Začal nový den. Neproniknutelně černá bezhvězdná obloha se změnila na šedomodrou, začalo z ní sálat horko a vítr vzápětí přinesl žár, jako by vanul z pouště. Z ničeho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velké Město plné veselých barev a přívětivých modrých stínů. Poschodí se zveda la nad poschodími, objevoval se dům za domem… Zprava teď bylo vidět rozžhavenou Žlutou stěnu, která dosahovala až k obloze — a vlevo za střechami domů temněla modrá pláň, jako by tam bylo moře. Až z toho člověk dostal žízeň… Několik mužů se mechanicky podívalo na hodinky. Bylo přesně osm.
Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.
Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.
Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastně přišly. S ocasy výbojně vzhůru zakroucenými potloukali se paviáni z chodníku na chodník, vesele hopsali po římsách, houpali se na lucernách, lezli po reklamách, hlasitě na sebe pokřikovali, šklebili se, hašteřili se mezi sebou, někteří se prali a jiní se bezostyšně milovali. Tlupa stříbřitých lupičů právě likvidovala stánek s potravinami a dva ocasatí chuligáni doráželi na mladou ženu, která — celá zsinalá hrůzou — doslova zkameněla u vchodu do domu. Nějaká chlupatá kráska si zalezla do budky dopravní policie a koketně na Andreje plazila jazyk. Teplý vítr nesl ulicí kotouče prachu, peří, kousky papíru, chuchvalce srsti a pach zvěřince.
Andrej se váhavě podíval po Fritzovi. Geiger mhouřil oči a pohledem zkušeného válečníka měřil budoucí bitevní pole. Řidič vypnul motor a tichem zaznívaly jen divoké, vůbec ne obvyklé městské zvuky: řev, kňučení, vrčivé pobrukování a mlaskání. Do toho najednou ze všech sil zaječela žena, kterou paviáni už opravdu ohrožovali — a Fritz začal jednat.
„Vysedat!“ zavelel. „Padáme, padáme! Rozvinout v rojnici! Povídám v rojnici — a ne na jednu hromadu! Vpřeeed! Dejte se do nich! Prožeňte je!
Vyžeňte! Ať tu ani jedna z těch tlam nezůstane. Bijte je po hlavě a po hřbetě!
Nebodejte, ale bijte! Do nich! Žádný čekání… Do nich!“
Andrej seskočil na zem mezi prvními. Do žádné rojnice se nerozvíjel, pevně stiskl v ruce železnou tyč a utíkal rovnou na pomoc zoufalé ženě.
Ocasatí neřádi se po něm podívali, ďábelsky se rozchechtali a několika skoky byli pryč, jen posměšně zavrtěli hnusnými zadky… Žena ječela dál. Stála tam se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi, ale nic už jí nehrozilo, a tak se o ni Andrej přestal starat. Rozběhl se ke stánku s potravinami.
Tlupa velkých paviánů tam vesele rabovala. Ten největší z nich, obrovitý exemplář s ocasem jako uhel, seděl na sudu, nořil do něj svou dlouhou chlupatou pracku a vytahoval nakládané okurky. S chutí a mlaskáním je pořádal a občas si odplivl ke svým kamarádům, kteří se snažili urvat dýhovou stěnu stánku. Obrovský pavián si všiml, že se k němu Andrej blíží, přestal žvýkat a nepříjemně se zašklebil. Andrejovi se to vůbec nelíbilo, ale už nemohl couvnout. Zvedl železnou tyč, zařvaclass="underline" „Na něěě!“ a rozběhl se.
Obrovský pavián teď vycenil své strašlivé tesáky a pak beze spěchu seskočil ze sudu, udělal pár kroků stranou a začal si hledat blechy. „Já ti dám, ty hajzle!“ vykřikl Andrej a ze všech sil praštil železnou tyčí do sudu. Černoocasatý pavián sebou mrskl a rázem byl na římse v prvním patře. Tahle jeho zbabělost dodala Andrejovi odvahy. Přiskočil ke stěně stánku a třískl do ní. Povedlo se mu ji prorazit. Ostatní paviáni se rozlítli na všechny strany.
Bitevní pole bylo najednou prázdné.
Andrej se rozhlédl.
Fritzův bojový plán nějak nefungoval. Jeho vojsko bloumalo prázdnou ulicí, chlapi nahlíželi do průjezdů a s hlavami zvrácenými nahoru pozorovali opice, které okupovaly římsy. Andrej v dálce rozeznal obrýleného vědátora, jak v oblacích prachu máchá nad hlavou holí a žene před sebou kulhající opici. Ta se ho ale asi moc nebála, protože se držela tak na dva kroky před ním. Nebylo s kým bojovat, i Fritz tím byl nějak vyveden z míry. Postával vedle náklaďáku, mračil se a okusoval si nehty.
Paviáni, kteří přece jen trochu ztichli, teď pochopili, že jsou v bezpečí, a znovu na sebe začali pokřikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejší se spouštěli dolů a vyzývavě se šklebili. Andrej znovu uviděl paviána s černým ocasem. Byl už na druhé straně ulice, houpal se na lucerně a chechtal se.
Nějaký drobný černovlasý človíček k opici vyrazil. Podle typu to mohl být Řek… Byl pořádně rozkurážený a navztekaný. Rozmáchl se a vší silou paviána vzal po hřbetě. Ten to nečekal a málem sletěl dolů, jen tak tak se přichytil ocasem. Pak se znovu zavěsil jako dřív, přikrčil se a vypálil na útočníka proud výkalů. Andrejovi se z toho až zvedl žaludek. Raději odvrátil oči. Bylo to neuvěřitelné — a hnusné… A tak se Andrej Fritze tiše zeptaclass="underline" „Co teď budeme dělat?“
„Čert ví… Chtělo by to plamenomet,“ odpověděl zlostně Fritz.
Přistoupil k nim uhrovitý mladík v pracovní kombinéze. „Nemám přivézt cihly? Dělám v cihelně. Auto máme, za půl hodinky jsem zpátky.“ „Ne,“ rezolutně odsekl Fritz. „Cihly se nehodí. Roztřískáme okna a nakonec to dopadne tak, že cihlama po nás budou házet ty opice. To by chtělo nějakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo pár bomb s fosgenem.“
„Kde by se u nás vzaly petardy?“ ozval se ironicky nějaký bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslím, že lepší už jsou i ti paviáni.“
Všichni se pomalu začali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten černovlasý Řek se se strašným klením pokoušel umýt u hydrantu.
Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.
Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.
„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“
Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.
„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.
„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“
„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“
„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“
„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“
„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“
„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“
„No jo, jenže…“
„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“
„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“
„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.
„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.