Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: „…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!.. to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…“ Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?
„Těch lží už bylo dost!“ rozkřikl se přes stůl. „Člověk musí mít svědomí!“
Nikdo si ho nevšímal. Obrátil se tedy ke všem zády a šel pryč. Cítil, jak jím až do kostí proniká chladný průvan, jak ho zebe ten páchnoucí dech sklepení, rzi a měděnky… Vždyť to přece vůbec nebyl Icik, kdo to tam pořád vyrušoval, uvědomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vůbec neříká… Zbytečně jsem mu křivdil… A zbytečně jsem sem chodil. Proč mě sem vůbec čerti nesli? Zřejmě se mi zdálo, že jsem něco pochopil… Ale — vždyť je mi už přes třicet, to už člověk musí mít vlastní názor! Jenže — to je přece pitomost: Vykládat pomníkům, že je nikdo nepotřebuje. To je stejné jako říkat lidem, že je nikdo nepotřebuje… Možná to leckdy i je pravda, jenže co z toho?
Něco se se mnou v posledních letech stalo, říkal si. Něco jako by se vytratilo… ano! Před takovými pěti lety jsem přesně věděl, z jakých důvodů to a to dělám… A teď to nevím. Vím, že Hnujka by se měl odprásknout. A nevím přesně proč. Tedy… vím, že pak bych to měl s disciplínou v expedici jednodušší, ale proč by to mělo být jednodušší — nechápu. Řešilo by to sice situaci… Ale zřejmě jenom tu mou. Kolikpak let už řeším jenom tu svou situaci? Jenže — má to svou logiku: Nikdo jiný za mě žít můj život nebude, musím se postarat sám. Je to ale smutné, na člověka z toho padá stesk a síly mu odcházejí… A jinak to nejde. To je to, co jsem pochopil.
Člověk nic nezmůže. Dokáže jen jediné: žít, jak to jen jde. Andrej z té beznadějně prosté pravdy až zaskřípal zuby… Vyšel z temnoty pod sloupoví a zamhouřil oči. Před ním leželo rozpálené žluté náměstí prošpikované prázdnými podstavci. Žár jako z pece se do něj opřel… Žár, žízeň a únava… To byl ten současný svět, v kterém musel žít a taky jednat.
Icik spal s hlavou na otevřené knize, kterou si položil na kamenné desky do stínu. Kalhoty měl vzadu roztržené, bagančata byla neuvěřitelně sešlapaná.
Potem páchl na sto honů.
Němý tu taky čekal… Seděl na zkřížených nohou, oči měl zavřené, zády se opíral o jeden ze sloupů — a na kolenou měl Andrejův samopal.
„Vztyk!“ řekl unaveně Andrej.
Němý otevřel oči a vstal. Icik pozvedl hlavu a pohlédl na Andreje zpod oteklých víček.
„Kde je ten Korejec?“ zeptal se Andrej a rozhlédl se. Icik se posadil, zajel prsty do rozčepýřené kštice a začal se zuřivě drbat.
„S-s-sakra!“ brumlal. „Já bych žral, až bych brečel. Nedáme si?“
„Za chvíli,“ odpověděl Andrej a znovu se rozhlídl. „Kde je ten Pak?“
Icik zeširoka zívclass="underline" „Še-do-ki-o-ny. Hergot, já mám hroznej hlad…!“
„Kam že šel?“
„Do knihovny.“ Icik vstal, sebral knížku a strčil ji do batohu. „Domluvili jsme se, že tam něco vybere… Kolik je hodin? Mně se hodinky zastavily…“
Andrej pohlédl na své: „Tři. Jdeme…“
„Nezakousnem si něco?“ pokoušel se smlouvat Icik.
„Můžeme cestou…,“ odsekl Andrej. Měl takový divný pocit… Něco se mu nezdálo. Něco bylo v nepořádku… Vzal si od Němého samopal a s obličejem zkřiveným nevolí vykročil na rozpálené schody.
„To je teda vymoženost…,“ brumlal za ním Icik, „žrát za pochodu! Já na něj jako trouba čekám, nevemu si sám, a on teďka tohle…“ Pak se obrátil k Němému: „Dej sem tu tornu!“
Andrej se bez ohlédnutí začal rychle proplítat mezi podstavci. Taky měl hlad, v žaludku mu už začínalo kručet, ale cosi ho postrkovalo vpřed a neustále zrychlovalo jeho kroky. Urovnal si řemen samopalu a znovu se podíval na hodinky. Pořád bylo za minutu tři… Jako prve. Zvedl zápěstí k uchu.
Hodinky stály.
„Hele, pane poradce!“ zavolal za ním Icik. „Ber!“
Andrej se zastavil a vzal si od Icika dva suchary, mezi kterými se leskly tučné kousky vepřového z konzervy. Icik už hlasitě chroustal, mlaskal a pořád si svůj vlastnoručně vyrobený sendvič ze všech stran prohlížel — odkud je tak nejlepší se do něj zahryznout… „Kdy ten Pak odešel?“ zeptal se Andrej.
,Ale vlastně hned,“ zamumlal Icik s plnou pusou. „Koukli jsme se do panteonu, nic nás tam nezaujalo — a tak šel.“
„Zbytečně…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, protože pochopil, co ho znepokojilo.
„Co — zbytečně?“
Andrej neodpověděl.
Kapitola 4
Korejec v knihovně nebyl. Ani neměl v úmyslu sem jít…, pomyslel si hněvivě Andrej. Knížky ležely úplně na stejných hromadách jako ve chvíli, kdy všichni společně knihovnu opouštěli.
„To je divný,“ řekl Icik a rozpačitě zavrtěl hlavou. „Říkal, že si sebere všechno, co se týká sociologie.“
„Říkal, říkal…,“ cedil mezi zuby Andrej. Nakopl tlustou knihu, která se mu připletla pod nohy, otočil se a seběhl po schodišti dolů. Tak mě přece jenom nakonec podvedl! Prevít jeden šikmovokej! Mazanej východní židáček…!
Andrej sice sám nechápal, v čem zrovna dneska tkvěla Páková mazanost, ale celou svou bytostí cítil, že se nechal podvést… Potom už dál postupovali odděleně a podél zdí. Andrej šel po pravé straně ulice, Němý, který už taky pochopil, že začíná jít do tuhého, se držel podél domů vlevo. Icik nejdřív bezstarostně vykročil pěkně doprostřed ulice, ale Andrej na něho zařval tak, že vylekaný archivář okamžitě přiběhl a zařadil se za Andreje, třebaže přitom uraženě odfrkoval a vztekle funěl.
Viditelnost byla asi tak padesát metrů, dál to vypadalo jako v obrovském akváriu. Vzduch se horce chvěl jako rozčeřená voda, všechno bylo nejasné, třpytivé a dokonce se zdálo, že se v tom komíhání nad zemí pohupují jakési traviny.
Když se dostali až k budově kina, Němý zůstal stát. Andrej, který ho koutkem oka pozoroval, udělal totéž. Němý stál bez hnutí, zdálo se, že něčemu naslouchá. Tesák držel ve volně spuštěné ruce… „Něco někde hoří,“ zašeptal za Andrejovými zády Icik.
I Andrej to ucítil. Tak už je to tady, řekl si a sevřel rty.
Němý zvedl ruku s tesákem, ukázal směrem do ulice a znovu vykročil.
Prošli ještě asi dvě stě metrů, pohybovali se teď velice opatrně. Pach spáleniště byl stále silnější… Bylo cítit rozpálený kov, hořící hadry, olej a ještě cosi nasládlého, co se takřka blížilo vůni… Co se to tam stalo? Andrej stiskl zuby, až ho zabolelo ve spáncích. V táboře expedice hoří…, to už je zřejmé, ale co tam hoří? Kdo a co tam podpálil? A vtom uviděl Korejce Paka.
Po pravdě řečeno spíš jen odhadoval, že je to on, protože viděl povědomou vybledlou modrou halenu. Nikdo jiný z celé expedice takovou nenosil.
Korejec ležel na rohu ulice — nohy rozhozené, jeho hlava spočívala na pažbě malého samopalu. Hlaveň zbraně byla obrácena směrem k táboru.