Andrej roztržitě pokýval hlavou a zalistoval v hlášení.
„Budete mít pro mne nějaké pokyny, pane?“
„Ne, díky.“
Když Duggan odešel, dal se Andrej konečně do čtení včerejších hlášení.
Sám včera nic nezapsal… Měl takovou běhavku, že sotva vydržel do konce večerního raportu — a pak až do půlnoci trávil čas tím, že v podřepu poposedával se staženými kalhotami na cestě k ležení, pořád se napjatě rozhlížel a naslouchal, kde se co ve tmě šustne. A přitom v jedné ruce držel pistoli, v druhé baterku… „Den dvacátý osmý,“ napsal krasopisně na novou stránku deníku a nadpis dvakrát podtrhl silnou čarou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlášení.
„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Průměrná teplota: ve stínu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vítr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotřeba paliva…“ Andrej sáhl po Ellizauerově hlášení. Bylo celé ohmatané špinavými prsty, rukopis byl takřka nečitelný.
„Spotřeba paliva: 1,32 normy. Zůstatek na závěr 28. dne: 3 200 kg. Stav motorů: No l — uspokojivý, № 2 —
vymlácené čepy a válce se… »
Co se stalo s válci, Andrej nerozluštil, třebaže papír přisunul až k lampě.
„Záznam zdravotního stavu. Fyzický stav: Takřka všichni mají oděrky na nohou, průjmová onemocnění trvají. Permjak a Palotti — vyrážka na zádech se rozrůstá. Zvláštní události žádné. Dvakrát se objevila zvířata podobná vlkům, byla zahnána výstřely. Spotřeba zbrojního materiálu: 12 patron. Spotřeba vody: 40 1. Zůstatek na závěr 28. dne: l 100 kg. Spotřeba proviantu: 20 norem. Zůstatek na závěr 28. dne: 730 norem…“
Venku pronikavě zaječela Drmola a zaburácel chechtot prokouřených hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Čertví, říkal si, možná že je to dobře, že se k nám ta ženská přidala. Chlapi se aspoň trochu povyráží… Jenže poslední dobou se kvůli ní začínají rvát… Znovu někdo zaťukal na dveře.
„Vstupte!“ řekl Andrej rozmrzele.
Vstoupil seržant Vogel — hřmotný, červenolící… Velké černé skvrny od potu se mu rozpíjely v podpaží vojenské blůzy.
„Seržant Vogel žádá o rozhovor s panem poradcem,“ vyštěkl s lokty od těla a s dlaněmi přitisknutými ke stehnům.
„Mluvte, seržante!“
Seržant sekl očima k oknu.
„Žádám o důvěrný rozhovor.“ Skoro to zašeptal.
To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Neměl z toho všeho zrovna příjemný pocit… „Pojďte dál a sedněte si.“
Seržant došel po špičkách až ke stolu, sedl si na samý krajíček křesla a naklonil se k Andrejovi.
„Lidi nechtějí jít dál,“ sdělil mu tiše.
Andrej pozorně zvedl hlavu. Tak už je to tady… No — to je úžasné!
Gratuluju, pane poradce!
„Co to znamená: Nechtějí? Kdo se jich na to ptá?“
„Mají toho dost, pane poradce, jsou utahaný,“ pronesl důvěrným tónem seržant. „Kuřivo končí — a ten průjem každýho zlikvidoval. Ale co je to hlavní — oni se bojí. Hrozně se bojí, pane poradce!“
Andrej se na něj mlčky díval. Teď bylo třeba něco udělat. Okamžitě.
Bez váhání. Jenže co…?
Vogel zatím šeptem pokračovaclass="underline" „Jedenáct dnů už jsme nepotkali živáčka, všude je jen pustina… Pan poradce si jistě vzpomene, že nás někdo varovaclass="underline" Třináct dní pustinou — a šmytec! Všichni zkápnou! Pane poradce, zbyly nám už jen dva dny…!“
Andrej si jazykem přejel rty. A pak řekclass="underline" „Seržante, že se nestydíte! Stará vojna — a věří babským tlachům. To jsem od vás nečekal.“
Vogel se ušklíbl a vysunul vpřed svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Já se jen tak neleknu. Kdybych měl tam venku…,“
a namířil svůj obrovský ukazovák k oknu, „kdybych tam měl jen Němce, nebo třeba Japonce, neseděl bych tady a neříkal vám to. Jenže já tam mám všechno možný… Taliány, nějaký Armény…“
„Nechte toho, seržante!“ okřikl ho Andrej. „A styďte se! Neznáte předpisy?
Proč podle nich nepostupujete? Co je to za pořádek? Vstaňte!“
Vogel se ztěžka pozvedl a postavil se do pozoru.
Andrej chvíli počkal… „Sedněte si,“ řekl potom.
Vogel si zase tak ztěžka sedl. Několik okamžiků bylo ticho.
„Proč jste se obrátil na mě — a ne na plukovníka?“
„Omlouvám se, pane poradce… Já jsem se na plukovníka obrátil… Včera.“
„A co vám řekl?“
Vogel rozpačitě uhnul očima: „Pan plukovník nevzal mé hlášení na vědomí.“
Andrej se pousmáclass="underline" „Tak to vidíte! Tak mi sakra řekněte, jakej jste to seržant, když si neumíte mezi vojáky udělat pořádek. Oni se bojí! Copak jsou to děti? Vás se mají bát…!“ vykřikl Andrej. „Vás! A ne nějakého třináctého dne!“
„Kdyby to byli Němci…,“ spustil zase umíněně Vogel.
„Co to má znamenat?“ přerušil ho s jedovatým úsměvem Andrej. „Já, velitel expedice, vás mám učit jako posledního usmrkance, co se má dělat, když podřízení odmítají poslušnost? Že se nestydíte, seržante! Když nevíte, co se dělá v případě vzpoury, přečtěte si předpisy! Pokud vím, tak se tam na takové případy pamatuje.“
Vogel se znovu ušklíbl a znovu vysunul vpřed bradu. Podle všeho se v předpisech na takové případy nepamatovalo… „Měl jsem o vás lepší mínění,“ odsekával Andrej. „Daleko lepší! Zapište si za uši, že nikoho nezajímá, jestli vaši vojáci chtějí jít dál, nebo ne.
Všem by nám teď bylo líp doma. O moc líp než v tomhletom pekle. Všichni mají žízeň, všichni jsou utahaní. Přesto ale všichni plní své povinnosti, seržante! Je to jasné?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejít!“
„Odchod!“
Seržant oddupal po rozeschlé podlaze.
Andrej shodil blůzu a znovu přistoupil k oknu. Všichni se venku nějak zklidnili, alespoň se to tak zdálo. V kuželu světla se tyčila dlouhatánská Ellizauerova postava. Ellizauer se nakláněl dopředu a prohlížel si nějaký papír, který před ním držel pořízek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynořil nějaký voják, minul je a vešel do domu. Byl bosý, oblečený jen do půl těla, vlasy se mu ježily na všechny strany. Na řemenu vlekl samopal. Z míst, odkud se vynořil, kdosi hulákaclass="underline" „Nosáči! No tak…! Tevosjane!“
„Co řveš?“ ozval se někdo z přívěsu, který se ve tmě dal jen tušit podle ohníčků cigaret kuřáků, kteří se v něm usadili.
„Posviťte sem! Natočte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“
„No a co? Ty se potmě nevyděláš?“
„Je to tu všecko zaneřáděný. Člověk si nemá kam stoupnout.“
„Jsi na stráži, tak si nevymejšlej!“ ozval se další hlas z přívěsu. „Vydělej se tam, kde stojíš!“
„Prokrista, posviťte mi sem! To jste líný zvednout zadek nebo co?“
Dlouhán Ellizauer se vzpřímil a dvěma kroky se octl u traktoru. Sáhl po reflektoru a natočil ho do tmy. Andrej uviděl muže, který si přidržoval kalhoty a v podřepu se sunul kolem obrovské železné sochy, postavené z neznámých důvodů kdysi kýmsi na chodníku u křižovatky. Socha znázorňovala gigantického chlapa v jakési tóze. Neměl vůbec žádné vlasy a v obličeji vypadal nehezky — jako žabák. Ve světle reflektoru se socha černě leskla. Levou ruku teatrálně zvedala k obloze, pravačka s roztaženými prsty směřovala k zemi a teď přes ni na řemenu visel samopal.
„Výborně, díky!“ vykřikl spokojeně voják a konečně si dřepl. „Už můžete zhasnout.“