„Jen dělej, dělej!“ povzbuzovali ho chlapi z přívěsu. „Kdyby něco — budeme tě krejt!“
„Kluci, zhasněte to!“ zaprosil nebožák.
„Nechte to tak, pane inženýre,“ ozvalo se zase z přívěsu. „On si dělá legraci.
Podle předpisů přece nesmí…“
V tu chvíli však Ellizauer reflektor zase otočil nazpátek. Na přívěsu se někdo zachechtal a vzápětí si tam začali pohvizdovat nějakou pochodovou melodii.
Vždyť se chovají stejně jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zdá, že dneska mají nějak lepší náladu… Ani včera, ani předevčírem jsem neslyšel, že by vtipkovali. Možná je to tím, že jsme dorazili k normálním, nerozbořeným domům… To by mohlo být ono! Předtím jsme táhli jen pustou krajinou, ale teď jsme mezi domy! Tady se člověk může v klidu vyspat, tady nás nebudou otravovat ti hnusní vlci — nebo co to je. Jenže Vogel není přece žádný panikář! Ne… Ten musel mít k obavám opravdu důvod!
Andrej si představil zítřejší ráno. Co když neposlechnou a nebudou chtít jít dál? Co když jako jeden muž zvednou samopaly a řeknou: „Nepůjdem!“
Možná že právě proto teď mají dobrou náladu! Dávno se už na všem dohodli, řekli si, že zítra se půjde nazpátek — vždyť „co nám může udělat, šéfík ubohoučkej?“ — a teď je jim všechno fuk, třeba ať se čerti žení, oni už si poroučet nedají, hop, nebo trop… A ten hajzlík Quejada se k nim přidal! Už několik dnů omílá, že dál jít nemá smysl. Při večerních raportech se dívá jako vrah… Bude mu možná, prevítovi, vhod, když se ke Geigerovi vrátím jako zmoklá slepice.
Andrej se zimomřivě otřásl. Neměla se lidem tak popouštět uzda! Toho zrzka Hnujku měli postavit ke zdi, neřáda jednoho, a všechny, co se k tomu připletli, pořádně zmáčknout! Dneska by zpívali jinou. To přece byla příležitost…!
Skupinové znásilnění. Přičemž šlo o nezletilou! O jednu z místních obyvatelek v ještě zalidněných místech… A ten Hnujka se drze šklebil, když jsem na ně křičel! Drze a spokojeně — a hnusně! Pak ale rázem všichni ztuhli, když jsem vytáhl pistoli… Ale ten plukovník! Liberál jeden, ten mi to překazil. Jako kdyby ani nebyl důstojník. Prý: „Proč hned zastřelit, pane poradce? Existují i jiné prostředky…“ Bane, plukovníku, na Hnujku a podobné typy — jak je vidět — jiné prostředky nezabírají. Vždyť právě od toho případu se všechno začalo bortit. Ta holka se k nám přidala a já si toho dokonce nejdřív ani nevšiml! Pak jsem to už nechal být — a to byla chyba. Chlapi se kvůli ní začali rvát. A znovu jsem propásl příležitost!
Hned při první rvačce jsem měl někoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenže… Kam mohla jít? To už jsme byli mezi sutinami, nikde žádná voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zuřivý řev a rachot, něco jako by se kácelo a někam se koulelo. Do kuželu světla vletěl pozpátku z domovních vrat nahý chlap. Opravdu vypadal jak opice… Plácl sebou na zadek, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Ještě ani nestačil vstát — a už se k němu ze stejných vrat řítila druhá, stejně nahatá opice. Vrhla se na něj — a už se ti dva rvali, kouleli se po dlažbě, řvali, hekali a chroptěli a ze všech do sebe mlátili… Andrej se jednou rukou opřel o parapet a druhou naprosto zbytečně prudce hmátl k pasu. Zapomněl, že opasek s pouzdrem a pistolí zůstal v kresle. V tom okamžiku se však z temnoty dole vynořil seržant Vogel. Jak černé mračno přihnané uragánem zaclonil na chvíli rváče na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druhého za bradku, roztrhl je od sebe a vzápětí bylo slyšel, jak jim hlavy zaduněly, když seržant jedním rváčem o druhého třískl. Potom chlapy odhodil jako štěňata — každého na jinou stranu.
„Výborně, seržante!“ zaslechl Andrej nepříliš hlasité, zato však rázné plukovníkovo zvolání. „Na noc ty dva neřády přivázat k lůžkům a zítra mimo pořadí poslat do prvního sledu!“
„Rozkaz, pane plukovníku,“ řekl zadýchaně seržant. Pak se podíval na chlapa, který se vpravo od něj snažil vstát ze země, a nejistě dodaclass="underline" „Dovoluju si ohlásit, pane plukovníku, že jeden z nich… nepatří k nám. Je to kartograf Roulier.“
Andrej zatřepal hlavou a ztěžka polkl, aby vůbec mohl vydat hlásku. A potom zasípaclass="underline" „Kartograf Roulier na tři dny do prvního sledu! A s plnou polní! Kdyby se rvačka opakovala — oba dva na místě zastřelit!“ Cítil, jak ho v krku něco strašlivě pálí… „Propříště: Na místě zastřelit každého darebáka, který se bude rvát!“
Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy si zase sedl ke stolu… Současně si však uvědomil, že tohle všechno měl udělat už dávno. Teď už je možná pozdě! Tupě hleděl na své roztřesené prsty. Teď už je pozdě… Jenže já vám ještě ukážu! Já vás donutím poslouchat! Třeba i polovinu vás nechám postřílet… vlastnoručně polovinu postřílím, ale ti ostatní budou poslouchat jako hodiny. Už toho mám dost! Už ano! A Hnujka to vyfasuje jako první, jen co zase něco vyvede… Jako první…!
Zalovil za sebou u opěradla křesla a vytáhl opasek s pouzdrem. Prohlídl si pistoli. Hlaveň byla zanesená. Natáhl závěr. Šlo to ztuha — a to ještě jen napůl… Pak se závěr zasekl. Hrom aby do toho, všechno je tu samá špína… Venku už byl klid, bylo slyšet jen cvakání okovaných podrážek hlídky, která procházela ulicí. Pak se v tichu ozvalo čísi zakašlání, někdo se hlasitě vysmrkal a zafuněl… Andrej došel ke dveřím, otevřel je a vyhlédl do chodby.
„Duggan!“ zavelel nepříliš hlasitě.
V koutě se něco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidniclass="underline" Seděl tam Němý. Vždycky takhle sedával — dokázal si velice zvláštním způsobem zkřížit nohy a dřepnout si na ně… Jeho oči se v šeru vlhce leskly.
„Duggan!“ vykřikl o něco hlasitěji Andrej.
„Už jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyšet kroky.
„Proč tu sedíš?“ obrátil se Andrej k Němému. „Běž si lehnout!“
Němý k němu pootočil svou tvář, ale jinak se ani nepohnul.
Andrej se vrátil ke stolu, a když se objevil Duggan, řekclass="underline" „Dejte mi, prosím, do pořádku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctivě Duggan, pistoli si vzal a zamířil s ní ke dveřím. Tam rychle ustoupil stranou, protože dovnitř se hnal Icik.
„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamžitě se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemáme tu víc takovejch lamp? Mám jen baterku a už mě hrozně bolí oči.“
Během posledních dnů Icik strašlivě zhubl. Všechno na něm jen viselo — a všechno taky bylo pořádně otrhané. Navíc páchl… Jako starý kozel.
Po pravdě řečeno — všichni tu teď páchli. Jenom plukovník ne.
Andrej mlčky přihlížel, jak si Icik bez ptaní přitáhl židli, usadil se ke stolu a přisunul k sobě blíž lampu. Potom začal zpod blůzy lovit své poklady a rozkládal je po stole. Byly to hrsti pomačkaných starých papírů… Icik poposedával — a jak bylo jeho zvykem, očima přeskakoval po všem, co měl před sebou, jako by všechno chtěl naráz přečíst. A mezi tím si stačil ještě oštipovat bradavičku. Skoro se teď k ní svými prsty ani nemohl dostat, byl na tvářích, krku — a snad i na uších — zarostlý hustými, bujně se kroutícími vousy.
„Co kdyby ses aspoň oholil?“ řekl konečně Andrej.
„Proč?“ zeptal se roztržitě Icik.
„Celý vedení se holí,“ namítl rozzlobeně Andrej. „Akorát ty jsi jako strašidlo.“
Icik zvedl hlavu a pohlédl na Andreje. Mezi vousy se objevily žluté, dávno nečištěné zuby.
„Jo? Jenže… Já už jsem takovej, že na sebe dost kašlu. Jen se koukni, jakou mám blůzu.“