Korejec byl ale nějak příliš tlustý — jakoby nafouklý — a jeho zčernalé ruce se divně leskly. Andrej ještě nestačil všechno pochopit, když ho Icik se zoufalým výkřikem odstrčil, klopýtl mu o nohu — a utíkal přes křižovatku. Tam vedle Paka padl na kolena… Andrej ztěžka polkl a podíval se po Němém. Ten na něj mával a tesákem energicky ukazoval někam před sebe. Tam, až na samé hranici viditelnosti, ležel ještě někdo. Taky tak tlustý a černý… Nad chvějícím se vzduchem v dálce bylo vidět, jak se nad střechami zvedá — lomem světelných paprsků zcela zdeformovaný — černý sloup kouře.
Ruka se samopalem Andrejovi klesla. Vydal se přes křižovatku.
Icik už vstal a poodstoupil od mrtvého Paka. Z těla v modré haleně se šířil nasládlý, hrozný puch.
„Proboha,“ vzlykl Icik. Jeho smrtelně zbledlý obličej byl zalitý potem.
„Oni ho zabili, hajzlové! Oni všichni dohromady se jemu jedinýmu nemůžou rovnat…“
Andrej sklouzl očima k zemi na strašlivě nafouklou figurínu se zející černou ranou v zátylku. Paprsky slunce klouzaly po kovových nábojnicích… Teď už se Andrej nekryl. Obešel Icika a zamířil přímo k druhé ležící postavě.
Šel vzpřímeně rovnou přes ulici.
U druhého mrtvého seděl v podřepu Němý.
Druhý mrtvý ležel na zádech, a třebaže jeho obličej byl zrůdně napuchlý a černý, Andrej ho poznal. Byl to jeden z geologů — Quejadův zástupce Ted Kaminski. Hrůzně působilo i to, že byl jen v trenýrkách, ale bůhvíproč měl na sobě prošívanou vatovanou bundu, jakou nosívali šoféři. Zastřelili ho zezadu. Dávka ze samopalu ho celého prošpikovala, tričko na jeho hrudi bylo proděravělé a z děr trčely zbytky šedivé vaty. Na pět kroků od něj se povaloval samopal bez zásobníku.
Němý vzal Andreje za rameno a ukázal dopředu. Na pravé straně tam u zdi domu ležela další zhroucená postava. Byl to Permjak. Smrtící střely ho pravděpodobně dostihly uprostřed ulice — ještě teď se tam černala vyschlá skvrna — a on zřejmě ve smrtelných mukách dolezl až ke stěně domu.
Svědčila o tom temná stopa jeho krve. Musel velice trpět — hlavu měl zvrácenou a rukama stále ještě svíral roztrhané břicho.
Zabíjeli tu jeden druhého, pochopil Andrej. V nějakém úděsném záchvatu zuřivosti — jako šelmy, které postihla vzteklina, jako tarantule ve smrtelném nebezpečí, jako krysy, které šílí hlady. Jako lidi… V malé uličce ležel uprostřed zaschlých výkalů Tevosjan. Podle stop se zdálo, že utíkal za traktorem, který sem zahnul a svými pásy v rychlosti rval kusy země. Tevosjan utíkal — a zřejmě střílel, jenže ti na pásáku taky stříleli a trefili ho, dostal to tady, přímo v místech, kde prvního dne postávala socha s žabím obličejem. Teď tu ležel a cenil žluté zuby, uniformu měl zmazanou, zaprášenou a zakrvavenou… Z posledních sil ale ještě taky zřejmě zabil, možná už o tom ani sám nevěděl. S prsty zarytými do země vyrvané pásem traktoru totiž zůstal opodál ležet seržant Vogel — chlap jako hora. Traktor pak jel dál… pořád dopředu, až se zřítil do Propasti.
V táboře zvolna dohoříval jeden z přívěsů. Po zdeformovaných prostřílených barelech, dočerna ohořelých, ještě poskakovaly jazýčky oranžových plamínků a vzhůru k zakalenému nebi se zvedaly kotouče mastného dýmu.
Z černé speklé hromady na přívěsu trčely čísi ohořelé nohy a Andreje udeřil do obličeje onen sladký závan, který mu ještě přeď pár minutami připadal skoro jako vůně. Teď se z něj dělalo zle… Z okna místnosti, kde se zabydleli kartografové, viselo nahé tělo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolů, jeho dlouhé chlupaté ruce se skoro dotýkaly chodníku, na kterém ležel samopal. Kolem okna byla zeď jako poďobaná střelami. Na druhé straně ulice, přímo proti oknu, leželi jeden přes druhého Vasilenko a Palotti. Zbraň neměli žádnou a na Vasilenkově zohyzděném obličeji zůstal jakýsi výraz ohromení a leknutí. Další z geologů a druhý kartograf leželi u jedné stěny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastřelili.
Dveře za nimi byly proděravělé od střel… Ellizauer měl na sobě kalhoty, ti dva byli neoblečení.
A přímo ve středu této obrovské páchnoucí hekatomby — uprostřed ulice — stál dlouhý stůl s kovovými nohami a na tom stole ležel, až k hrudi přikrytý britskou vlajkou, plukovník Saint-James. Ruce měl pokojně složené na prsou, na parádní uniformě byly připjaty všechny plukovníkovy řády. Vypadal stejně jako za svého života: jeho nevzrušený pohublý obličej jako by se dokonce mírně ironicky usmíval. U stolu — hned vedle kovové nohy — ležel Duggan. I on měl parádní uniformu a v ruce třímal plukovníkovu zlomenou hůlku. Šedivou hlavou spočinul přímo na dlažbě.
A to bylo všechno. Šestice vojáků — mezi nimi Hnujka — inženýr Quejada, děvka Drmola a druhý traktor s přívěsem… to zmizelo. Zůstala tu mrtvá těla. Zůstaly tu všechny přístroje, vyklopené z přívěsů na jednu hromadu, několik samopalů složených do pyramidy… a zápach. A ještě taky mastné saze. A dusivý kouř z dohořívajícího přívěsu, na kterém uhelnatěly zbytky lidských těl.
Andrej se dovlekl do své místnosti, padl do křesla a se zasténáním sevřel hlavu do dlaní. Všemu byl konec. Navždycky. Nebylo záchrany před bolestí, ani před hanbou. Nebylo záchrany před smrtí… Já jsem je sem přivedl! A tady jsem je nechal, já zbabělec a padouch!
Chtěl jsem si od nich odpočinout. Od těch jejich hnusnejch tlam jsem si já darebák chtěl odpočinout! Ach bože, plukovníku, vy jste neměl umírat!
Kdybych neodešel, zůstal byste naživu! A kdybyste zůstal naživu, nikdo by si tady nedovolil ani pípnout… Dobytek to je! Hyeny! Měl jsem je dát postřílet!
Měl!
Znovu dlouze zasténal a otřel si mokré tváře o rukáv.
To se mi to odpočívalo v chládku knihovny! To se mi to řečnilo k nějakým sochám! Všechno jsem zpackal, já idiot užvaněná! No — tak teď si tu můžu zdechnout! Nikdo po mně ani neštěkne. Copak mě někdo ještě potřebuje?
Je to hrozný, co se tu dělo…, je to prostě hrozný… Šli si tu jeden druhýmu po krku, vraždili se navzájem… Stříleli i do těch, co se nemohli bránit, i do těch, co už padli, i do mrtvol ještě stříleli… Jeden druhýho stavěli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamarádi? Kam jsem vás to já dostal? K čemu jsem vás dohnal — a proč? Proč?
Třískl oběma pěstmi do desky stolu, pak se napřímil a dlaněmi si otřel obličej. Za oknem slyšel Icikovy děsivé, pisklavé výkřiky a jakési neartikulované, uklidňující zvuky, jaké někdy vydával Němý. Připomínalo to holubí vrkání… Nechci už žít, řekl si Andrej. Nechci. Ať všechno táhne k čertu!
Vstal od stolu. Půjde za Icikem. Venku jsou přece ještě dva živí lidé… A najednou si uvědomil, že před ním leží otevřený deník expedice. S odporem ho od sebe odstrčil, ale současně mu zrak padl na poslední stránku, která nebyla psána jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a začal číst.
Byl to Quejadův rukopis: „Den třicátý první. Včera ráno, tedy třicátého dne cesty, poradce Voronin, archivář Kacman a dodatečně přijatý Korejec Pak odešli na průzkum.
Měli se vrátit ještě téhož dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.
náhle při srdečním záchvatu skonal plukovník Saint-James, který byl za Voroninovy nepřítomnosti dočasným velitelem expedice. Jelikož se poradce Voronin z průzkumu dosud nevrátil, ujímám se vedení expedice. Podpis: zástupce velitele expedice pro vědu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.
45 min.“
Dále následovaly obvyklé záznamy o spotřebě potravin a vody, o teplotě, síle větru a také rozkaz o jmenování seržanta Vogela velitelem vojenské složky expedice, důtka veliteli technického oddílu Ellizauerovi za liknavost při opravě pásového traktoru a současně i rozkaz, týkající se co nejrychlejšího dokončení zadaného úkolu. Dále Quejada psaclass="underline" „Zítřejší úkoly: plukovník Saint-James bude slavnostně pohřben a okamžitě po obřadu bude vyslána dobře vyzbrojená skupina vojáků po stopách poradce Voronina a jeho lidí. Jestliže pohřešovaní nebudou nalezeni, zamýšlím vydat rozkaz k návratu výpravy, protože jsem stále více přesvědčen o nesmyslnosti dalšího pochodu.“