Měli štěstí. Na třístém padesátém kilometru našli svého druhu poklad: obrovské zásoby všeho možného, co potřebovali ke svému životu, včetně moderního technického vybavení. Tohle místo bylo po všech stránkách přijatelné k osídlení: byla tam voda a úrodná půda poblíž Žluté stěny, dost budov bylo ještě obyvatelných… A tak tam zůstali. Nic nevěděli o tom, co se zatím ve Městě stalo. Když se objevila expedice s pásovými traktory a ozbrojeným doprovodem, mysleli si, že je někdo přišel zlikvidovat. A tak na nic nečekali a zaútočili… Naštěstí v té divoké přestřelce zahynul jen jeden člověk. Korejec totiž mezi členy expedice uviděl svého dávného přítele Icika — a pochopil, že nutně musí jít o nedorozumění.
S nasazením vlastního života zabránil dalšímu krveprolévání… A potom zašel za Andrejem a řekl mu, že by se rád k jejich skupině přidal, protože jako člověk zvídavý měl už dávno cestu na sever v plánu, ale nebylo v jeho silách ji uskutečnit… Andrej mu sice moc nevěřil, ale vzal ho s sebou. Říkal si, že jim Korejec může být prospěšný, protože o těchhle končinách víc ví — a ukázalo se, že se nemýlil. Korejec se opravdu snažil a k Andrejovi se vždycky choval uctivě a přátelsky. V přátelském kontaktu byl pořád i s Icikem — a přesto se o úplné otevřenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud všechny své vědomosti získal. Kde přišel ke všem těm legendám i faktickým informacím o cestě, která je čekala? Co ho skutečně vedlo k tomu, že se k expedici přidal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Městě, o Experimentu…? Vždycky se vyhýbal rozhovorům na takováto témata… Andrej od sebe rázně odehnal neustále se vracející myšlenky. Zůstal stát a počkal, až ho všichni dojdou: „Tak už máte jasnou představu, o co se budete zajímat především?“
„Především…“ Icik před ním rozložil svůj plánek. „Podívej se,“ ukázal svým špinavým nehtem, „tadyhle teď jsme. Takže… ještě šest bloků domů — a musí tam být náměstí. Tadyhle je nějaká velká budova, nejspíš radnice.
Tam bysme se měli dostat! Možná to není daleko, nevím — neznáme měřítko plánku, zatím můžeme jen odhadovat. Třeba je to všechno, co by kamenem dohodil… Podívej, tady je napsáno: ‚Panteon‘. Zbožňuju panteony…“
„Dobrá…“ Andrej si upravil řemen samopalu a zamyslel se: „Můžeme tam zajít, samozřejmě… A vodu dneska nebudeme hledat?“
„K vodě je ještě daleko,“ prohodil tiše Korejec Pak.
„Asi to tak bude,“ přidal se k němu okamžitě Icik, „s tou vodou je to tady vůbec těžký, ale koukni se,“ strčil Pakovi před oči plánek, „tady je napsáno: ‚Vodárna‘. Rozumíš tomu tak, že to je tahle zakreslená budova?“
„Já nevím,“ pokrčil Korejec rameny. „Ale jestli v těchhle domech byla voda, tak tohle opravdu může vodárna být.“
„A-a-a-ha,“ zamručel Icik. „Jenže to je asi moc daleko. Měřítko plánku neznáme, a tak by to mohlo být třeba třicet kilometrů. A to za jeden den nezvládneme. Poslouchej, Andreji, proč tu vodu potřebuješ zrovna dneska? Zítra ji stejně jdeme hledat, na tom jsme se přece domluvili! Tedy, lépe řečeno: jedeme hledat…“
„Tak dobře,“ kývl Andrej, „až zítra.“
Srovnali se teď do jedné řady. Chvíli šli mlčky a Icik pořád otáčel hlavu zprava doleva a zase nazpátek, jako by větřil na všechny strany. Nic zvláštního ho však nezaujalo. Míjeli dvou a třípatrové domy, některé z nich byly docela hezké. Skla oken byla ale vytlučená, místy nahrazená pokroucenou překližkou. Na balkonech se povalovaly zpřeházené truhlíky na květiny a některé domy byly úplně zarostlé zaprášeným břečťanem. Pak došli k nějakému velkému obchodu. Výkladní skříně zůstaly kupodivu celé, byly ale tak špinavé, že se dovnitř nedalo nahlédnout. Dveře obchodu byly vyražené… Icik se tam rozběhl — a hned byl zase zpátky: „Všecko vyrabovaný,“ sdělil ostatním stručně.
Šli teď kolem velké budovy, která vypadala na nějaké společenské středisko.
Možná to bývalo divadlo, nebo kino, nebo koncertní dům… Pak byl zase obchod, tentokrát s rozbitými výlohami… a pak ještě obchod na druhé straně ulice… Icik se najednou zastavil, začichal a zvedl špinavý ukazovák: „No…,“ zamručel, „tady někde…“
Andrej se rychle rozhlédclass="underline" „Co?“
„Papír,“ upřesnil Icik.
Na nikoho ani nepohlédl a vykročil k budově na pravé straně ulice. Dům vypadal jako všechny ostatní, nic zvláštního na něm nebylo, jen snad vchod… byl o něco ozdobnější — a když se člověk pozorněji podíval, zjistil, že průčelí budovy má určité prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestačili k nim ještě ani dojít, když se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadšený výkřik: „Pojďte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“
Andrej jen užasle zavrtěl hlavou: Ten Icik je ale pašák!
„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozběhl. „To snad není pravda!“
Chodba domu se ve srovnání s rozpálenou ulicí zdála chladná a temná.
Vysoká gotická okna, která směřovala někam do dvora, byla vyzdobená barevnými ornamenty. Podlaha byla krásně vydlaždičkovaná… Napravo i nalevo se zvedalo schodiště z bílého kamene. Icik se hned po jeho levém křídle rozběhl vzhůru, Korejec ho bleskově dohonil. Brali teď bok po boku schody snad po třech… až se Andrejovi ztratili z očí.
„My se tam nepoženeme, co?“ obrátil se Andrej k Němému a ten zjevně souhlasil.
Andrej se porozhlédl po nějakém vhodném místě a nakonec se usadil na příjemně chladný bílý schod. Samopal sundal z ramene a položil ho vedle sebe. Němý už seděl ve své oblíbené póze u stěny a obrovitými dlaněmi si svíral kolena. Do ticha shora zaznívalo nesrozumitelné dohadování.
Už mě to nebaví, uvědomil si Andrej. Mám už dost všech těch mrtvých domů, toho rozpáleného ticha, i všech těch záhad. Chtělo by to setkat se s živými lidmi, nějaký čas s nimi pobýt, popovídat si… Třeba by nás i něčím pohostili! To je jedno — čím! Hlavně aby to nebyla ta hnusná ovesná kaše.
Třeba by nám nalili vychlazené víno… Anebo pivo… Zakručelo mu v břiše.
Polekaně sebou trhl a chvíli čekal. Nic se nedělo… Dneska ještě ani jednou nemusel, měl by to zaťukat na dřevo… A ta odřená pata už se taky hojí… Nahoře něco těžkého upadlo a pak se cosi začalo sypat. A vzápětí bylo slyšet Icikův křik: „Kam to sakra lezeš?!“ Potom se oba muži rozesmáli a znovu se o něčem začali dohadovat.
Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z těch ostatních chlapů nic nekouká. Z celé té naší expediční parády nejspíš zůstane jen moje hlášení a Icikovy bedny s archivním materiálem… Natáhl nohy, opřel se o lokty a zády se napůl položil na schodiště. Němý najednou kýchl a ozvěna ten zvuk ještě znásobila. Andrej zvrátil hlavu a začal si prohlížet vysoký, klenutý strop. Hezky tu stavěli, řekl si. Líp než my. A vůbec tu asi žili dobře… A stejně vymřeli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal určitě přednost potenciálnímu nepříteli. Jenže tady to vypadá tak, že tu lidi v poklidu žili, stavěli pěkné domy, uctívali nějakého toho svého Geigera… Milovaného a Prostého… A výsledek? Prázdnota.