil na pořadové číslo 1 382 (i to bylo strejdovou protekcí), takže jsem dal výpověď, abych byl aspoň trochu užitečný (těm, kdo v pořadí byli za mnou).
Tak jsem se přihlásil na biofyziku a hned potom na systematiku, když se ukázalo, že na biologii nemám dost vysoký íkvé. Už to vypadalo na to, že budu po zbytek života študovat, jako to dělají ti, co je nebaví sport a lemtání barviček na plátno a psychokinetika a jiný podobný srandičky, když jsem potkal jednoho kámoše, kterého jsem znal ještě z pardubické véešcháté. Byl volepenej a čišelo z něho sebevědomí chlapíka, který — jak se tenkrát říkalo — dokázal dát životu za uši.
„Kde bych byl,“ řekl, když jsem se ho zeptal, kde byl, že o sobě nedal vědět. „Nahoře na Arkádii.“
Připomínám, že blaťáci říkají „nahoře“, když mají na mysli pobyt na Měsíci. Třeba vám to připadá směšný, ale je to tak, a kdybyste žili nějakou dobu dole na plesnivce, taky byste říkali „nahoře“ a ukazovali prstem na ten náš šutr.
Tenkrát průmysl na šutru teprve začínal, takže jsem se podivil.
„Na Měsíci? Jak to? Copak jsi doštudoval?“
„Proč bych měl dostudovat?“
Protivný zvyk, tohle odpovídání otázkama.
„Na Lagrang a na orbity berou jen študovaný,“ řekl jsem. „To přece ví kde kdo. Tahat za nohu mě nebudeš.“
Ukázal mi ruce. Myslel jsem, že má nějakou kožní chorobu, ale pak mi došlo, že to jsou mozoly.
„Na Měsíci se maká a vydělávaj se tam prachy.“
Tak tohle nebyla odpověď otázkou. Nebyla to žádná odpověď. Ten kámoš, Jirous se jmenoval, jestli vás to zajímá, mi dal informaci k nezaplacení.
Ještě ten den jsem se hlásil v náborové kanceláři českopolské. Byla to cimřička v Praze na Starém Městě, v Železné ulici. Seděla v ní ženská, sice obložená oráklama, ale jinak to byla docela živá ženská, tehdy mi připadala stará, protože jí bylo k šedesáti. Nezapomeňte, že mý mámě bylo pětačtyřicet, jednomu tátovi sedma a tomu druhýmu dokonce jen osmatřicet.
Když jsem jí řekl, že bych chtěl rubat v Českopolský titan, neomdlela a ani se nedala do smíchu.
„Máte nějaké pracovní zkušenosti?“ zeptala se.
„Dělal jsem v ČKD.“
Jenže ona nebyla včerejší.
„Pořadové číslo…?“
„Sto dvanáct,“ zalhal jsem.
Kývla stranou k oráklu.
„Třináct set dvaaosmdesát,“ pravil jsem znechuceně. Změřila si mě od hlavy k patě. Byl jsem pořez.
„Činky?“
„Pivo.“
„S tím by byl konec,“ pozvedla obočí. „Měsíc je suchej.“
V tom byla vedle jak ta jedle, v koloniích se vesele kšeftovalo s kde-čím, s pitím samozřejmě taky, jenom drogy se tam nevedly. Takový byl nepsaný havířský zvyk: u koho se našla droga, toho do týdne našli venku s rozepjatým poklopcem, jestli mi rozumíte. Nikdo se neptal, odkud ta droga přišla a za kolik a co tomu říká pan advokát. Nic takovýho. Chlapa vyvedli, ať sebou mrskal sebevíc, a pak ryc — a v tom nezničitelným, nepropálitelným a nerozřezatelným skafandru byla díra, a pak už následovalo jenom oznámení Bezpečnosti, že došlo k nehodě, a Bezpečnost se postarala o odvoz do márnice a pak v plastikovým pytli nahoru na Zem, a to bylo všechno, protože k tomu havířskýmu zvyku patřil dodatek, že feťákova smrt znamená na Měsíci asi tolik jako na Zemi tragický odchod mouchy masařky a vyvolává obdobný zájem kriminalistických orgánů.
Takže Měsíc je prej suchej.
„To není všechno,“ řekla ta hodná paní. „Taky tam nejsou ženské.“
„To už je horší,“ řekl jsem. Čekala, že odejdu, ale když jsem se k tomu neměl, pokračovala v odrazovacím projevu. Namáhavá dřina dvanáct hodin denně. Strava dehydrovaná, částečně syntetická, dílem recyklovaná. Bydliště v šuplíku dvakrát dva a půl metru. Za hádky pokuta, za rvačky a opilství kriminál.
„Za opilství? Měsíc je přece suchej.“
Nenechala se zmást.
„Taky za náboženskou propagandu,“ dodala významně.
„Vypadám na funďáka?“
„Náboženská propaganda je považována za závažný kriminální delikt,“ opakovala. „A za náboženskou propagandu se považuje i křížek na krku.“
„To je režim jako řemen, nemyslíte?“
„Nikdo vás nenutí, abyste pracoval v českopolské těžební, soudruhu… soudruhu…“
„Jakub Nedomý. Bez vyznání. Chcete, abych vám to podepsal?“
„Jestli chci? To vy podepsat musíte, soudruh Nedomý!“ zvolala pohoršené. „No a pak je tu paragraf šest.“
Pořád ještě jsem před tou milou stařenkou stál. Nohy mě už bolely, takže jsem přešlápl.
„Paragraf šest,“ pokračovala, „najdete v občanském zákoníku, v zákoně o pracovních právech a povinnostech nekybernetického personálu Průmyslového komplexu Luna. Umíte číst?“
„Studoval jsem čtyři vysoké školy.“
„To ještě neznamená, že umíte číst.“
Čtenář jsem opravdu nebyl, ale v životě jsem přelouskal nejmíň deset knížek a dvě z nich ty starodávné, s písmenama.
„Paragraf šest,“ pokračovala ta pohádková stařenka,, je koncipovaný jako ochrana proti vykukům, kteří by chtěli v soudních procesech s pékáel vytlouct kapitál. Maximální délka pobytu na Měsíci je stanovena na pět set šedesát dní. Kdo se zdrží déle z jakéhokoli důvodu, ať zaviněného nebo nezaviněného vyšší mocí, ztrácí právo na návrat na planetu Zemi a stává se trvalým občanem Lunárního společenství, aniž by měl nárok na jakoukoli náhradu ze strany pékáel. Paragraf šest si prostudujte, a až přijdete podepsat pracovní smlouvu, pokud přijdete, podepíšete prohlášení, že jste s ním srozuměn.“
Vztyčila ukazovák.
„To je ze strany Českopolské slušnost, abyste rozuměl, soudruh Nedomý. Právní následky to nemá žádné. I kdybyste nic nepodepsal, i kdyby se vámi podepsané prohlášení ztratilo, podle paragrafu šest se stejně stanete trvalým občanem Průmyslového komplexu Luna navždy, bez možnosti návratu na Zemi, byť i jen na přechodný pobyt.“
„Je to trochu drsárna, nezdá se vám?“
„Víte, jak vám změknou kosti po roce a půl pobytu v šestinové gravitaci? Po delším pobytu byste se nemohl na Zemi vrátit, i kdyby nebylo paragrafu šest.“
Teď ukazovákem zamávala ze strany na stranu.
„Je to lidumilný zákon. V minulosti se našla spousta chytráků. Prodlužovali si pobyt, aby nadělali peníze, protože se jim nechtělo domů, protože se nahoře zamilovali do kamaráda, důvody byly různé. Následky vždycky stejné: na Zemi se vrátil mrzák.“
„Copak felčaři nevymysleli nějakou léčebnou kůru?“
„Rehabilitační programy existují, ale paragraf šest je mnohem jednodušší opatření. Něco vám prozradím, soudruh Nedomý.“
Naklonila se přes stůl, až jí lokna spadla na čílko. Měla brčálově zelené vlasy, tahle babča.
„Pékáel má zájem na růstu stálé populace. I to je jeden z důvodů proč byl přijat paragraf šest.“
„Vážená soudružko,“ řekl jsem. „Aby bylo jasno: nejsem ani feťák, ani funďák, nemíním spasit svět a nechám na jinejch, aby vynalezli žárovku. Chci vydělat prachy, aby kamarádi viděli, že nejsem žádný máslo, že dovedu makat a že taky umím vydělaný peníze pěkně roztočit. Proto chci na Měsíc, frštendo? S paragrafem šest nebudu mít nejmenší potíže, to vás můžu ujistit.“
Takhle pošetile jsem mluvil a i po těch strašných letech je mi trochu stydno, když si na to vzpomenu. Samozřejmě, byla to setsakra jiná doba, tenkrát a dnes.
„A to, že pékáel sází funďáky do basy, to jenom schvaluju. Kdyby bylo po mým, zavřel bych je všechny. Je jich, bohužel, moc.“
Nebyl to tak moc náš problém. U nás v novosocialistickejch státech se fundamentalisti nikdy neprosadili. Někdo chodil do kostela a někdo ne, ale ten, co tam chodil, si nemyslel, že musí podříznout souseda za to, že se nemodlí.