„Samozřejmě. Už dávno je tam volno. Vítám vás,“ řekl Selme. „Já jsem tady domovník. Jmenuju se Wang. Kdybyste něco potřebovala, tak mi řekněte.
Bydlím tady, vidíte?“ a ukázal na dveře ke svému bytu.
„Dej mi klíč,“ prohodil Kensi a pak se znovu obrátil k dívce: „Pojďte, já vás tam odvedu.“
„Nemusíte,“ namítla unaveně. „Já to najdu sama.“
„Jak si přejete.“ Kensi uctivě zasalutoval. „Tady máte kufr…“
Dívka si vzala od policisty kufr a od Wanga klíč, pohybem hlavy odhodila vlasy z čela a zeptala se: „Kterej je to vchod?“
„Tamhle přímo proti nám,“ odpověděl Wang. „Tam, co svítí to okno.
Čtvrté patro. Dáte si něco k jídlu? Chcete čaj?“
„Ne, nechci,“ řekla a znovu pohodila hlavou. Na asfaltu zacvakaly její podpatky, když si to namířila přímo na Andreje.
Ustoupil jí z cesty. Jak kolem něho procházela, ucítil zvláštní dráždivou vůni. Díval se za ní. Sukni měla tak krátkou, že svetr dosahoval takřka až k jejímu okraji, a její nohy bez punčoch se blýskaly do tmy i poté, kdy opustila kruh žlutavého světla. Ještě několik okamžiků pak Andrej viděl ten dlouhý bílý svetr a míhající se bílé nohy.
Potom zaskřípěly, zarachotily a nakonec se zabouchly dveře a Andrej mechanicky sáhl po cigaretě, zapálil si a snažil si představit, jak ty nohy stoupají po schodech, levá, pravá… hlaďounká lýtka, pod kolínkem se vždycky udělá dolíček…, z toho by člověk mohl přijít o rozum… A ona jde pořád výš a výš, patro za patrem, a pak se zastaví u dveří bytu číslo osmnáct.
Přesně naproti šestnáctce… Sakra, měl by si aspoň dát čisté ložní prádlo!
Už tři týdny ho nevyměnil, povlak je jak onuce… Jak vůbec ta Selma vypadá? Najednou si uvědomil, že si její obličej vůbec nepamatuje. Jenom ty nohy… Všichni mlčeli. Dokonce i ženatý Wang. Pak zabrebentil Kensi: „Jeden můj vzdálený příbuzný je plukovník. Jmenuje se Maki a dělal pobočníka panu Ošimovi. Dva roky byl v Berlíně a potom ho pověřili funkcí vojenského atašé v Československu. Byl u toho, když Němci zabírali Prahu…“
Wang mrkl na Andreje. Chopili se popelnice a bez problémů ji vysadili až na korbu. „A potom,“ pokračoval nevzrušeně Kensi a přitom si zapaloval, „potom si trochu zaválčil v Číně, myslím, že někde na jihu u Kantonu, pak velel divizi při výsadku na Filipíny a zorganizoval ten proslulý pochod smrti pěti tisíc amerických válečných zajatců…, promiňte, Donalde… Pak ho poslali do Mandžuska, kde byl velitelem Sachaljanské obranné linie a kde v rámci utajení nechal zahnat do jedné šachty osm tisíc Číňanů a potom to dal všechno vyhodit do vzduchu…, promiň, Wangu… No a pak ho zajali Rusové.
A oni místo toho, aby ho pověsili nebo ho vydali Číňanům, což by pro něj mělo stejný výsledek, zašili ho na deset let do lágru.“
Kensi povídal a povídal, Andrej zatím vylezl na náklaďák a pomohl Donaldovi s urovnáváním popelnic. Pak zvedli sklopenou bočnici, upevnili ji, seskočili na zem a taky si zapálili. Postavili se vedle Wanga před Kensiho a poslouchali.
Dlouhán Donald Cooper se trochu hrbil. Nad vybledlou kombinézou ostře vystupoval jeho protáhlý obličej s vráskami kolem úst a energická brada, na níž vyrážely řídké šedé vousy. Wang vedle něj vypadal ještě rozložitější, než ve skutečnosti byl. Na jeho podsadité figuře jako by chyběl krk… Měl na sobě starou, pečlivě zašívanou vatovanou bundu a z jeho úsměvu v rozpláclém šedožlutém obličeji vyzařovala vlídnost a dobrosrdečnost.
Temná očka nad drobným nosíkem skoro mizela pod těžkými víčky. Andrejem najednou ostře projel radostný pocit: Tak různí lidé z různých zemí a dokonce i různých dob se tady sešli a všichni se na svých místech společně snaží o dobrou věc!
„Teď už je to starý pán,“ končil Kensi. „A tvrdí, že nejkrásnější ženy, jaké kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“
Pak se odmlčel, hodil na zem nedopalek a pečlivě ho rozdrtil podrážkou své nablýskané boty.
„Tohle ale není Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelová…“
„Správně. Je to Švédka,“ řekl Kensi. „To je ale jedno. Vyprávěl jsem to prostě jen tak. Asociace…, víš?“
„No dobře, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.
„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, když už sahal po dvířkách, „co jsi dělal dřív?“
„Kontrolora ve slévárně. A předtím jsem byl ministr komunálního hospodářství.“
„Já nemyslím tady… Ještě tam…“
„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelství.“
Donald nastartoval a stařičký náklaďák se rozklepal, zarachotil a zabafal v šedivých kotoučích hustého kouře. „Nejde vám pravý reflektor!“ vykřikl Kensi.
„Už dávno ne,“ podotkl Andrej.
„Tak si to dejte do pořádku! Ještě jednou to uvidím — a máte pokutu!“
„To vás, pane, někdo na nás poštval?“ popíchl ho Andrej.
„Cože? Já tě neslyším!“
„Povídám — abys chytal lupiče, a ne šoféry,“ zařval ze všech sil Andrej, aby překřičel skřípění a rachot. „To tě zajímá… náš reflektor! Kdypak už vás zlikvidujou…, vy příživníci…?“
„Brzo,“ odpověděl Kensi. „Teď už to bude brzo — určitě dřív než za sto let.“
Andrej mu pohrozil zaťatou pěstí, pak mávl na Wanga a praštil sebou na sedadlo vedle Donalda. Náklaďák sebou škubl a vyrazil. V podloubí škrtl korbou o zeď, vyjel na Hlavní ulici a prudce zahnul doprava.
Andrej si poposedl, aby ho nepíchalo vyhřezlé péro sedadla. Pak úkosem pohlédl na Donalda. Ten seděl — vypjatý jako strunka — levačku měl na volantu, pravou rukou svíral rychlostní páku, širokánský klobouk vražený do čela, bradu bojovně vysunutou vpřeď. Jel na plný plyn. Vždycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo přibrzdit před děrami v asfaltu. Popelnice pak vždycky se strašným rámusem nadskočily, zrezivělá kapota se rozklepala a Andrej, třebaže se snažil vzepřít nohama, vyletěl nad sedadlo a pak zase dopadl přímo na vyhřezlé péro. Jindy přitom aspoň z legrace nadávali, ale teď Donald mlčel, svíral úzké rty a na Andreje se ani nepodíval.
Skoro se zdálo, že má z toho vytřásání zlomyslnou radost.
„Co je to s vámi, Done?“ zeptal se konečně Andrej. „Bolí vás zuby?“
Donald jen mlčky škubl ramenem.
„Nějak v posledních dnech nejste ve svý kůži, vždyť to vidím… Neurazil jsem vás třeba nějak?“
„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“
A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?
Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“
„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“
Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesclass="underline" „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“
„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.
„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.
Já jsem přesvědčenej, že kdybych něco potřeboval já, že byste mi pomohl! Ještě řekněte, že ne!“
Donald pustil pravačkou rychlostní páku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom něco uklidňujícího a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobře. Všechno se srovnalo, všechno bylo v pořádku, i Donald byl v pořádku… Prostě na něj asi padl splín. Proč by to nemohl být splín? Nebo že by uražená ješitnost? Přece jenom: profesor sociologie — a popelnice plné smradlavých odpadků… A předtím nakládal zboží v nějakém skladu… Samozřejmě že mu to je nepříjemné a třeba ho to i uráží — tím spíš že o tomhle s nikým nemůže mluvit. Přišel sem přece dobrovolně, tak jaképak teď nářky! Ono se to ale snadno řekne: Pracuj pořádně tam, kam tě postaví…! Tak dost! okřikl se v duchu. Radši o tom nepřemýšlet… Však on se z toho Donald už nějak dostane.