Tuhle myšlenku chtěl od sebe Andrej odehnat, ale už to nešlo. Najednou si totiž s úžasem uvědomil, že se mu v jeho funkci pana poradce přece jenom líbí a že by o ni opravdu nerad přišel. Rázem by všechno bylo jinak…!
Tak ať! začal si honem říkat. Ať si je všechno jinak! Copak bez té funkce nemůžu žít? Prosím… Jen ať se pan Quejada bezevšeho posadí na mé místo! Já si to s ním klidně vyměním. Copak se zboří svět? Ach bože… svět! Ne, nezboří se! Andrej přece není dítě, aby si mohl myslet, že je nepostradatelný.
Svět bude existovat dál — i bez Andreje, i bez Geigera.
Každý má na svém místě pracovat podle svých schopností…? Prosím, nic proti tomu. Já jsem připraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svém místě… právě na něm… Jenomže, pane poradce, ono jde o to, že vaše místo je na výsluní. Tam, kde jsou ti, kteří vládnou. Tak je to, pane poradce! A proč ale může bývalý poddůstojník poražené armády mít právo vládnout milionovému Městu — a já, člověk s vysokoškolským vzděláním, vědecký pracovník, který už se málem stal kandidátem věd, bych neměl mít právo řídit jedno jediné oddělení vědy? Proč bych já měl být na tom hůř než on?
Vždyť je to nesmysl…! Mám právo — nemám právo… Právo na vládu má ten, kdo umí vládnout. A ještě přesněji: Právo na vládu má ten, kdo vládne. Když si umíš podřídit ty druhé, máš právo vládnout. Když to neumíš, tak máš smůlu… Jak já si vás podám, neřádi! pronesl Andrej v duchu k spícím vojákům.
Budete poslouchat! A ne proto, že se sám snažím ze všech sil a do roztrhání těla někam dojít, ale proto, že vám to prostě rozkážu! A rozkážu vám to, mizerové, žoldáci všiví, ne proto, že se cítím být povinován celému Městu a nebo dokonce přímo Geigerovi, udělám to proto, že mám nad vámi moc!
Ten, kdo vám vládne, jsem já — a tohle vám, darebákům, pořád musím připomínat… A sám sobě taky. A konečně — i Geiger si toho musí být vědom. Kdybyste si to neuvědomovali vy, sežerete mě. Kdyby o mně zapochyboval Geiger, vyhodí mě — a bude mít pravdu. A pokud jde o mě… Dřív to mívali různí ti monarchové jednodušší. Oni i poddaní věřili tomu, že vládu jim svěřil do jejich rukou Bůh. To přinášelo úžasný pořádek. Jenže našinec v Boha nevěří. Takže to posvěcení tu chybí — a člověk aby se postaral sám… Tady se nesmí moc váhat, protože tu platí: Kdo zaváhá, ten to odskáče. Kdepak, já tu žádného samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem já. Nikdo jiný… Já! A vojáci musí být na mé straně.
Proč už nespím? uvědomil si najednou nespokojeně. Obrátil se na druhou stranu a ruku podle svého zvyku zasunul pod polštář. Prsty se dotkl pistole.
Jak to ale míníte, pane poradce, doopravdu udělat? zavířilo mu hlavou.
Budete muset střílet! Nejen v představách, ale doopravdy! Jak to bude?
„Vojín Hnujka — krok vpřed…“ To nebude jen plané žvanění, kdy si sám sobě něco dokazujete! Prostě budete muset vzít pistoli — a střelit do živého člověka. A on bude možná neozbrojený, možná ani nebude tušit, co se s ním vzápětí stane, možná bude nevinný… to už je jedno, hlavní přece je, že bude živý! Kam budete střílet? Do břicha? Tam jsou měkké tkáně, střeva… Hrozné, co? Ne! To nedokážete! Nikdy jste to ještě v životě neudělal a nejste ani schopen to udělat! Na třístém čtyřicátém kilometrů jste sice střílel, to je pravda, ale tam stříleli všichni. Vyděšení, zaslepení strachem.
A žádného protivníka tam nebylo vidět. A co víc — ten neviditelný protivník sám taky střílel…!
To je všechno hezké, řekl si Andrej. Humanita, možná i nezvyk… Ale co když odepřou poslušnost? Vydám rozkaz a oni mi řeknou: Jdi si sám, třeba ke všem čertům, když se tak snažíš, když ti nestačí, co jsi a co máš.
To je nápad! uvědomil si náhle. Kdo nechce jít, ať se vrátí! Dostane nějakou tu vodu, část potravin — a ať si opraví ten rozbitý traktor! Běžte si, běžte, my se bez vás obejdem. To by přece bylo vynikající — zbavit se podělanců. Hned se však Andrejovi vybavil plukovník. Jak by se asi při tomhle tvářil? Plukovník by s tím nesouhlasil. Ten je jiného ražení. Toho ani nenapadne, že by se rozkaz mohl nesplnit. A v žádném případě si z podobných problémů nebude dělat hlavu… Je to oficír-aristokrat… Má to v životě vlastně jednoduché: Jeho otec byl plukovník, dědeček taky, pradědeček zrovna tak… Rázně si poradili s nejedním impériem… A kolik lidí přitom zařvalo…! Když půjde do tuhého, bude střílet. On, plukovník, bude střílet — ne Andrej! Koneckonců — jsou to plukovníkovi vojáci! Nebudu se mu do toho plést… Sakra! Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dál půjdou všichni a basta! Já plním rozkaz, tak ho račte plnit taky! Nikdo mě nepochválí, když rozkaz nesplním — a vám to taky neprojde! A hotovo. Šmytec. Dál o tom přemýšlet nebudu. To je lepší myslet na ženský, než si tu rozebírat nějakou filozofii moci…!
Znovu se obrátil na druhou stranu a shrnul přitom prostěradlo. Ze všech sil se snažil vybavit si obraz Selmy: ve fialovém župánku přináší k posteli kávu, naklání se… Popustil uzdu dalším představám — a najednou se nečekaně octl ve své kanceláři, kde na něj v obrovském křesle čekala Amálie.
Krátkou sukničku měla vykasanou… A tu si uvědomil, že si tyhle představy neměl dovolovat.
Odhodil zmuchlané prostěradlo a sedl si naschvál naprosto nepohodlně na samý kraj lůžka. Cítil, jak se mu hrana lůžka zařezává do hýždí, a třeštil oči k obdélníku okna, které se teď slabounce lesklo v odrazu světla reflektoru z ulice. Pak se podíval na hodinky. Už uplynula půlnoc… A co kdybych teď vstal a zašel dolů — do přízemí? napadlo ho. Drmola spí v kuchyni… Když dřív na něco podobného pomyslel, dělalo se mu z takové představy zle. Teď ale ne. Vzpomněl si na její odhalené špinavé nohy — a najednou si uvědomil, že by bylo docela zajímavé uvidět Drmolu nahou.
Jaká asi je…? Koneckonců — je to ženská… „Panebože!“ Skoro to zakřičel… Vzápětí vrzly dveře a na prahu stanul Němý. O něco temnější stín v temnotě. Jen bělma očí se leskla… „Co chceš?“ zeptal se nešťastně Andrej. „Jdi spát!“
Němý zmizel. Andrej zívl a svalil se zpátky na lůžko.
Probudil se leknutím. Byl celý zalitý potem.
„Stůj! Kdo tam?“ řval venku voják, který držel hlídku. A jako by v tom pronikavém výkřiku zazněl i zoufalý strach… Možná i volání o pomoc.
A vzápětí Andrej zaslechl podivné zvuky: Jako by někdo zvolna, rytmicky bušil obrovitým perlíkem do kamene a drtil ho… „Stůj, nebo střelím!“ zakřičel přeskakujícím hlasem voják. A opravdu hned střílet začal… Andrej ani nevěděl, jak se dostal k oknu. Ve tmě na pravé straně šlehaly oranžové plamínky výstřelů. V ulici o kousek dál se v nejasném odrazu světla černalo cosi velkého. Nehýbalo se to. Obrysy byly tak nejasné, že se vůbec nedalo poznat, co to je, sršely z toho však snopy zelenavých jisker. Andrej nechápal, co se to děje. Hlídka zřejmě vystřílela celý zásobník a na okamžik nastalo ticho. Pak v temnotě zazněl nelidský výkřik — jako by zoufale zaržál kůň… A potom zaduněly o dlažbu okované boty a strážný vyběhl ze tmy do kruhu světla před Andrejovo okno. Zastavil se, začal se divoce otáčet na všechny strany, v napřažené ruce držel samopal — a pořád tak děsivě křičel. Pak se vrhl k traktoru, přikrčil se za něj, pokoušel se pod něj vlézt a současně se zoufale snažil uvolnit od opasku druhý zásobník… A tu se znovu ozvaly ony podivné údery. Bum, bum, bušil obrovitý perlík do kamene… Andrej hmátl po pistoli a jenom v blůze a trenýrkách, s botami narychlo nazutými a nezašněrovanými, vyběhl na ulici. Tam už byla spousta lidí a seržant Vogel hulákaclass="underline" „Tevosjan! Hnujka! Vpravo! K palbě připravit! Anastasis! Na traktor, za kabinu! K palbě připravit! Fofrem! Hejbejte se, mrchy! Vasilenko! Vlevo!