Andrej užasle očima přeskočil na další záznam: „Den třicátý druhý. Do dnešního rána se Voroninova skupina nevrátila.
Za noční rvačku uděluji důtku jakožto poslední výstrahu kartografu Roulierovi a vojínům Hnujkovi a Tevosjanovi a odebírám jim na dnešní den příděl vody…“
Dál se za slovy táhla podivná klikatá čára a byly tam dokonce i kaňky.
Jako by se pisatel něčeho lekl… Možná se venku už začalo střílet. Quejada od stolu musel zřejmě urychleně odejít — a už se nevrátil.
Andrej si to všechno přečetl dvakrát. Tak dobře, Quejado, ty jsi nechtěl pokračovat v cestě. Takže se ti to povedlo… A já pořád podezíral toho chudáka Paka… Andrej stiskl zuby a zavřel oči, protože si znovu vzpomněl na nafouklou figurínu ve vybledlé modré haleně. A teprve teď mu to došlo: Den třicátý druhý…! Jak to? Třicátý! Včera jsem zapsal osmadvacátý. Za předvčerejšek… Rychle zalistoval v deníku. Správně, je to tak… Takže ta nafouklá těla venku leží už několik dní! Jak je to možné? Jeden, dva… Kolikátého dneska vůbec je? Vždyť jsme odešli dnes ráno!
Najednou se mu vybavilo rozpálené náměstí, pokryté prázdnými podstavci, ledový chlad panteonu, nekonečně dlouhý stůl, kolem kterého sedí sochy s nevidoucíma očima… A zdálo se mu, že už je to dávno, kdy to všechno zažil. Moc dávno… Tak je to tedy! Dostala mě do svých pařátů nějaká ta ďábelská síla, zblbla mě, podržela si mě… Kdybych se vrátil ve stejný den, zastihl bych plukovníka ještě živého a nikdy bych nedopustil, aby… Dveře se doširoka otevřely. Vstoupil Icik. Sám sobě se v té chvíli nepodobal… Jako by celý nějak seschl. Tváře se mu protáhly, v kostnatém, vyzáblém obličeji se usadil výraz nepříčetného hněvu. Vypadal tak zvláštně, jako by to ani nemohl být on, kdo tak pisklavě ženským hláskem před chvílí dole hořekoval. Práskl poloprázdnou tornou do rohu místnosti, posadil se do křesla proti Andrejovi a řekclass="underline" „Ti mrtví leží venku určitě víc než tři dny. Rozumíš tomu, co se tady děje?“
Andrej mu mlčky po stole přistrčil deník expedice. Icik po něm rychle chňapl, bleskově záznamy přeletěl očima a zvedl k Andrejovi zarudlé oči.
Andrej se ušklíbl a poznamenaclass="underline" „Experiment je Experiment.“
„Jsme úplně v hajzlu,“ zasyčel nenávistně Icik. Znovu do deníku nahlédl a pak ho hodil na stůclass="underline" „Šmejdi prašiví…!“
„Já myslím, že jsme do tý časový pasti spadli na náměstí,“ řekl Andrej.
„Tam u těch podstavců.“
Icik přikývl, pak se zvrátil na opěradlo křesla a zavřel oči: „Co budeme dělat, pane poradce?“ Andrej mlčel.
„Jen aby tě prosím tě nenapadlo, že mě musíš zastřelit! Já tě přece znám, hošíka uvědomělýho!“
Andrej se zase jen ušklíbl a popotáhl si límeček. Pak ze sebe vypraviclass="underline" „Víš co? Půjdeme odtud… z tyhle místnosti…“
Icik otevřel oči a upřel je na Andreje.
„Tady to strašně páchne, táhne to sem oknem a já nejsem schopen…,“
vypravil ze sebe Andrej.
„Půjdeme ke mně,“ navrhl tedy Icik.
V chodbě na ně čekal Němý. Jakmile je uviděl, vstal ze svého oblíbeného místa v koutě a vykročil jim vstříc. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou paži a táhl ho za sebou. Všichni tři pak vešli do Icikova pokoje. Okna odtud směřovala do druhé ulice. Za nízkými střechami bylo vidět Žlutou stěnu.
Nic tu nezapáchalo a dokonce tu bylo chladněji než u Andreje. Jenom si člověk neměl kam sednout — všude po zemi i po židlích byly haldy knih a papírů.
„Sedni si na knížky na zem,“ řekl Icik a sám sebou práskl na rozházené a špinavé lůžko. „Promyslíme to. Mně se nechce tady chcípnout. Chtěl bych ještě spoustu věcí udělat.“
„Co chceš promýšlet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vždyť je to všechno jedno. Nemáme vodu — tu nám odvezli. Zásoby potravin shořely. Cesta zpátky je nemožná, přes tu pustinu nepřejdeme. A dokonce… i kdyby se nám povedlo ty hajzly dohonit… Vlastně ne, to je taky nemožný…“ mávl rukou, „mají několik dní náskok…“ Odmlčel se a potom řekclass="underline" „Jedině… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu místu, kde si myslíš, že je?“
„Tak dvacet kilometrů. Možná že třicet…“
„Když půjdeme v noci… To není horko.“
„V noci nemůžeme. Je moc velká zima. A třeba jsou tu vlci.“
„Tady nejsou,“ namítl Andrej.
„Jak to víš?“
„No tak se teda rovnou můžeme zastřelit, krucinál…!“
Jenže to už Andrej věděl, že se zastřelit nechce. Že chce žít. Nikdy dřív nepoznal tak silnou touhu žít.
„To by stačilo,“ prohodil Icik. „Co když teď zkusíme mluvit vážně?“
„Když vážně… tak vážně… chci žít! A myslím, že to dokážu. Na všechno ostatní kašlu. Teď jsme spolu na jedný lodi, chápeš? Musíme se z toho srabu dostat, musíme to přežít. A to je všechno. Ti ostatní ať dělají co umí, je to jejich věc. My teď prostě najdeme vodu a zabydlíme se u ní.“
„Správně,“ řekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod košili a podrbal se.
„Budem spolu vodu pít, budem se spolu dobře mít…“ zanotoval. Andrej se na něj nechápavě podívaclass="underline" „Máš snad jinej návrh?“
„Zatím ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze všeho nejdřív musíme najít vodu. Bez vody chcípnem. Až ji najdem, uvidíme, co dál. Myslím si, že odtud utekli hned po těch jatkách. Zřejmě to i na ně bylo moc… Naskákali na přívěs — a tradá! Myslím, že by neškodilo podívat se důkladně po celým domě, určitě tu ještě nějaká voda i jídlo bude…“ Chtěl ještě něco říci, ale místo toho s otevřenou pusou třeštil oči do okna. „Koukej! Koukej…!“
zasípal potom vylekaně.
Andrej se bleskově obrátil k oknu.
Nejdřív nic zvláštního neviděl. Slyšel však jakési vzdálené hřmění, jako by se odněkud shůry řítila lavina, sypalo se kamení… Pak zahlédl cosi na žlutém pozadí nad střechami.
Shora, z modravého oparu, který se ztrácel někde v nekonečnu, se cosi rychle blížilo. Vypadalo to nejdřív jako trojúhelníkové mračno postavené na špici. Padalo dolů z obrovské výšky a ještě mělo daleko k podnoží Žluté stěny, ale brzy se dalo rozeznat, že to není jen mračno, že to je nějaký veliký předmět, který se zběsile otáčí, zřejmě přitom naráží na neviditelné překážky, odskakuje od nich, otlouká se o ně a tříští se… Kolem povědomých obrysů onoho hřmotného předmětu se vějířovitě sypalo kamení. Při každém dalším nárazu se z té velké padající věci odlamovaly její části a spolu s bílým prachem se ve vířivém oblaku v gigantické šipce k onomu předmětu přisávaly, jako se na vodní hladině přisává bílá špice zbrázděných vln k zádi rychlého člunu. Vzdálené hřmění zesílilo, už ale nedunělo v jednotném mohutném chóru. V dešti padajícího kamení se drobilo na jednotlivé údery.
A do toho hrozivě hřmotila padající nestvůra.
„Traktor!“ Icikův hlas byl k nepoznání.