Andreji, tohle ti musí být jasné! Povedeš expedici a všechno, co jsem teď řekl, zjistíš, a tady, v téhle místnosti mi po návratu dáš výsledky!“
„Cože?“
„Ty osobně… Tady!“
„Ty mě tam chceš poslat?“
„Samozřejmě! Jak sis to představoval?“
„No promiň…“ Andrej úplně ztratil hlavu. „K čemu to bude dobrý? Vůbec s tím nepočítám! Všechno míním zajišťovat odtud. Mám tady práce až nad hlavu, na koho to mám teď hodit? Já tam ani nechci jít!“
„Jak tomu mám rozumět — že nechceš? Tak proč jsi mi blbnul hlavu?
Koho tam mám asi tak poslat?“ „Proboha, to je přece jedno! Já jsem myslel na Quejadu, ten má zkušenosti.
Nebo tam pošli Butze…!“
Geiger se podíval tak, že Andrej zmlkl.
„Víš co?“ prohodil Geiger polohlasně, „nebudem se teď radši bavit ani o Quejadovi, ani o Butzovi…“
Andrej vůbec nevěděl, co říci. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Potom si Geiger nalil vychladlou kávu a zase tak tiše pronesclass="underline" „V našem Městě věřím dvěma, možná třem lidem. Z nich jedině ty můžeš být šéfem expedice. Já totiž vím, že když tě požádám, abys šel až do samého konce, tak půjdeš… Nevrátíš se odněkud z poloviny cesty a nikomu dalšímu to taky nedovolíš. A když mi potom přijdeš oznámit výsledek, budu mu moci věřit. Kdyby mě o výsledku informoval Icik, taky bych mu věřil, jenže Icik nemůže ničemu šéfovat a politika je mu fuk… Pochopil jsi to? Tak se rozhodni. Buď tu expedici povedeš ty, nebo vůbec žádná nebude.“
A zase bylo ticho. Icik rozpačitě prohodiclass="underline" „Ó-la-la! Pánové, nemám na chvíli vypadnout?“
„Jen seď,“ řekl Geiger, aniž se na něj podíval. „A klidně se cpi moučníkem!“
Andrej horečně přemýšleclass="underline" Všechno bych měl opustit! Selmu, svůj byt, spokojený život… To mi čert napískal! Taky Amálii tu nechám… Někam se plahočit! Ve vedru. V blátě. Žrádlo bude tak na blití… Asi jsem zestárnul, protože před pár lety by mě taková věc uvedla v nadšení. Teď ale nechci!
Prostě nechci… Icika mít pořád na očích! Neodbytně… A budou tam vojáci. Kasárenský manýry… A nejspíš se půjde pěšky! Možná tisíc kilometrů — a pěšky! S rancem na zádech… a to ten ranec rozhodně nebude prázdnej! Prokristapána… A ještě k tomu zbraň. Třeba se tam doopravdy bude muset střílet… Sakra, copak to mám zapotřebí — někde se motat mezi kulkama? Bude to tím podělaným navrch…! Nejlepší by bylo vzít si s sebou Juru, nějakejm vojákům se nedá věřit. Jo, tak to určitě bude: Vedro, mozoly a smrad. A na konci mráz, nejspíš hnusnej a děsivej… Aspoň že cestou budeme mít slunce v zádech! Quejadu musím taky vzít, bez Quejady prostě nepůjdu a hotovo, je mi jedno, že mu některý lidi nevěří, já v něm budu ale mít jako v odborníkovi jasnou oporu… A celou tu dobu budu bez ženský! To mi poleze na mozek, zvyknul jsem si! Za tohle ale budu taky něco chtít. Teď hezky u mě v kanceláři rozšíříš systemizovaný místa. Hlavně v oddělení sociální psychologie… a taky v geodézii. A Varejkisovi skřípneš prsty. Vůbec… všechny ty svý ideologický opatření si můžeš u mě strčit za klobouk. U mě jde o vědu! Všude jinde — prosím! Ale u mě…?
Prokrista, vždyť tam nebude voda! Město se bůhvíproč pořád stěhuje víc k jihu — a na severu voda vysychá. To ji snad potáhneme s sebou? Tisíc kilometrů?
„A vodu snad potáhnu na zádech?“ zeptal se rozčileně.
Geiger užasle zvedl obočí: „Jakou vodu?“
Andrej se vzpamatovaclass="underline" „Tak dobře,“ prohodil, „já teda půjdu. Vojenský doprovod si ale vyberu sám, když už na něm trváš. Ty bys mi tam nasadil pěkný blbce… A mám podmínku!“ Zvedl ukazováček a nesmlouvavě řekclass="underline" „Budu velet celý expedici.
Tedy: všem!“
„Jistěže,“ uklidnil ho Geiger. Seděl teď pohodlně v křesle a usmíval se.
„Ty si vybereš úplně všechny členy expedice… s jednou výjimkou. Icika ti prostě přiděluju… To ostatní je tvá záležitost. Najdi si šikovný mechaniky, doktora…“
„Jak to bude s přepravou expedice?“
„To zajistíme, neboj se. Budeš mít takový vybavení, o jakým se ti ani nezdálo. To víš, že na zádech nic sami nepotáhnete. Leda tak zbraně… Ale tím se nerozptyluj, to jsou maličkosti. Tím se budeme dopodrobna zabývat, až si najdeš velitele skupin. A to vám chci oběma ještě říct: Všechno to musí zůstat v tajnosti, to mi slibte! Pochopitelně, že něco se prozradit bude muset — takže oficiálně budeme třeba říkat, že hledáte ropu. A že půjdete až k dvoustému čtyřicátému kilometru. Politický cíl expedice budete znát jen vy dva. Je to jasný?“
„Jasný,“ ustaraně kývl Andrej.
„Iciku,“ obrátil se Geiger ke stolu, kde se Icik opravdu tím moučníkem pořád ještě cpal, „zvlášť tebe se to týká! Vzal jsi to na vědomí?“
„Jo,“ zamumlal Icik plnou pusou.
„A proč ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznýho, že se ten hlavní úkol musí tajit?“
„Ty to nechápeš?“ ušklíbl se Geiger.
„Ne. Copak je na tom něco…, co by nás jako systém mohlo ohrozit?“
„Nás ne, ale tebe! Tebe to může ohrozit! Copak nechápeš, že stejně jako se bojíme my jich, bojí se i oni nás?“
„Kdo? Ti z toho tvýho Antiměsta?“
„Přirozeně! Když jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvědku, nemůžeme taky vyloučit, že oni to třeba udělali už dávno. Takže v našem Městě může být spousta jejich špionů. Jen se moc neusmívej, ty chytráku! To není legrace. Spadneš do pasti — a nás tady pak všechny zlikvidujou.“
„Dobře, přesvědčil jsi mě. Už nic neříkám.“
Geiger se na něj pochybovačně podíval, ale potom prohodiclass="underline" „Tak jo…“ A vzápětí dodaclass="underline" „Takže úkoly a cíle jsou vám jasné. Pokud jde o udržení všeho v tajnosti — taky. To by tedy bylo všechno… Dneska podepíšu rozkaz o tvém jmenování velitelem operace, která se bude jmenovat… řekněme…“
„Mlha a mrak,“ napověděl Icik a nevinně vykulil oči.
„Cože?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Řekněme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zní dobře, ne?“ Geiger vylovil z náprsní kapsy notýsek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se už do toho můžeš dát. Tím myslím vědeckou přípravu. Upřesni si úkoly, vyhlídni si lidi, vyjasni si, co budeš potřebovat, jakou výstroj a výzbroj… Postarám se, aby tvoje požadavky dostaly zelenou. Kdo je tvůj zástupce?“
„V kanceláři? Butz.“
Geiger se zamračil, ale pak řekclass="underline" „No dobrá, tak ať to za tebe veme Butz. Hoď mu všechno na krk a sám se plně věnuj už jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svýmu Butzovi doporuč, aby míň žvanil,“ zavrčel.
„Co jsem to…,“ vzpomněl si Andrej, „jo — chci se právě o tom s tebou dohodnout…“
„Teď jdi do háje,“ odsekl Geiger, „teď se na tohle téma, o kterým chceš začít, bavit nebudeme! A já moc dobře vím, o čem chceš mluvit! Jenže si uvědom, že ryba hnije od hlavy, vážený pane poradce! Moc jsi v kanceláři popustil uzdu, je to tam samej…“
„Jakobín!“ napověděl zase Icik.
„A ty drž hubu!“ zařval na něj Geiger. „Aby vás už čert vzal, žvanilové pitomí! Úplně jsem ztratil nit… Co jsem to říkal?“