Andrej ji přejel očima.
„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zašít. Když to neumíš, dej ji Dugganovi!“
„Já si myslím, že Duggan má i beze mě co dělat… A kohopak že se to chystáš střílet?“
„Koho bude nutný,“ odsekl Andrej.
„Ale ale…,“ zamručel Icik a začetl se znovu do svých papírů.
Andrej se podíval na hodinky. Měl už jen deset minut času. S povzdechem se sehnul pod stůl a vylovil odtud boty. Z nich vytáhl poněkud zatvrdlé ponožky, nenápadně k nim přičichl — a potom pravou nohu pootočil ke světlu. Patu měl celou odřenou. Krev z ní sice netekla, ale bolelo to pořádně… Zaťal zuby a nepoddajnou ponožku si natáhl. Pak zahýbal chodidlem… S trpitelskou grimasou sáhl po botě… Když se konečně obul, opásal se řemenem s prázdným pouzdrem a urovnal si blůzu.
„Na!“ broukl Icik a strčil k němu přes stůl hromádku popsaných papírů.
„Co to je?“ zeptal se bez většího zájmu Andrej. „Papír.“
„Aha…“ Andrej papíry sebral a schoval si je do kapsy. „Díky.“
Icik už ale zase četl. Oči mu po papírech jen lítaly.
Andrej si vzpomněl na to, jak se mu nechtělo Icika s sebou na tuhle expedici brát. Byl schopen se oblíkat jako strašák, naschvál provokoval svým židovstvím, protivně se hihňal a každému hned na první pohled muselo být jasné, že nedokáže snášet fyzické útrapy… Andrej si říkal, že s Icikem budou jen problémy — a pokud jde o využití jeho specializace jako archiváře, je možné o tom při takové náročné výpravě dost pochybovat. Jenže teď bylo všechno jinak… I když něco na těch obavách samozřejmě bylo… Icik si například hned jako první odřel nohy. A hned obě… Při večerních raportech se choval přímo nesnesitelně. Nevhodně vtipkoval a ke každému se obracel se samozřejmou familiárností. Když byli na cestě třetí den, propadl se jako idiot do nějakého sklepa a dalo dost práce ho vytáhnout. Pátého dne se ztratil a zdržel tak celou výpravu o několik hodin. Při přestřelce, ke které došlo na třístém čtyřicátém kilometru, se choval jako malý kluk a málem přišel o život.
Vojáci se mu pošklebovali a Quejada se s ním v jednom kuse hádal. Pak se ještě ukázalo, že Ellizauer trpí neskrývanou židofobií a Andrej si s ním musel důrazně promluvit. To všechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, že se Icik kupodivu stal nejpopulárnější osobou expedice… hned vedle plukovníka. V jistém smyslu ale plukovníka zcela určitě svou popularitou předčil.
Za prvé: Uměl najít vodu. Geologové neustále hledali jako mravenečkové.
Snažili se, celí upachtění vrtali do skal, chodili na průzkum, když ostatní odpočívali… A Icik prostě jen seděl na vlečňáku pod legračním slunečníkem, který si sám zhotovil a přehraboval se ve starých papírech, kterých už měl několik beden. Už čtyřikrát přesně určil, kde jsou podzemní nádrže s vodou. Je sice pravda, že jedna z cisteren už byla vyschlá a v druhé voda páchla zatuchlinou, ale podvakrát expedice získala vynikající pitnou vodu — a to díky jen a jen Icikovi!
Za druhé: Našel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizauerův vztah k němu změnil a Ellizauer pak vykládal vedoucímu mechanikovi, že prostě nesnáší židáčkovství, ale proti Židům jako takovým nic nemá. „Vem si například takového Kacmana…!“
Za další: Icik všem dodával papír. Zásoby toho toaletního už dávno došly, zlikvidoval je první nápor průjmů… A tak se uprostřed pustiny, kde člověk v případě nouze nenajde ani lopuchový list, ba dokonce ani hrst trávy, stal z Icika nejoblíbenější muž pod sluncem. Neuběhly tedy ještě ani dva týdny a Andrej musel, ač nerad, konstatovat, že Icika tu mají lidi rádi. Trošku na něho i žárlil… Všichni ho mají rádi! Dokonce i vojáci, což zní poněkud neuvěřitelně.
V hodinách odpočinku se kolem něj shlukovali a s otevřenými pusami poslouchali jeho žvanění. Ze své vlastní iniciativy, snad dokonce s potěšením, přepravovali všelijaké ty jeho trezory s dokumenty. Svěřovali se mu se vším možným a vytahovali se před ním jak malí kluci před zbožňovaným panem učitelem. Seržanta Vogela nenáviděli, plukovníka se báli, s civilními členy expedice provokovali rvačky — a Icikovu blízkost vyhledávali.
Dodával jim dobrou náladu, bývalo slyšet, jak se smějí. Nesmáli se ale Icikovi! Smáli se spolu s ním! „Já vám něco povím, Kacmane,“ řekl mu jednou plukovník. „Nikdy jsem nechápal, proč v některých armádách mají komisaře. Já ho nikdy neměl… Vás bych si ale vzal.“
Icik se probral celou hromadou papírů a sáhl za blůzu pro další hrst.
„Je tam něco zajímavýho?“ zeptal s Andrej. Vlastně ho ani moc nezajímalo, co v těch papírech je, ale chtěl dát Icikovi najevo, že jeho práci uznává, chtěl potěšit tohohle nemotorného, na vzhled nepříjemného, ale přesto vlastně blízkého člověka.
Icik nestačil odpovědět, jen zavrtěl hlavou — a rozletěly se dveře, do kterých vcházel plukovník Saint-James.
„Můžu vstoupit, pane poradce?“
„Prosím, plukovníku,“ odpověděl rychle Andrej a vstal. „Dobrý večer.“
Icik taky vstal a přisunul k plukovníkovi křeslo.
„Děkuji vám, komisaři,“ prohodil plukovník a pomalu — jakoby nadvakrát — usedl. Vypadal jako jindy: upravený, svěží, vonící kolínskou a dobrým tabákem… Jenom tváře se mu za poslední dny nějak propadly a oči taky. A ještě něco na něm bylo nového: už nenosíval v ruce oblíbený jezdecký bičík, ale černou hůlku, o kterou se při delším stání opíral.
„Ještě k té odporné rvačce pod okny…,“ řekl teď Andrejovi, „omlouvám se vám, pane poradce, za svého vojáka…“
„Doufejme, že víc takových rvaček už nebude,“ poznamenal zamračeně Andrej. „Už je nebudu trpět.“
Plukovník roztržitě přikývl a pak prohodiclass="underline" „Vojáci se vždycky rvou. V britské armádě se na rvačky pohlíží trochu jinak. Má se za to, že se tím zvyšuje bojový duch, podporuje se zdravá agresivita… atakdál. Ale pokud jde o naši současnou situaci, máte samozřejmě pravdu. V našich těžkých podmínkách je to nepřípustné.“ Trochu se v křesle zaklonil, aby lépe mohl najít v kapse dýmku. Pak ji vytáhl a začal ji nacpávat. „Ten potenciální nepřítel ale pořád nikde na obzoru není, pane poradce,“ prohodil s úsměvem. „Tím se poněkud komplikuje situace pro náš nebohý generální štáb. Když mám být upřímný, ani pánům politikům se to nebude zamlouvat.“
„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Teď teprve se rozjedou na plný obrátky!
Jestli totiž nebudou mít faktickýho nepřítele, budou si ho muset vymyslet.
A jak ukazuje celosvětová zkušenost — nejstrašnější nepřítel je nepřítel vymyšlenej. Já vás ujišťuju, že se budou dít věci! Počet lidí v armádě se bude muset zdvojnásobit…“
„Ale?“ usmíval se dál plukovník. „To by mě zajímalo, kdo bude vymýšlet.
Nebudete to vy, milý komisaři?“
„Vy!“ pronesl vítězně Icik. „Vy především.“ Pak začal ukazovat na prstech: „Za prvé budete muset při generálním štábu vytvořit oddělení politické propagandy…“
Někdo zaťukal, a než se Andrej stačil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.
Quejada se mračil a Ellizauer hleděl kamsi ke stropu a neurčitě se usmíval.
„Prosím, pánové, posaďte se,“ pobídl je chladně Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a řekclass="underline" „Kacmane, začínáme!“
Icik tedy už nedokončil svou předpověď týkající se plukovníka — a hbitě se otočil k Andrejovi. Plukovník se v křesle narovnal a ruku položil na rukojeť hůlky.