Vylidnění. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu pár koster, ale je jich nějak málo, když si člověk uvědomí, že tohle bývalo město… Tak je to, pane prezidente! Člověk míní — a pánbůh… sem pošle nějakou turbulenci — a šmytec.
Také kýchl a popotáhl. Je tu nějak moc chladno… A toho Quejadu bych měl hnát před soud, až se vrátíme… Obvyklé myšlenky ho vrátily ke stokrát připravované situaci: zmáčkne Quejadu, ten darebák ani nepípne! Andrej totiž předloží Geigerovi taková fakta, že nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hrál…! Teď však na tyhle úvahy nebyl čas. A byly i zbytečné!
Teď bylo třeba uvažovat o tom, co bude zítra… A taky by ještě neškodilo promyslet si důkladně dnešek. Přece jen — kam se poděla ta socha? To snad přišel nějaký štětinatý stegosaurus, sebral ji a odnesl? A jak je to vůbec možné? Ta socha mohla vážit tak padesát tun…! Takže když si taková obluda zamane, sebere pásák a taky si ho v podpaží odnese…? Asi by bylo nejlepší odtud zmizet! A stejně — kdyby nebylo plukovníka, ani bychom sem nikdy nedošli… Myšlenky se samy od sebe stočily k plukovníkovi, ale najednou si Andrej uvědomil, že se bezděky zaposlouchává do nějakého zvuku… Něco jako by se z dálky nejasně ozývalo… Nebyly to hlasy — ty byly slyšet stejně jako před chvíli shora… Ne, tenhle zvuk přicházel zvenčí, pronikal sem pootevřenými vysokými vraty. A teď se už rozdrnčela i barevná skla oken a Andrej zřetelně cítil, jak se pod ním rozechvělo schodiště!
Jako kdyby tu nedaleko vedly koleje a po nich teď projížděla těžkotonážní dlouhá vlaková souprava. Němý zeširoka otevřel oči a obrátil se tak, aby mohl dobře naslouchat.
Andrej zvolna skrčil nohy a vstal, v ruce řemen samopalu… Němý také vstal. Pohlédl rychle na Andreje a dál pozorně naslouchal.
Andrej zvedl samopal k boku a tiše přeběhl k vratům. Opatrně vyhlédl.
Horký vzduch plný prachu ho uhodil do obličeje. Ulice byla ve slunci celá žlutá a stejně jako prve naprosto pustá. Jenom to ticho, v němž si prve člověk připadal jako ve vatě, se vytratilo. Nějaké vzdálené obrovité kladivo s děsivou pravidelností tlouklo do dlažby… a ty zvuky se blížily…! Těžké, drtivé údery, pod nimiž se dlažba drobila… V protějším domě se s třeskem vysypalo sklo výkladní skříně. Andrej sebou vylekaně trhl, ale okamžitě se vzpamatoval. Stiskl rty a připravil se ke střelbě. To mi sám čert napískal, abych sem lezl, mihlo se mu hlavou.
Kladivo se blížilo, Andrej ale nechápal odkud, z které strany. Údery byly stále dunivější a silnější, zdálo se, že zvěstují cosi neodvratného, zkázonosného.
Kroky osudu, proletělo Andrejovi hlavou. Nejistě se ohlédl na Němého.
Nevěřil svým očím. Němý se teď lhostejně opíral zády o zeď a soustředěně si tím svým strašlivým tesákem dělal manikúru na malíčku levé ruky!
Tvářil se naprosto netečně, dokonce to vypadalo, že se nudí.
„Co…,“ zachraptěl Andrej, „co to děláš?“
Němý na něj pohlédl, vlídně kývl a dál se věnoval svému malíčku.
Bum, bum, bum… dunělo to už úplně blízko, země pod nohama se chvěla. A najednou se rozhostilo ticho. Andrej znovu vyhlédl ven. Na nejbližší křižovatce zahlédl obrovitou temnou postavu. Její hlava čněla ve výši druhého poschodí vedlejšího domu. Socha…! Starobyle vyhlížející kovová socha. Stejně odporného vzhledu jako ta předchozí: s žabí hlavou. Tahle ale stála v jiné póze: zdálo se, že natahuje krk, aby dobře viděla. Jednu ruku měla založenou za zády, druhou zvedala vzhůru, jako by hrozila. Obrovský ukazováček směřoval k obloze… Andrej hrůzou ztuhl jako v děsivém snu. Díval se na tu přízračnou nestvůru a byl si moc dobře vědom toho, že tohle žádný sen není. Byla to socha… Možná jako kterákoliv jiná socha, jenže nehezká, kovová, pokrytá špinavými skvrnami… a stála na naprosto nevhodném místě! V rozpáleném vzduchu, který stoupal od dlažby, byly obrysy sochy nepevné, roztřesené — stejně jako obrysy vzdálenějších domů.
Někdo Andreje vzal za rameno. Ohlédl se. Němý se usmíval a mimikou dával najevo, že není třeba se bát. Bum, bum, bum, zadunělo to znovu a Němý dál držel Andrejovo rameno, svíral je, hnětl laskavými prsty… Andrej se mu vytrhl a znovu vyhlédl ven. Socha už tam nebyla. A znovu nastalo ticho.
Andrej od sebe Němého odstrčil. Cítil, že se mu nohy podlamují, ale přesto dokázal vyběhnout po schodech nahoru, odkud pořád ještě zaznívalo Icikovo a Pakovo dohadování.
„Nechte toho!“ vykřikl, když se vřítil do velkého sálu knihovny. „Jdeme pryč!“
Hlas mu selhával, zdálo se, že ti dva ho v obrovském sále obestavěném regály s knihami vůbec nemůžou slyšet. A kromě toho — kdyby ho i nakrásně slyšeli, nevěnovali by mu zřejmě pozornost, protože teď měli jiné starosti. Jeden z regálů byl povalený, knihy z něj se sesypaly na hromadu — a v té hromadě se Icik i Korejec spokojeně hrabali… Andrej si to k nim namířil přímo přes knihy na podlaze. Chytil je oba za límce a nadzvedl je.
„Jdeme odtud,“ řekl. „Nechte toho! Jdeme!“ Icik se po něm podíval nepřítomnýma očima, škubl sebou, vytrhl se mu, rázem vystřízlivěl a okamžitě sjel pozorným pohledem Andreje od hlavy až k patě: „Co ti je?“ zeptal se.
„Stalo se něco?“
„Nic se nestalo,“ odpověděl vztekle Andrej. „Už se tu ale dál nepřehrabujte!
To stačí. Kam jste to chtěli? Do panteonu? No tak tam půjdeme…!“
Korejec Pak, kterého Andrej pořád ještě držel za límec, opatrně pokrčil rameny a odkašlal si. Andrej ho pustil.
„Víš, co jsme tu našli?“ spustil Icik, ale hned toho nechaclass="underline" „Poslouchej — co se stalo?“
Andrej už se vzpamatoval. To, co viděl tam dole na ulici, se mu teď — v tomhle obrovském nevětraném sálu ve společnosti nadšeného Icika a uctivě se tvářícího Paka — zdálo nesmyslné a nemožné.
„Nemůžeme v každým domě ztrácet tolik času,“ řekl zamračeně. „Musíme se za světla vrátit. Pojďte!“
„Knihovna není každej dům!“ ozval se okamžitě Icik. „Je to první knihovna za celou tu dobu! Poslouchej, ty vypadáš hrozně… Tak řekneš nám, co se stalo?“
Andrej se k tomu ale bůhvíproč pořád nemohl odhodlat. „Jdem,“ zavrčel, obrátil se a namířil si to přímo přes rozházené knihy k východu. Icik ho dohonil a zavěsil se do něj. Němý jim mezi dveřmi ustoupil z cesty.
Andrej nevěděl, jak začít. Všechna slova mu připadala jako hloupá. Potom si ale vzpomněl na ten deník… „Včera jsi mi četl z jednoho deníku,“ spustil konečně. To už sestupovali po schodišti k vratům. „Víš… Toho, co se oběsil…“
„No a?“
„No a je to tady…“
Icik se zastaviclass="underline" „Turbulence vzduchu?“
„Copak vy jste vážně nic neslyšeli?“ vyhrkl zoufale Andrej.
Icik zavrtěl hlavou a Korejec tiše poznamenaclass="underline" „Asi jsme se moc do těch knih zabrali… A taky jsme se nemohli dohodnout…“
„Jste maniaci,“ řekl Andrej a nervózně se nadechl. Potom se podíval na Němého a nakonec přece jen ze sebe vypraviclass="underline" „Socha… Přišla a zase odešla. Oni se prostě courají po městě jako živí…!“
Andrej zmlkl a Icik se netrpělivě zeptaclass="underline" „A co dál?“