Hodinky stály.
„Hele, pane poradce!“ zavolal za ním Icik. „Ber!“
Andrej se zastavil a vzal si od Icika dva suchary, mezi kterými se leskly tučné kousky vepřového z konzervy. Icik už hlasitě chroustal, mlaskal a pořád si svůj vlastnoručně vyrobený sendvič ze všech stran prohlížel — odkud je tak nejlepší se do něj zahryznout… „Kdy ten Pak odešel?“ zeptal se Andrej.
,Ale vlastně hned,“ zamumlal Icik s plnou pusou. „Koukli jsme se do panteonu, nic nás tam nezaujalo — a tak šel.“
„Zbytečně…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, protože pochopil, co ho znepokojilo.
„Co — zbytečně?“
Andrej neodpověděl.
Kapitola 4
Korejec v knihovně nebyl. Ani neměl v úmyslu sem jít…, pomyslel si hněvivě Andrej. Knížky ležely úplně na stejných hromadách jako ve chvíli, kdy všichni společně knihovnu opouštěli.
„To je divný,“ řekl Icik a rozpačitě zavrtěl hlavou. „Říkal, že si sebere všechno, co se týká sociologie.“
„Říkal, říkal…,“ cedil mezi zuby Andrej. Nakopl tlustou knihu, která se mu připletla pod nohy, otočil se a seběhl po schodišti dolů. Tak mě přece jenom nakonec podvedl! Prevít jeden šikmovokej! Mazanej východní židáček…!
Andrej sice sám nechápal, v čem zrovna dneska tkvěla Páková mazanost, ale celou svou bytostí cítil, že se nechal podvést… Potom už dál postupovali odděleně a podél zdí. Andrej šel po pravé straně ulice, Němý, který už taky pochopil, že začíná jít do tuhého, se držel podél domů vlevo. Icik nejdřív bezstarostně vykročil pěkně doprostřed ulice, ale Andrej na něho zařval tak, že vylekaný archivář okamžitě přiběhl a zařadil se za Andreje, třebaže přitom uraženě odfrkoval a vztekle funěl.
Viditelnost byla asi tak padesát metrů, dál to vypadalo jako v obrovském akváriu. Vzduch se horce chvěl jako rozčeřená voda, všechno bylo nejasné, třpytivé a dokonce se zdálo, že se v tom komíhání nad zemí pohupují jakési traviny.
Když se dostali až k budově kina, Němý zůstal stát. Andrej, který ho koutkem oka pozoroval, udělal totéž. Němý stál bez hnutí, zdálo se, že něčemu naslouchá. Tesák držel ve volně spuštěné ruce… „Něco někde hoří,“ zašeptal za Andrejovými zády Icik.
I Andrej to ucítil. Tak už je to tady, řekl si a sevřel rty.
Němý zvedl ruku s tesákem, ukázal směrem do ulice a znovu vykročil.
Prošli ještě asi dvě stě metrů, pohybovali se teď velice opatrně. Pach spáleniště byl stále silnější… Bylo cítit rozpálený kov, hořící hadry, olej a ještě cosi nasládlého, co se takřka blížilo vůni… Co se to tam stalo? Andrej stiskl zuby, až ho zabolelo ve spáncích. V táboře expedice hoří…, to už je zřejmé, ale co tam hoří? Kdo a co tam podpálil? A vtom uviděl Korejce Paka.
Po pravdě řečeno spíš jen odhadoval, že je to on, protože viděl povědomou vybledlou modrou halenu. Nikdo jiný z celé expedice takovou nenosil.
Korejec ležel na rohu ulice — nohy rozhozené, jeho hlava spočívala na pažbě malého samopalu. Hlaveň zbraně byla obrácena směrem k táboru.
Korejec byl ale nějak příliš tlustý — jakoby nafouklý — a jeho zčernalé ruce se divně leskly. Andrej ještě nestačil všechno pochopit, když ho Icik se zoufalým výkřikem odstrčil, klopýtl mu o nohu — a utíkal přes křižovatku. Tam vedle Paka padl na kolena… Andrej ztěžka polkl a podíval se po Němém. Ten na něj mával a tesákem energicky ukazoval někam před sebe. Tam, až na samé hranici viditelnosti, ležel ještě někdo. Taky tak tlustý a černý… Nad chvějícím se vzduchem v dálce bylo vidět, jak se nad střechami zvedá — lomem světelných paprsků zcela zdeformovaný — černý sloup kouře.
Ruka se samopalem Andrejovi klesla. Vydal se přes křižovatku.
Icik už vstal a poodstoupil od mrtvého Paka. Z těla v modré haleně se šířil nasládlý, hrozný puch.
„Proboha,“ vzlykl Icik. Jeho smrtelně zbledlý obličej byl zalitý potem.
„Oni ho zabili, hajzlové! Oni všichni dohromady se jemu jedinýmu nemůžou rovnat…“
Andrej sklouzl očima k zemi na strašlivě nafouklou figurínu se zející černou ranou v zátylku. Paprsky slunce klouzaly po kovových nábojnicích… Teď už se Andrej nekryl. Obešel Icika a zamířil přímo k druhé ležící postavě.
Šel vzpřímeně rovnou přes ulici.
U druhého mrtvého seděl v podřepu Němý.
Druhý mrtvý ležel na zádech, a třebaže jeho obličej byl zrůdně napuchlý a černý, Andrej ho poznal. Byl to jeden z geologů — Quejadův zástupce Ted Kaminski. Hrůzně působilo i to, že byl jen v trenýrkách, ale bůhvíproč měl na sobě prošívanou vatovanou bundu, jakou nosívali šoféři. Zastřelili ho zezadu. Dávka ze samopalu ho celého prošpikovala, tričko na jeho hrudi bylo proděravělé a z děr trčely zbytky šedivé vaty. Na pět kroků od něj se povaloval samopal bez zásobníku.
Němý vzal Andreje za rameno a ukázal dopředu. Na pravé straně tam u zdi domu ležela další zhroucená postava. Byl to Permjak. Smrtící střely ho pravděpodobně dostihly uprostřed ulice — ještě teď se tam černala vyschlá skvrna — a on zřejmě ve smrtelných mukách dolezl až ke stěně domu.
Svědčila o tom temná stopa jeho krve. Musel velice trpět — hlavu měl zvrácenou a rukama stále ještě svíral roztrhané břicho.
Zabíjeli tu jeden druhého, pochopil Andrej. V nějakém úděsném záchvatu zuřivosti — jako šelmy, které postihla vzteklina, jako tarantule ve smrtelném nebezpečí, jako krysy, které šílí hlady. Jako lidi… V malé uličce ležel uprostřed zaschlých výkalů Tevosjan. Podle stop se zdálo, že utíkal za traktorem, který sem zahnul a svými pásy v rychlosti rval kusy země. Tevosjan utíkal — a zřejmě střílel, jenže ti na pásáku taky stříleli a trefili ho, dostal to tady, přímo v místech, kde prvního dne postávala socha s žabím obličejem. Teď tu ležel a cenil žluté zuby, uniformu měl zmazanou, zaprášenou a zakrvavenou… Z posledních sil ale ještě taky zřejmě zabil, možná už o tom ani sám nevěděl. S prsty zarytými do země vyrvané pásem traktoru totiž zůstal opodál ležet seržant Vogel — chlap jako hora. Traktor pak jel dál… pořád dopředu, až se zřítil do Propasti.
V táboře zvolna dohoříval jeden z přívěsů. Po zdeformovaných prostřílených barelech, dočerna ohořelých, ještě poskakovaly jazýčky oranžových plamínků a vzhůru k zakalenému nebi se zvedaly kotouče mastného dýmu.
Z černé speklé hromady na přívěsu trčely čísi ohořelé nohy a Andreje udeřil do obličeje onen sladký závan, který mu ještě přeď pár minutami připadal skoro jako vůně. Teď se z něj dělalo zle… Z okna místnosti, kde se zabydleli kartografové, viselo nahé tělo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolů, jeho dlouhé chlupaté ruce se skoro dotýkaly chodníku, na kterém ležel samopal. Kolem okna byla zeď jako poďobaná střelami. Na druhé straně ulice, přímo proti oknu, leželi jeden přes druhého Vasilenko a Palotti. Zbraň neměli žádnou a na Vasilenkově zohyzděném obličeji zůstal jakýsi výraz ohromení a leknutí. Další z geologů a druhý kartograf leželi u jedné stěny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastřelili.
Dveře za nimi byly proděravělé od střel… Ellizauer měl na sobě kalhoty, ti dva byli neoblečení.
A přímo ve středu této obrovské páchnoucí hekatomby — uprostřed ulice — stál dlouhý stůl s kovovými nohami a na tom stole ležel, až k hrudi přikrytý britskou vlajkou, plukovník Saint-James. Ruce měl pokojně složené na prsou, na parádní uniformě byly připjaty všechny plukovníkovy řády. Vypadal stejně jako za svého života: jeho nevzrušený pohublý obličej jako by se dokonce mírně ironicky usmíval. U stolu — hned vedle kovové nohy — ležel Duggan. I on měl parádní uniformu a v ruce třímal plukovníkovu zlomenou hůlku. Šedivou hlavou spočinul přímo na dlažbě.
A to bylo všechno. Šestice vojáků — mezi nimi Hnujka — inženýr Quejada, děvka Drmola a druhý traktor s přívěsem… to zmizelo. Zůstala tu mrtvá těla. Zůstaly tu všechny přístroje, vyklopené z přívěsů na jednu hromadu, několik samopalů složených do pyramidy… a zápach. A ještě taky mastné saze. A dusivý kouř z dohořívajícího přívěsu, na kterém uhelnatěly zbytky lidských těl.
Andrej se dovlekl do své místnosti, padl do křesla a se zasténáním sevřel hlavu do dlaní. Všemu byl konec. Navždycky. Nebylo záchrany před bolestí, ani před hanbou. Nebylo záchrany před smrtí… Já jsem je sem přivedl! A tady jsem je nechal, já zbabělec a padouch!