Tentokrát ale byla všechna okna temná, schody otlučené, okna špinavá, šmouhatá a rozbitá, někde dokonce nahrazená překližkou nebo po krouceným kartonem, někde křížem přelepená lepenkou… A taky tu nezaznívala ani slavnostní, ani truchlivá hudba — Červený dům byl obklopen těžkým mračnem skoro hmatatelného ticha.
Andrej se ani okamžik nerozmýšlel. Otevřeným oknem seskočil do vysoké měkké trávy a vykročil k Domu. Světlušky se před ním rozlétaly a on se nořil do mrtvého ticha. Oči přitom nespouštěl ze známé mosazné kliky na dubových dveřích. Neleskla se jako dřív, byla poseta temnými skvrnami.
Vystoupil po schodech a ohlédl se. V zářících oknech jídelny poskakovaly a podivně se lámaly lidské stíny — a Andrej najednou kupodivu až sem zaslechl taneční hudbu a cinkání příborů. Obrátil se zpět k Domu a položil ruku na ovlhlou ozdobnou kliku.
Ve vstupní hale bylo tentokrát šero, nepříjemně chladno a páchlo tu zatuchlinou.
Na velikém stojanu, který připomínal rozložitou palmu, nevisel ani jediný kabát a opuštěný věšák v koutě trčel jako uschlý strom. Z mramorového schodiště zmizel krásný červený běhoun i kovové lišty, zůstaly tu jen zelenavé kroužky po jejich někdejších příchytkách, rozházené zažloutlé nedopalky a špína. Andrej pomalu vystoupil do prvního poschodí.
Bylo ticho, slyšel jen svůj vlastní dech a zvuk svých kroků.
Z dávno vyhaslého krbu začpělo popelem, zdálo se, že tam cosi takřka neznatelně ševelí a zlehka se přesýpá. I v obrovském sále bylo chladno a odněkud sem táhlo… Zčernalé, zaprášené hadry splývaly od neviditelného stropu, mramorové stěny byly zhyzděné špinavými, nechutně vyhlížejícími skvrnami, na kterých se leskla vlhkost. Zlato a purpur z nich oprýskaly a z výklenků závojem pavučin slepě vyhlížely mramorové, sádrové, bronzové i zlaté busty.
Parkety pod nohama popraskávaly a viklaly se, podlaha byla plná odpadků a zbytků někdejší dekorace. Na konci sálu se rozevírala jakási dlouhá chodba, která tu kdysi zcela určitě nebyla. A najednou Andrejovi přímo pod nohama vyběhlo celé hejno krys a s pištěním a dupotem se vřítilo do chodby a zmizelo ve tmě.
Kam se všichni poděli? pomyslel si zmateně Andrej a rozhodl se chodbou projít. Co se s nimi stalo? Dostal se k nějakému železnému schodišti, které se pod jeho kroky rozdunělo. Sestoupil k řadě místností, vstupoval do nich, botama drtil opadanou omítku a rozbité sklo a rozmazával chuchvalce špíny obrostlé plísní. Vším pronikal nasládlý pach hniloby a odněkud sem doléhal jednotvárný pleskot padajících kapek. Na otlučených stěnách se v obrovitých rámech černaly stopy po někdejších obrazech.
A takhle už to zůstane, napadlo Andreje. Něčeho jsem se dopustil… Něčeho jsme se všichni dopustili, a proto už to takhle zůstane. Dům tu bude pořád stát, bude práchnivět a rozpadat se jako každý jiný obyčejný dům, nakonec sem přijedou buldozery, co půjde, to se spálí, a ostatní se odveze na smetiště…. Nikde ani hlásku! Nic — jen ty krysy vztekle piští v koutech místností… Najednou uviděl velkou skříň s roletovým zavíráním a okamžitě si vzpomněl, že zrovna takovou měl kdysi ve svém pokojíku. Šest čtverečních metrů za kuchyní — a okno do dvora, sevřeného zdmi okolních domů… Na skříni byla halda starých novin, vedle nich do roliček stočené plakáty, které ještě před válkou sbíral Andrejův otec, a k tomu spousta dávno nepotřebných papírů… Jednou se k pastičce na myši připletla statná krysa a pastička jí rozdrtila čenich. Krysa si za tuhle skříň zalezla a pořád bylo slyšet její hrabání a šustot. Andrej se pokaždé v noci bál, že se vydrápe nahoru a spadne mu na hlavu. Jednou si vzal dalekohled a z bezpečné vzdálenosti od okna si prohlížel haldu papíru na skříni. Nebyl si zcela jist, ale zdálo se mu, že tam zahlídl špičaté uši, šedivou hlavu a hnusný blýskavý puchýř místo čenichu. Bylo to tak odporné, že vyletěl ze svého pokojíku a zastavil se až na chodbě, kde si sedl na obrovskou truhlu a snažil se překonat nevolnost. Byl tenkrát doma sám, nemusel nikomu nic vysvětlovat, ale sám před sebou se za ten strach styděl. Nakonec přece jenom vstal, šel do obýváku a na gramofonu si pustil nějaký šlágr… Po několika dnech se v jeho pokojíku objevil stejně nasládlý, nepříjemný pach, jaký je cítit i tady… V klenuté temné místnosti, která připomínala rozlehlou studnu, před ním teď překvapivě probleskovaly kovové píšťaly dávno zmrtvělých varhan.
Jako by Andrej vstoupil na hřbitov hudby… Před varhanami se na zemi krčila vedle židle drobná postavička, zpoloviny ukrytá odrbaným koberečkem. Z hlavy jako by tomu neznámému vyrůstala prázdná láhev od vodky… Andrej pochopil, že tady už všechno skončilo, a zamířil k východu.
Když sestoupil ze schodů do parku, uviděl Icika. Byl neobvykle opilý a uvalenější i rozcuchanější, než po pitkách býval. Povážlivě se pohupoval na nejistých nohou a jednou rukou se přidržoval kmenu jabloně. Díval se na Červený dům.
„Všechno skončilo,“ řekl Andrej. „Konec…“
„Zjitřená fantazie svědomí,“ stěží pronesl Icik.
„Jsou tam jenom krysy. Všechno práchniví.“
„Zjitřená fantazie svědomí,“ zopakoval Icik a zahihňal se.
ČÁST V. NARUŠENÍ NEPORUŠITELNÉHO
Kapitola 1
Andrej přemohl žaludeční křeč a s odporem polkl poslední lžíci řídké kaše. Zhnuseně od sebe odstrčil polní misku a natáhl se pro kalíšek. Čaj byl ještě horký. Andrej sevřel nádobku v obou dlaních a pomalu začal usrkávat.
Oči přitom upíral do syčícího plamínku benzinové lampy. Čaj byl neobvykle silný, určitě nebyl čerstvě uvařený, divně páchl a měl nepříjemnou pachuť — možná to bylo tou hnusnou vodou, kterou načerpali na osmistém dvacátém kilometru, nebo tam Quejada zase nasypal něco proti průjmu.
Taky ovšem bylo možné, že se kalíšky řádně nevymyly. Tenhle byl například nějak mastný a lepkavý… Dole za oknem cinkali vojáci svými ešusy. Vtipálek Tevosjan zřejmě dal něco k lepšímu, protože se všichni zachechtali a do toho vzápětí svým prušácky štěkavým hlasem zařval seržant Vogeclass="underline" „Jdete na stráž, nebo k ženský do postele? Vy žabáku, kde máte boty? Troglodyte praštěnej, co to má znamenat?“ Nevrlý hlas na to řekl něco v tom smyslu, že „nohy jsou odřený nejen do masa, ale přímo až na kost“, na což Vogel zahulákaclass="underline" „Zavřete tu svou klapačku, hovado! Okamžitě obout — a nastoupit! Fofrem!“
Andrej pod stolem s úlevou zahýbal prsty bosých nohou. Chodidla už si trochu na chladné podlaze odpočinula. Kdyby tu tak byl kýbl studené vody…!
Nohy by se tam hezky ponořily… Podíval se do kalíšku. Čaje tam byla ještě alespoň polovina — a Andrej k svému vlastnímu údivu poslal všechno sebeovládání k ďasu a na tři hlty obsah kalíšku rychle vypil.
V žaludku mu okamžitě zažbluňkalo. S obavami se do těch zvuků zaposlouchal, děsilo ho, co se teď v jeho útrobách asi tak může dít. Pak od sebe kalíšek odsunul, otřel si ústa hřbetem dlaně a zadíval se na trezor, ve kterém byly veškeré dokumenty. Měl by projít včerejší hlášení. Měl, ale nechce se mu… To se dá udělat i později. Teď by bylo lepší si lehnout, pořádně se natáhnout, přehodit přes sebe bundu a dobrých deset hodin spát… Za okny náhle zařval motor traktoru. Zadrnčely zbytky skel v oknech a vedle lampy spadl na stůl ze stropu kus omítky. Prázdný kalíšek nadskočil a drkotavě se posunul k okraji stolu. Andrej zaťal zuby, zvedl se, došel k oknu a vyhlédl ven.
Do tváře ho uhodil žár ulice, která ještě nestačila vychladnout, pach výfuků a nepříjemné výpary horkého oleje. V prašném světle reflektoru bylo vidět zarostlé chlapy sedící přímo na dlažbě. Lžícemi se pomalu prohrabovali v miskách a kotlících. Všichni byli bosí a skoro všichni svlečení do půl těla. Bílá zpocená těla se leskla, obličeje ale byly černé, zrovna tak jako ruce… Zdálo se, že všichni tady mají nějaké masky a rukavice. Andrej si najednou uvědomil, že nikoho z nich nepoznává. Jako by měl před sebou opičí tlupu… Do světelného kruhu vstoupil Vogel s ohromným čajníkem v ruce. Opice — jedna za druhou — s povykováním a postrkováním natahovaly k čajníku své kalíšky. Seržant je odstrkoval a cosi hulákal, ale v rachotu motoru ho vůbec nebylo slyšet.