„Za což se jim dostane odměny v podobě jednoho litru vodky,“ přidal se konečně Andrej a Icik se nadšeně rozhihňal. Vyluzoval přitom velice podivné zvuky, prskal na všechny strany a nadšeně si mnul ruce.
Donald najednou tiše zaklel, otevřel si dvířka, vyskočil ven a zmizel někde ve tmě. Icik se okamžitě přestal hihňat a starostlivě se zeptaclass="underline" „Co je to s ním?“ „Nevím,“ zamračil se Andrej. „Asi se mu z tebe udělalo špatně… Ale fakt je, že už je několik dnů divnej.“
„Vážně?“ Icik vytáhl hlavu nad kabinu a zadíval se směrem, kam Donald odešel. „To je škoda. Je to fajn chlap. Jenže takovej… neadaptabilní.“
„A kdo je podle tebe adaptabilní?“
„Já. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vždycky štvalo: Proč se musí stát fronta, když se sem přivážejí odpadky? A proč tu někdo ksakru musí ty popelnice počítat? K čemu to je dobrý?“
„Ale vždyť má pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinýho…“
„No jo, ale ty se kvůli tomu nevzrušuješ,“ namítl Icik. „Ty moc dobře víš, že ten, kdo tam vpředu počítá popelnice, si tuhle práci nevymyslel.
Dostal to za úkol — a tak počítá. A protože mu to rychleji nejde, musí se tu udělat fronta, to je logická věc. A fronta je zkrátka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, když vyprskl smíchy. Pak ale dodaclass="underline" „Jasně… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udělat pořádnou cestu s rampama na vyklápění odpadků a toho chlapa, co počítá popelnice, by poslal k policajtům, aby s nima chytal bandity. Anebo by z něj možná udělal farmáře.“
„Takže — co tím chceš říct?“ přerušil ho netrpělivě Andrej.
„Takže jen to, že Donald ničemu nevelí.“
„A proč to neudělají ti, co tomu velí?“
„Proč by to dělali?“ vykřikl vesele Icik. „Uvažuj, člověče! Odvážejí se odpadky? Odvážejí! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!
Na konci měsíce se může podat hlášení: Z Města bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinčíku víc než v měsíci předchozím. Ministr je spokojenej, primátor taky, všichni jsou spokojený… a že Donald není? Nikdo ho sem nehnal násilím. Je tu dobrovolně.“
Z výfuku auta před nimi se vyvalil šedivý čmoud a náklaďák se posunul o dobrých patnáct metrů. Andrej rychle přelezl za volant a vyklonil se z okýnka. Donalda však nikde neviděl, a tak bázlivě otočil klíčkem zapalování a jakžtakž se zase dostal do závěsu za náklaďák před nimi. Třikrát mu během popojíždění zhasl motor. Icik kráčel vedle něj a pokaždé, když sebou auto škublo, polekaně uskočil stranou. Potom začal vykládat něco o bibli, ale Andrej ho skoro neslyšel. Samým rozčilením se úplně zpotil.
Pod lucernou jako dřív třískala víka popelnic a někdo tam nadával. Na střechu kabiny něco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevěnoval pozornost.
Zezadu k nim právě přišel se svým parťákem Oskar Heidermann a sháněl se po cigaretě. Jeho parťák byl Silva, černoch z Haiti. Teď — ve tmě — ho skoro nebylo vidět, blýskaly se jen jeho bílé zuby.
Icik se s nimi hned dal do debaty, přičemž Silvovi říkal „tontonmakute“ a Oskara se vyptával na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvořil, dělal, že střílí ze samopalu a Icik se chytal za břicho, jako že ho Silva trefil… Andrej tomu nerozuměl a Oskar asi taky ne. Ten si ještě navíc pletl Haiti s Tahiti… Na střeše kabiny znova něco zabubnovalo a najednou přiletěla velká hrouda všelijakého svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila všechny kolem.
„Chlapi!“ zařval Oskar do tmy, „nechte toho!“
Vpředu se taky někdo rozkřičel a ze všech stran bylo slyšet klení a nadávání.
Zřejmě se něco dělo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za břicho a celý se zkroutil. Teď už to ale nebylo z legrace. Andrej otevřel dvířka kabiny. Chtěl vystoupit, ale na hlavě mu přistála plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k naštvání to stačilo. Silva se skrčil a někam ve tmě zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snažil se rozhlédnout.
Nic neviděl. Jen to, že zpoza hory odpadků vylétají rezaté plechovky, shnilé dříví, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se někde začalo sypat sklo… Frontou náklaďáků otřásl vzteklý řev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, že ten rozhořčený protest musí někdo dirigovat. Všichni jako na povel zapnuli motory a rozsvítili světla. Některé náklaďáky začaly zběsile popojíždět a natáčet se tak, aby svými reflektory dosáhly na hřeben kupy odpadků, odkud teď létaly celé cihly a prázdné láhve. Několik sehnutých postav zmizelo za Silvou ve tmě… Andrej uviděl, že Icik se pořád ještě drží za břicho, bolestivě křiví obličej a krčí se vzadu za korbou. Tak to si tedy odskáčou, prevíti, řekl si, naklonil se zpátky do kabiny a vytáhl francouzák. Několik chlapů už se drápalo nahoru na kupy odpadků. Lezli po čtyřech, šlo to špatně. Někomu se konečně podařilo obrátit náklaďák přímo proti hoře odpadků a jeho reflektory ozářily hřeben, ježící se starým nábytkem, hadry, roztrhanými papíry a třpytícími se střepy. Nahoře, proti černému nebi, se zvedala lžíce bagru. A na té lžíci… Něco se tam hýbalo. Bylo to velké, šedivé, trochu do stříbrna.
Andrej zkoprněl. A v tom okamžiku se kolem rozlehl děsivý křik, který všechno přehlušiclass="underline" „Ďáblové! To jsou ďáblové… Lidi, utečte!“
Ti, kteří až dosud zdolávali kupy odpadků, v panice začali ustupovat.
Padali dolů, řítili se, někteří v té špíně váleli sudy a zamotávali se do starých hadrů a papíru. Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce zoufalstvím rozepjaté… Nějaký chlap proběhl kolem Andreje. Rukama si svíral hlavu, jako by si ji chtěl ochránit, a vyl jako zvíře. Uklouzl po blátě, upadl, znovu se zvedl a jako šílený se rozběhl k Městu. Další muž se pokusil protáhnout mezi Andrejovým náklaďákem a vozem vpředu. Nepodařilo se mu to, zaklínil se mezi obě auta a teď nelidsky řval. Pak se všechno ztišilo, bylo slyšet jenom hučení motorů. A do toho relativního klidu najednou začaly třaskat výstřely. Jako by někdo práskal bičem… Andrej ve světle reflektorů uviděl vysokého hubeného chlapa, který tam nahoře stál zády k autům, v obou rukou svíral pistoli a pálil někam do tmy za hřebenem hory odpadků.
Tichem se rozlehlo ještě několik výstřelů a pak se odněkud rozlehl strašlivý řev. Tisícihlasý, ale přitom nelidský… Jako by tisíce rozdrážděných koček zavřeštěly do mikrofonu. Ten hubený chlap nahoře o několik kroků ustoupil, pak zamáchal rukama, protože mu ujely nohy — a už se řítil po zádech dolů. Andrej mimovolně taky o několik kroků ustoupil a byl si skoro jist, že teď přijde něco strašného: A opravdu. Hřeben hory odpadků se najednou celý naježil.
Začalo se to tam hemžit stříbřitými nestvůrami. V odlesku reflektorů se třpytily tisíce červených očí, blýskaly se snad miliony vyceněných tesáků a míhaly se dlouhé, chlupaté paže. Ze zvířeného prachu se sypal na řadu náklaďáků déšť kamení, láhví a všelijakého svinstva.
Andrejovi selhaly nervy. Vletěl do kabiny, zalezl do kouta a jediné, co si uvědomoval, bylo, že pevně svírá svůj francouzák. Jinak nevěděl nic.
Pak s hrůzou uviděl, že se za ním do kabiny sune něco temného, co zakrývá celá dvířka. Rozkřičel se, až se zajíkal, vlastní hlas přitom nepoznával.
Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“
Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesclass="underline" „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“
Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.
„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.
Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“
Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.