Zalehnout! K palbě… Řek jsem vlevo, pitomče! Palotti! Kam se ženeš, makaróne praštěnej!?“ Chytil vyjeveného Itala, který se právě někam rozběhl, za límec a nakopl ho směrem k traktoru. „Za kabinu, dobytku! Anastasis!
Otočit reflektor do ulice!“
Kolem Andreje vznikla tlačenice, měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Nechápal, co se to děje, a vší silou v sobě potlačoval nesnesitelnou touhu zaječet z plných plic… Přitiskl se ke zdi domu. Pistoli držel před sebou a zoufale se rozhlížel. Proč jsou všichni tady? Vždyť útok může přijít zezadu!
Nebo ze střechy… Nebo z jiného domu… „Řidiči!“ křičel seržant. „Řidiči, na traktory! Kterej bastard to tam střílí?
Palbu ukončit!“
Najednou si Andrej uvědomil, že situace není zas tak špatná: Vojáci poslouchají!
Zaujali pozice podle rozkazu a všichni ostatní se zklidnili. Reflektor konečně ozářil ulici.
„Tamhle je!“ zvolal někdo nepříliš hlasitě.
Krátce zaštěkaly a okamžitě zase zmlkly samopaly. Andrej stačil zahlédnout jen cosi neurčitého. Bylo to obrovské, skoro větší než okolní domy a trčely z toho na všechny strany nějaké ostny. Nestvůra bleskově zmizela za kvartály domů na vzdálené křižovatce. Dunivé údery pak pomalu utichaly, doznívaly, až nakonec ustaly. Všude zase bylo ticho.
„Co se stalo, seržante?“ ozval se klidný plukovníkův hlas z okna nad Andrejem.
Plukovník — jako vždy pečlivě upravený — se zlehka vykláněl přes parapet.
„Hlídka vyhlásila poplach, pane plukovníku,“ odpověděl seržant Vogel.
„Vojín Terman.“ „Vojín Terman — ke mně!“ zavelel plukovník.
Vojáci se po sobě podívali.
„Vojín Terman!“ zařval seržant. „K plukovníkovi!“
Vojín Terman se spěšně pokoušel vylézt ze svého úkrytu pod traktorem.
Za něco se tam zřejmě zachytil, musel chudák trhnout ze všech sil, aby se mu podařilo vstát. Pak konečně přeskakujícím hlasem zavřeštěclass="underline" „Vojín Terman přišel na váš rozkaz!“
„Vy vypadáte!“ řekl pohrdavě plukovník. „Zapněte se!“
V tu chvíli se rozžehlo slunce. Bylo to tak nečekané, že všichni údivem hlasitě vydechli. Andrej přimhouřil oči, někteří si je zakrývali dlaní.
„Proč jste vyhlásil poplach, vojíne?“ zeptal se plukovník.
„Cizí osoba…,“ vyhrkl s hrůzou Terman. „On nereagoval na mé výzvy!
A šel přímo na mě! Zem se pod ním třásla. Podle předpisu jsem ho dvakrát vyzval… a pak jsem začal střílet.“
„To je v pořádku,“ kývl plukovník.
Teď, když svítilo slunce, nic nevypadalo už tak hrozně jako ještě před pár minutami. Prostranství před domem bylo jako v každém jiném normálním ležení zaplněno vozy, barely s pohonnými hmotami, stály tu zaprášené pásové traktory… A v těchto kulisách, kterým už členové expedice přivykli, teď postávali, leželi, nebo v podřepu vyčkávali ozbrojení, jen zpola oblečení, rozcuchaní chlapi a rozpačitě se po sobě dívali. Vypadali dost směšně. Andrej si uvědomil, že nemá kalhoty a tkaničky bot se mu plandají po zemi. Nebylo mu to příjemné, a tak se chtěl nenápadně vrátit do domu.
U hlavního vchodu se však tísnili řidiči, kartografové a geologové.
„Poslušně hlásím,“ vykřikl v tu chvíli vojín Terman, který už se zřejmě přece jen trochu vzpamatoval, „že to nebyl člověk, pane plukovníku!“
„A co to bylo?“
Terman rozpačité pokrčil rameny.
„Spíš to vypadalo na slona,“ pronesl autoritativně seržant Vogel. „Nebo na nějakou předpotopní obludu.“
„Podobalo se to stegosaurovi,“ ozval se nečekaně Tevosjan.
Plukovník na něj pohlédl a několik okamžiků si ho se zájmem prohlížel.
„Seržante,“ řekl potom, „pročpak vaši lidé otvírají bez dovolení ústa?“
V davu se někdo škodolibě zahihňal.
„Užvaněnci!“ zašeptal naštvaně seržant a hlasitě se zeptaclass="underline" „Potrestat, pane plukovníku?“
„Předpokládám…,“ spustil plukovník, ale vzápětí zmlkl.
„Á-á-á,“ zavřeštěl totiž někdo a podobalo se to táhlému vytí… Andrej nemohl očima toho nešťastníka najít. Dav se polekaně zavlnil, všichni se ve strachu začali rozhlížet na všechny strany — a pak Andrej konečně uviděl Anastasise. Byl to on, kdo tak hrozivě vyl. Stál za kabinou traktoru a někam ukazoval. Byl úplně zelený hrůzou a zdálo se, že ze sebe nemůže vypravit jediné slovo, jen ten neartikulovaný zvuk… Andrej se celý napjal, jako by měl vyrazit vpřed, ale když se podíval, kam Anastasis ukazuje, nic zvláštního neviděl. Ulice byla prázdná, vzadu, na jejím konci už se v horkém vzduchu začal vytvářet lehký opar… Pak si seržant Vogel hlučně odkašlal a narazil si brigadýrku hluboko do čela — a kdosi tiše, sprostě zaklel. Andrej pořád ještě nechápal, oč jde, ale potom někdo těsně za ním zachraptěclass="underline" „Bože, smiluj se!“ a Andrej pochopil… Cítil, že mu vlasy na hlavě vstávají hrůzou a nohy se mu chtějí podlomit.
Socha už na rohu nestála. Obrovský kovový člověk s žabí hlavou a teatrálně rozhozenýma rukama zmizel. Na křižovatce zůstaly jen zasychající výkaly, které tu včera po sobě nechali vojáci.
Kapitola 3
„Tak já půjdu, pane plukovníku,“ řekl Andrej a vstal.
Plukovník také povstal a okamžitě se opřel o hůlku. Dnes byl bledší než jindy, tváře jako by se mu protáhly… Vypadal velice staře. I jeho vojenské držení těla už jako by vzalo za své… „Šťastnou cestu, pane poradce,“ pronesl a jeho vybledlé oči hleděly na Andreje skoro provinile. „Čert aby to… Vždyť přece rekognoskace je fakticky moje záležitost…!“
Andrej sáhl na stůl pro samopal a přehodil si jeho řemen přes rameno.
„Tohle není rekognoskace,“ namítl. „A já se přiznám… Mám takový nepříjemný pocit, že vám to tady tak trochu všechno házím na krk — i když jen na pár hodin… Vždyť… vy jste přece nemocný, plukovníku!“
„Asi ano, představte si, že dneska…“ Plukovník se náhle odmlčel.
„Chcete se vrátit ještě za světla, že?“
„Vrátím se brzy. Je to opravdu jen takový výlet… Prostě jenom chci těm podělánkům tady dokázat, že před námi není nic tak strašného… Chodící sochy — to nám tak chybělo! Tak se na to podíváme…“ Najednou se zaraziclass="underline" „Neberte to jako výtku vašim vojákům, plukovníku!“
„Ale jděte!“ Plukovník mávl vyzáblou rukou. „Máte naprostou pravdu.
Vojáci jsou vždycky zbabělí. Ještě jsem v životě neviděl statečné vojáky. A taky — proč by měli být stateční?“
„No…,“ usmál se Andrej, „kdyby se ukázalo, že tam vpředu má na nás nepřítel přichystané tanky…“
„Tanky! Ano, to by bylo něco jiného… Víte, ale já si moc dobře pamatuju takový zvláštní případ. Rota výsadkářů odmítla obsadit vesnici, ve které žil nějaký věhlasný šaman.“
Andrej se zasmál a podal plukovníkovi ruku: „Na shledanou.“
„Moment!“ zarazil ho plukovník. „Duggane!“
Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze země. V ruce držel láhev opletenou stříbrnou síťkou. Na stole se nenadále octl stříbrný podnos — a na něm stříbrné stopky.