„Ano,“ řekl Andrej.
„Hm…,“ zamručel pochybovačně Raimund Zwierig a upřeně se zadíval na Icika. Vtom se ho však Kensi zostra zeptaclass="underline" „A kdopak jste vy?“
Zwierig si ho změřil očima a pak se vyčkávavě podíval na Andreje. Andrej si odkašlaclass="underline" „Vážení,“ pronesl obřadně, „dovolte, abych vám představil pana Zwieriga, mladšího koadjutora.“
„Adjutora!“ opravil ho dotčeně Zwierig.
„Cože…? Ano, jistě, adjutora! Ne koadjutora, ale prostě adjutora…“
Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou ústa. „Mladšího adjutora, politického zástupce v naší redakci. Od tohoto okamžiku.“
„Zástupce — čeho?“ nedal se odbýt Kensi. Andrej už znovu sahal pro obálku, když Zwierig sám řekclass="underline" „Politický zástupce ředitelství informací.“
„Vaše doklady!“ vyjel na něj Kensi.
„Cože?“ Zwierigova zanícená očka dopáleně zamrkala.
„Doklady, zplnomocnění… Prostě co máte kromě toho idiotského pouzdra na pistoli.“
„Kdo to je?“ zařval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“
„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamžitě Andrej. „Zástupce šéfredaktora… Kensi! Žádné zplnomocnění nepotřebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“
„Od jakého Fritze?“ zeptal se s opovržením Kensi. „Co s tím má společného nějaký Fritz?“
„Pozor na rychlý pohyby,“ ozval se tiše Icik. „Bacha na to!“
Zwierig přeskočil očima z Kensiho na Icika a zase nazpátek. Jeho vyholené tváře už se bíle neleskly, teď se zalévaly temnou červení.
„Vidím, pane Voronine,“ řekl konečně, „že vaši pracovníci plně nechápou, co se dnes stalo. Anebo naopak..!“ Zvýšil hlas: „Anebo chápou, ale mají nějaké podivné, zvrácené představy. Vidím tu ohořelý papír, nepřístupné tváře a nevidím žádnou ochotu ke spolupráci. A to všechno v době, kdy celé naše Město, celý náš lid…“
„A kdo je tohle?“ přerušil ho Kensi a ukázal na chlapy s puškami. „To jsou naši noví pracovníci?“
„Představte si, že ano, pane bývalý zástupce šéfredaktora! Tohle jsou noví lidé pro vaši redakci. A já vám nemůžu zaručit, že…“
„Na to se ještě podíváme,“ řekl jakýmsi cizím, skřípajícím hlasem Kensi a vykročil k Zwierigovi. „Jakým právem…“
„Kensi!“ pronesl bezmocný Andrej, Kensi ho však nevnímal a pokračovaclass="underline" „Jakým právem se tu vytahujete? Co jste zač? Jak se opovažujete takhle se chovat? Proč jste se neprokázal svými doklady? Jste prostě ozbrojená banda, která sem vnikla, aby mohla drancovat!“
„Zavři hubu, ty žlutej čuráku!“ zaječel najednou nepříčetně Zwierig a sáhl po zbrani.
Andrej vykročil, aby se postavil mezi ně, ale někdo ho odstrčil stranou.
Selma… Jako blesk se objevila před Zwierigem.
„Jak to mluvíš před ženami, ty hajzle!?“ zavřeštěla. „Sám seš hnusnej špekounskej čurák! A bandita!“
Andrej úplně ztratil hlavu. Všichni teď křičeli najednou — Zwierig, Kensi i Selma. Andrej zahlédl, jak se chlapi mezi dveřmi na sebe nerozhodně podívali a pak pozvedli pušky. Vtom se vedle nich objevil Danny Lee, který držel za nohu těžkou židličku s železným opěradlem. Jeho vychrtlý obličej vyjadřoval odhodlání bojovat… Ze všech nejfantastičtější však byla Amálie. Nahrbila se, vycenila zuby a s děsivým výrazem mrtvolně ztuhlé tváře se opatrně kradla ke Zwierigovi s čadícím pohrabáčem jako s golfovou holí připravenou k úderu.
„Já si tě totiž, hajzlíku jeden, pamatuju!“ křičel zuřivě Kensi. „Rozkrádal jsi peníze, které patřily školám, darebáku, — a teď je z tebe nějaký koadjutor?“
„Já vám všem ukážu! V hovnech vás utopím! Jste nepřátelé lidstva a budete žrát hovna!“
„Drž hubu, držko jedna hnusná! Drž hubu, než ti ji roztrhnu!“
„Bacha na rychlý pohyby!“
Andrej jako uhranutý hleděl na čadící pohrabáč. Nedokázal se však ani pohnout… Cítil, nebo spíš věděl, že teď se stane něco hrozného, nenapravitelného a že už se to nedá odvrátit.
„Patříte na lucerny!“ řval mladší adjutor Zwierig a celý zrudlý svíral v ruce pistoli. Přece jen se mu nějak podařilo ji vytáhnout z pouzdra… Teď s ní mával a v jednom kuse řval jak na lesy. Kensi k němu přiskočil a chytil ho za klopy kabátu. Zwierig ho oběma rukama odstrkoval… A najednou třeskl výstřel. Pak druhý a třetí. Pohrabáč se tiše mihl vzduchem… A potom nastalo ticho.
Zwierig stál sám uprostřed místnosti a jeho obličej začínal popelavět.
Jednou rukou si třel rameno, do kterého jej zasáhl pohrabáč, druhá paže ještě pořád byla napřažená a třásla se. Pistole ležela na zemi. Chlapi ve dveřích drželi pušky hlavněmi dolů a stáli s otevřenými ústy, „Já jsem nechtěl,“ řekl chvějícím se hlasem Zwierig.
Ozvala se rána — to Dannymu vypadla z ruky železná židlička — a teprve tehdy Andrej pochopil, kam se to všichni dívají. Dívali se na Kensiho, který se pomalu zakláněl a oběma rukama si tiskl hruď.
„Já jsem nechtěl,“ opakoval Zwierig, teď už s pláčem, „Bůh ví, že jsem nechtěl!“
Kensimu se podlomily nohy a on se měkce, skoro neslyšně, sesunul před krbem do hromádky popela a sazí, zoufale zasténal a stočil se do klubíčka.
Selma strašlivě vykřikla a zaryla se svými nehty do odulého, zpoceného, špinavě bílého Zwierigova obličeje. Všichni ostatní se vrhli k ležícímu Kensimu, semkli se nad ním a vytvořili kruh. Pak se Icik zvedl, obrátil se k Andrejovi a s nepřirozeným výrazem v obličeji, s užasle vytřeštěnýma očima zašeptaclass="underline" „Je mrtvý… Zabil ho.“ Zadrnčel telefon. Andrej po něm mechanicky sáhl a jako ve snu zvedl sluchátko.
„Andreji! Andreji, jsi to ty?“ Volal Otto Friese. „Jsi v pořádku? Chvála bohu, měl jsem o tebe strach. Teď už to bude dobrý! Teď nás Fritz v žádným maléru nenechá.“
Pak ještě něco říkal o salámu, o másle…, Andrej už ho ale neposlouchal.
Selma seděla v podřepu a hlavu si svírala rukama. Vzlykala. Mladší adjutor Raimund Zwierig si rozmazával po obličeji krev z hlubokých škrábanců a pořád jen opakoval jak pokažený gramofon: „Já jsem nechtěl. Přísahám Bohu, že jsem nechtěl…“
ČÁST IV. PAN PORADCE
Kapitola 1
Voda tekla ošklivě žlutá a chuť měla odpornou. Sprcha byla přimontovaná tak vysoko, že se na ni ani nedalo dosáhnout a proudy vody z ní stříkaly na všechny strany, jen ne tam, kam měly. Nahoře bylo parno a dole člověk nohama čvachtal v tom, co nestačilo kanálkem odtékat. A už jen ten fakt, že se muselo čekat, než na každého dojde řada, byl sám o sobě protivný.
Andrej se zaposlouchaclass="underline" v šatně bylo pořád ještě živo. Měl dokonce dojem, že tam zaslechl své jméno… Nahrbil se, aby mu voda mohla stékat po zádech — a ujely mu nohy. Jen tak tak se přichytil drsné betonové zdi.
Zaklel. Čert aby je vzal, to je nemohlo napadnout, že by vysocí vládní úředníci měli mít zvláštní sprchy? Člověk aby tu čekal jako idiot!
Na dveřích byl přímo před Andrejovýma očima načmáraný nápis: „Podívej se vpravo!“ Andrej to mechanicky udělal a přečetl si: „Podívej se dozadu!“ Připomnělo mu to někdejší obvyklé školní legrácky, na kterých se kdysi taky s chutí podílel… Otočil kohoutkem a zavřel vodu. V šatně bylo ticho. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl tam. Chválabohu — nikoho už tam neviděl… Vyšel ven, nohy se mu smekaly po špinavých dlaždicích, šel skoro po patách, aby se té špíny dotýkal chodidly co nejméně. Zamířil ke svým šatům.