Za Andrejem stál redaktor černé kroniky „Městských novin“ Kensi Ubukata.
„Nad čímpak dumáš, vyšetřovateli? Rozmotáváš zamotaný případ?
Rozděl se o své poznatky s veřejností! Veřejnost miluje zamotané případy.
Povíš mi něco?“
„Nazdar, Kensi,“ řekl unaveně Andrej. „Dáš si vodku?“
„Dám, když mi k ní přidáš nějakou tu informaci pro mou kroniku.“
„Nic kromě vodky nedostaneš.“
„Tak jo. Beru vodku i bez informace.“
Dali si každý skleničku a zajedli to oschlou kyselou okurkou.
„Jdu zrovna od vašeho šéfa,“ prohodil Kensi a vyplivl stopku od okurky.
„Ten to teda umí! Semele všechno možný. Začne u astronomie a skončí u záchodovejch mís v celách — a k tomu, co člověka zajímá, neřekne ani slovo.“
„A copak tě zajímá?“ zeptal se Andrej lhostejně, vlastně jen proto, aby něco řekl.
„Teď mě moc zajímají různá ta zmizení… Během posledních čtrnácti dnů ve Městě beze stopy zmizelo jedenáct lidí. Třeba o tom něco víš, ne?“
Andrej pokrčil rameny.
„Vím, že zmizeli. Vím, že se nenašli.“
„A čí je to případ?“
„To těžko bude jeden samostatný případ… Radši se na to zeptej šéfa.“
Kensi zavrtěl hlavou: „Poslední dobou nějak moc často mě páni vyšetřovatelé posílají… tu za šéfem, tu za Geigerem… Nějak moc tajemství nám rozbujelo v naší malé demokratické obci! Prosím tě — nezměnili jste se náhodou nenápadně na tajnou policii?“ Pak se podíval na dno prázdné skleničky a posteskl si: „Co je člověku platné, že má mezi vyšetřovateli kamarády, když se stejně nemůže nic dovědět?“
„Všechno má své meze, to snad chápeš.“
Kensi chvíli mlčel, ale pak prohodiclass="underline" „Mimochodem… zavřeli Wanga. Já jsem mu říkal, ať neblázní, ale on měl svou hlavu.“
„To už je v pořádku. Zařídil jsem to.“
„Jak — zařídil?“
Andrej s jistým potěšením vylíčil, jak operativně zakročil. Všechno dal do pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost… Docela dobře se mu teď vykládalo o tomhle jediném úspěchu, kterého během celého nešťastného dne dosáhl.
„Hm,“ zabručel Kensi, když si to vyslechl, „to je zajímavé.“ A halasně zachovaclass="underline" „Když přijíždím do cizí země, nikdy se neptám, zda tam mají dobré či špatné zákony. Vždycky mě jenom zajímá, zda se tam zákony dodržují.“
„Co tím chceš říct?“ zavrčel podmračeně Andrej.
„Chci tím říct, že zákon o právu na změnu profese… aspoň pokud vím… nemá žádné výjimky.“
„To znamená, že si myslíš…, že Wang měl jít za trest do bažin?“
„Když je to podle zákona — tak jo.“
„Ale to je přece nesmysl!“ rozčilil se Andrej. „K čemu je Experimentu dobré mít špatného ředitele kombinátu místo výborného domovníka?“
„Zákon o právu na změnu profese…“
„Tenhle zákon,“ přerušil ho Andrej, „je myšlen ve prospěch Experimentu — a ne, aby mu škodil. Zákon ovšem nemůže brát v úvahu všechny okolnosti. A proto my, kteří uvádíme tenhle zákon do praxe, musíme taky trošku sami uvažovat.“
„Já si tedy plnění zákona představuju trošku jinak,“ řekl ledovým hlasem Kensi. „A v žádném případě podobné problémy nemáš řešit ty, ale soud.“
„Soud by ho poslal do bažin,“ odsekl Andrej. „A on má ženu a dítě.“
„Dura lex, sed lex,“ odvětil na to Kensi.
„Tohle vymysleli byrokrati.“
„To, že zákon je tvrdý, ale je to zákon,“ namítl vážně Kensi, „to vymysleli lidé, kteří se snažili o jednotná pravidla spolužití v různorodém lidském společenství.“
„To je právě ono: v různorodém!“ přerušil ho Andrej. „Jednotný zákon pro všechny neexistuje a existovat nemůže! Copak se řídí stejným zákonem vykořisťovaný a vykořisťovatel? Kdyby například Wang zastával místo ředitele a nechtěl to místo opustit…“
„To není tvoje starost — vykládat zákon,“ namítl chladně Kensi. „Od toho je tady soud.“
„Jenže soud nezná a nemůže znát Wanga tak, jako ho znám já!“
Kensi se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „To tedy máme v prokuratuře znalce, jen co je pravda!“
„Nech toho,“ zavrčel Andrej. „Ještě chybí, abys napsal článeček: Nemehlo, které si říká vyšetřovatel, pustilo na svobodu zločinného domovníka.“ „Já bych to napsal, ale je mi líto Wanga. Ty jsi pitomec, tebe mi líto není.“
„Ale mně je taky právě Wanga líto!“
„Jenže ty jsi vyšetřovatel,“ namítl Kensi. „Já ne… Mě zákony nesvazují jako tebe.“
„Víš co,“ řekl Andrej, „dej mi už prokristapána pokoj! I tak je mi ze všeho nanic.“
Kensi se na něho podíval a usmál se: „Jasně. Máš to napsaný na čele. Dělali jste šťáru?“
„Ne,“ zabrumlal Andrej. „Prostě jsem zakopl…“ Pak se podíval na hodinky.
„Dáme si ještě jednou?“
„Děkuju, to už stačilo,“ odpověděl Kensi a zvedl se. „Nemůžu chlastat s každým vyšetřovatelem. Piju jenom s tím, kdo mi poskytne nějakou informaci.“
„Tak jdi do háje,“ prohodil Andrej. „Koukej — tamhle přišel Čačua. Jdi a zeptej se ho na Padající Hvězdy… Má v tom případě ó-ó-óbrovský úspěchy, zrovna dneska o tom mluvil. Jenom ber v úvahu, že je to hrozně skromnej člověk. Bude ti říkat, že vlastně nic neví, ale ty se nesmíš dát odradit. Nalej do něho pár vodek a budeš mít materiálek jedna báseň!“
Kensi odstrčil prázdné židle a vykročil k Čačuovi, který se smutně skláněl nad nevábnou kotletou. Andrej se pomstychtivě zašklebil a zvolna se vydal k východu. Docela rád by zůstal a byl svědkem toho, jak bude Čačua řvát, jenže na to už neměl čas… No, nedá se nic dělat, pane Kacmane, musíme se podívat, jak jste na tom… A nedej pánbu, pane Kacmane, abyste se znovu pokoušel o nějaký fígl! To tedy ne, s tím si na mě nepřijdete!
V kanceláři číslo třicet šest byla rozsvícena všechna světla. Icik Kacman stál opřený o trezor a zvědavě listoval nějakou složkou. Jako obvykle si oštipoval bradavičku a bůhvíproč se šklebil.
„Krucinál!“ vyjekl Andrej, „kdo ti to dovolil? Co tě to vůbec napadlo?“
Icik k němu pozvedl nepřítomné oči, doširoka se usmál a řekclass="underline" „To jsem nikdy netušil, že se toho tolik může navyvádět kolem Červenýho domu!“
Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zásuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlačil ho k židličce.
„Posaďte se, Kacmane,“ řekl a ze všech sil se snažil o klid. Před očima mu samým vztekem všechno plulo jako na vodě. „Napsal jste to?“
„Poslouchej,“ odpověděl Icik, „vy jste tu ale všichni fakt idioti! Sto padesát kreténů je vás tady pohromadě, a pořád vám nedochází, že…“ Andrej už se na něho nedíval. Jeho pohled totiž sklouzl na list papíru nadepsaný „Výpověď předvedeného Kacmana…“ Žádná výpověď tam nebyla. Skvěla se tam kresba mužského orgánu v životní velikosti.
„Ty mizero,“ řekl Andrej a hlas se mu zlámal. „Ty dobytku!“
Prudce sáhl po telefonním sluchátku a třesoucími se prsty vytočil číslo.
„Fritzi? To jsem já… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal límeček.
„Moc bych tě tu potřeboval. Přijď ke mně… teď hned, prosím tě.“
„O co jde?“ Fritzův hlas nezněl příliš nadšeně. „Chystám se domů.“
„Moc tě prosím.“ Andrej zvýšil hlas: „Přijď ke mně!“
Položil sluchátko a podíval se na Icika. Současně si ale uvědomil, že se na něj nemůže dívat — a tak se zahleděl někam skrze něj… Icik se jako dřív hihňal na své židličce a mnul si ruce, vedl jakousi výsměšnou samomluvu o Červeném domě, o svědomí a přitroublých svědcích a Andrej si řekl, že tohle všechno nebude poslouchat. Už se přece rozhodl — a toto rozhodnutí jej naplňovalo strachem a jakousi ďábelskou radostí současně.