„Nikdo mi nikde do těla nedával! Kde jsi to vzala? A vůbec — u nás policie s lidma zachází slušně. Nikoho nemlátí jako tam u vás — ve Švédsku!“
Selma si pohvízdla.
„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdálo,“ zašklebila se. Hodila nedopalek do popelníku, zapálila si další cigaretu a houpavým tanečním krokem se prošla po místnosti.
„Kdopak tu před tebou bydlel?“ zeptala se, když se zastavila před obrovským oválným portrétem jakési dámy s pinčlem na klíně. „V tom mým bytě dřív musel žít nějakej sexuální maniak. Všude samá pornografie, použitý prezervativy a ve skříni celá sbírka dámskejch podvazků. Buď to byl fetišista, nebo prostě úchylák.“
„To není pravda,“ řekl Andrej a cítil, jak se mu krev žene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymýšlíš.“
„Proč bych to dělala?“ podivila se. „Ty víš, kdo tam bydlel?“
„Primátor. Tedy… současný primátor… Chápeš to?“
„Jo, to je jasný,“ řekla lhostejně. „To chápu.“
„Co chápeš? Co vůbec chápeš?“ rozkřikl se zlostně. „Co tu vlastně můžeš chápat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle neměl dělat… O těchhle věcech se nemá mluvit, s tím se má každý vyrovnat sám v sobě… „Asi mu táhlo tak na padesátku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stáří za dveřma a někomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmála se a znovu se zadívala na portrét s pinčlem.
Chvíli oba dva mlčeli. Andrej sevřel rty a trpěl za primátora. To byl přece takový sympatický reprezentativní chlapík s prošedivělými skráněmi!
Uměl krásně řečnit na městských shromážděních. Mluvíval o sebekázni, o síle ducha, vytrvalosti a morálce. A když se s ním Andrej náhodou potkal na schodech, vždycky mu tenhle příjemný člověk stiskl ruku. Jeho dlaň byla teplá a suchá… a on se vždycky tolik omlouval za to, že v noci dost často ťuká na psacím stroji — a že to možná Andreje ruší… „Tak on mi to nevěří,“ řekla najednou Selma. Teď už se nedívala na obrázek na zdi, teď se navztekaně zaměřila na Andreje. „No tak si nevěř, když nechceš! Mně se akorát nechce to všechno po něm uklízet. Nemůžu si tu někoho najmout na úklid?“
„Najmout…,“ opakoval po ní nasupené Andrej. „Tůdle!“ vyštěkl. „Jen si hezky uklízej sama! Pro fajnovky tu není místo.“ Znovu mlčeli a jeden druhého měřil zlostnýma očima. Pak se Selma od Andreje odvrátila a zabrumlala: „Čert mě sem přines! Co si tu počnu?“
„Co by…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, který už svůj vztek překonal. Jeho povinností je přece těm druhým pomáhat! A těch nováčků on už tu zažil — a byli všelijací! „Uděláš to, co ostatní. Zajdeš si na úřad práce, vyplníš tam formulář a dáš ho do třídícího střediska… Tam na to mají stroj, někam tě zařadí. Co jsi dělala tam u vás?“
„Rozhoďnožku.“
„Cože?“
„To ti to mám vysvětlovat?“
Andrejovi se až zatmělo před očima. Určitě zase lže! Žvaní a žvaní, dělá ze mě idiota.
„A přišla sis na slušný prachy?“ zeptal se sarkasticky.
„Ale ty chytrej,“ řekla skoro vlídně, „to jsem přece nedělala kvůli penězům!
Bavilo mě to. Jinak by se člověk unudil.“
„To přece…,“ spustil Andrej rozhořčeně a pak se zeptaclass="underline" „Co tomu říkali rodiče? Jsi přece ještě mladá, měla bys studovat. Učit se…“
„A pročpak?“
„Jakto… pročpak? Někam bys to dotáhla. Byla by z tebe třeba inženýrka nebo učitelka, dělala bys něco pro společnost…“
„Panebože, panebože,“ zachraptěla tiše Selma, jako podťatá se sesula do křesla a sevřela hlavu do dlaní. Andreje to vylekalo, ale současně byl na svůj proslov hrdý. Měl pocit velké odpovědnosti.
„Ale no tak,“ pronesl konejšivě a opatrně se k ní sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryč. Už se tím netrap! Možná to všechno bylo k něčemu dobrý.
Tady se z toho dostaneš! Mám tu spoustu přátel… a všechno jsou to… výborný lidi!“ V té chvíli si však — ač nerad — vzpomněl na Icika… „My tě nenecháme na holičkách. Když si lidi pomáhají, všechno jde líp. A práce je tady habaděj! Jsou tu zmatky, to víš, hodně nejrůznějších problémů. Děláme chyby a každý ruky je tu zapotřebí. Ani si neumíš představit, kolik se sem natáhlo všelijakejch šmejdů. Člověk se pochopitelně nemá vyptávat, ale někdy na to přece jen přijde řeč: Proč se tady někdo octnul a co se tu dá od něj čekat…“
Chtěl Selmu zcela přátelsky, povzbudivě poplácat po rameni, ta však přišla s nečekanou otázkou: „Takže tu všichni nejsou takoví?“
„Jaký?“
„Jako ty. Idioti.“
„Nech si to!“ Andrej seskočil ze stolu a začal chodit dokola po místnosti. Je to jasně buržoustka! Šlapka… co se od ní dá čekat? Jen se na ni koukněte! Musel si však přiznat, že její přímočarost mu imponuje. Tváří v tvář, čelem k nebezpečí, tak se má bojovat! To není jako s Icikem, u něho člověk neví, kam vlastně patří. Had jeden — všude se protáhne!
Selma mu vesele vyprskla za zády: „Co tu tak lítáš? Já přece nemůžu za to, že jsi takovej pitomeček. Tak holt promiň…“
Andrej na to nijak nezabral a rezolutně máchl rukou: „Víš co, Selmo? Ty jsi hrozně zanedbaná. A nebude jednoduchý tě z toho dostat. Hlavně si ale nemysli, že jsem se naštval konkrétně na tebe!
Mám vztek na ty, který tě do toho dostali. Na tebe ne. Přišla jsi sem, tak k nám teď patříš. Budeš tu pracovat. A když budeš pracovat, budeme kamarádi… A tady je nutný dobře pracovat! Víš, tady je to tak trošku jako na vojně: Neumíš — naučíme tě to. Nechceš — donutíme tě!“ Sám se svým proslovem nadchl. Najednou si vzpomněl na Ljošu Baldajeva. To býval předseda Komsomolu u nich na fakultě. Jak ten uměl řečnit…!
Andrej si všiml, že Selma konečně zvedla hlavu z dlaní a s trochu bázlivou zvědavostí se na něho zadívala. Dobromyslně se usmáclass="underline" „To víš, že tě donutíme! Co sis myslela? To se tu třeba někdy objeví taková poletucha, která se zajímá akorát o to, co mají v obchodech, nebo kam si vyrazit za zábavou. Prostě — miláček k pohledání! Jenže práce, jak známo, polidštila i opici.“
„A to tady pořád bloumají opice po městě?“ zeptala se najednou Selma.
„Ne,“ zamračil se Andrej. „Teprve ode dneška. Na počest tvýho příjezdu.“
„Budete je polidšťovat?“ zasmála se škodolibě.
Donutil se k úsměvu: „Kdopak ví… Možná že jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvědomil, že zdánlivá nesmyslnost, kterou Selma naschvál řekla, nemusí být tak úplná nesmyslnost. Večer by to měl s přáteli probrat… A současně ho napadlo i něco jiného: „Co budeš dělat večer?“
„Nevím. Uvidím… Co se tu tak u vás po večerech dělá?“
Někdo zabouchal na dveře. Andrej se podíval na hodinky. Bylo už sedm, touhle dobou se s přáteli začínali scházet.
„Dneska večer jsi můj host,“ řekl rezolutně. Pochopil, že s tímhle stvořením se musí jednat jedině rezolutně… „Neslibuju ti nějakou extra zábavu, ale aspoň se seznámíš se zajímavými lidmi. Co ty na to?“ Pokrčila rameny a začala si upravovat vlasy. Andrej šel otevřít. Ten, kdo se dobýval do dveří, už se nespokojil jen s boucháním. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu máš ženskou, že neotvíráš?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konečně dáš zvonek?“
Icik, jako vždycky, když šel k někomu na návštěvu, byl pečlivě učesaný a škrobený límeček i manžety košile mu sněhobíle zářily. Vyžehlená uzounká kravata přesně seděla v linii: nos-pupek. Celá ta Icikova paráda ale Andreje nenadchla. Byl by tu teď raději viděl Donalda nebo Kensiho.
„Pojď dál, žvanile,“ prohodil. „Copak se to děje, že jsi tu dneska první?“
„Napadlo mě, že tu máš ženskou a že se na ni musím kouknout,“ hihňal se Icik a mnul si ruce.
Vešli do jídelny a Icik vytřeštil oči. A pak se sametovým hlasem představiclass="underline" „Kacman… Asanátor.“
„Nagelová,“ odpověděla líně Selma a podala mu ruku. „Šlapka.“
Icik až zařičel nadšením a galantně Selminu ruku políbil.
„Mimochodem,“ řekl pak a obrátil se nejdřív k Andrejovi a potom zpátky k Selmě, „už jste o tom slyšeli? Rada okresních zmocněnců řeší plán dalšího postupu.“ Icik vztyčil ukazováček a důležitě zvýšil hlas: „Úprava mimořádného stavu, který ve Městě vznikl díky přítomnosti enormního množství paviánů, opic ze skupiny úzkonosých… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Všechny paviány zaregistrovat a navlíknout jim kovové obojky se známkou, na které bude jejich jméno. Pak se opice přidělí jednotlivým osobám, které za ně budou odpovědny!“ Vyprskl smíchy, vesele se rozhýkal a pravou pěstí se přitom bouchal do levé dlaně. „Grandiózní! Všechny aktivity se okamžitě přerušují! Ve všech fabrikách se teď budou na plný pecky vyrábět obojky a známky. Primátor si osobně bere pod svůj patronát tři dospělé samce a vyzývá obyvatelstvo, aby následovalo jeho příkladu.