zasípal potom vylekaně.
Andrej se bleskově obrátil k oknu.
Nejdřív nic zvláštního neviděl. Slyšel však jakési vzdálené hřmění, jako by se odněkud shůry řítila lavina, sypalo se kamení… Pak zahlédl cosi na žlutém pozadí nad střechami.
Shora, z modravého oparu, který se ztrácel někde v nekonečnu, se cosi rychle blížilo. Vypadalo to nejdřív jako trojúhelníkové mračno postavené na špici. Padalo dolů z obrovské výšky a ještě mělo daleko k podnoží Žluté stěny, ale brzy se dalo rozeznat, že to není jen mračno, že to je nějaký veliký předmět, který se zběsile otáčí, zřejmě přitom naráží na neviditelné překážky, odskakuje od nich, otlouká se o ně a tříští se… Kolem povědomých obrysů onoho hřmotného předmětu se vějířovitě sypalo kamení. Při každém dalším nárazu se z té velké padající věci odlamovaly její části a spolu s bílým prachem se ve vířivém oblaku v gigantické šipce k onomu předmětu přisávaly, jako se na vodní hladině přisává bílá špice zbrázděných vln k zádi rychlého člunu. Vzdálené hřmění zesílilo, už ale nedunělo v jednotném mohutném chóru. V dešti padajícího kamení se drobilo na jednotlivé údery.
A do toho hrozivě hřmotila padající nestvůra.
„Traktor!“ Icikův hlas byl k nepoznání.
Andrej si to uvědomil v okamžiku, kdy rozbitý, doslova odraný stroj dopadl někde za střechami na zem. Podlaha v místnosti se zachvěla, venku se zvedl prach a na všechny strany se rozletěly kousky železa a cáry plechu.
Vzápětí se všechno zahalilo žlutým mračnem.
Dlouho mlčeli a naslouchali tomu neustávajícímu dunění, praskotu, rachotu — a podlaha se pořád ještě chvěla a oknem nebylo vidět vůbec nic, jen žluté mračno.
„To je teda…,“ řekl potom Icik. „Jak se tam dostali?“
„Kdo?“ zeptal se nechápavě Andrej.
„To byl přece náš traktor, ty chytráku!“
„Ale… kterej? Ten, co s ním ujeli? Nebo ten, co sjel do Propasti?“
Icik neodpověděl, jen si urputně mnul nos špinavými prsty. Nakonec pokrčil rameny: „Nevím. Nerozumím tomu. Ty jo?“ obrátil se k Němému.
Ten lhostejně kývl. Icik se naštvaně praštil do kolen, ale vtom jim Němý oběma doslova vzal dech. Napřáhl ruku, ukazovák zapíchl směrem dolů a sjel jím až k podlaze, pak ho prudce pozvedl až nad hlavu a nahoře jím opsal kruh.
„Cože?“ vyjekl Icik. „Co to znamená?“
Němý pokrčil rameny a všechno ještě jednou zopakoval. A Andrej si najednou na něco vzpomněl. Vzpomněl si a pochopiclass="underline" „Padající Hvězdy! No tohle…!“ A hořce se rozesmáclass="underline" „Takže teď jsem to konečně pochopil.“
„Co jsi pochopil?“ vykřikl Icik. „Jaký hvězdy?“
Andrej se pořád ještě hystericky smáclass="underline" „Kašlu na to,“ zalykal se, „kašlu, kašlu, kašlu! Co je nám teď po tom? A dost žvanění, Kacmane! Musíme přežít, chápeš to! Přežít! V tomhle hnusným, nepravděpodobným světě! A potřebujeme vodu, Kacmane!“
„Počkej, počkej,“ snažil se ho zarazit Icik.
„Nic víc už nechci,“ zařval však Andrej a zvedl do výše zaťaté pěsti. „Já už nechci nic chápat! Já už nechci nic objevovat! Vždyť tam venku…, Kacmane, tam se povalují mrtví! A ti mrtví taky chtěli žít. Teď se jednoduše nafoukli a hnijí.“
Icik zvedl hlavu, vstal, popadl Andreje za bundu a zatřepal s ním.
„Mlč!“ zafuněl. „Mám ti dát přes držku? Stačí říct, babo jedna!“
Andrej zaskřípal zuby a zmlkl. Icik si vydechl a vrátil se na lůžko. Znovu se začal drbat pod košilí a vrčel přitom: „Ne, on ještě v životě neviděl mrtvýho… On snad ani neví, kde to žije! Baba jedna…“
Andrej sevřel hlavu do dlaní a vší silou se snažil potlačit zoufalé vytí, které se mu dralo z hrdla. Jakýsi zbytek zdravého rozumu, který jej dosud neopustil, mu však říkal, že to, co se s ním teď děje, musí přejít… Bylo to samozřejmě strašné pomyšlení: Je tady mezi mrtvými, sám ještě jakoby živý, ale fakticky už taky mrtvý… Věděl, že Icik něco říká, ale nerozuměl mu. Pak konečně začal přicházet k sobě.
Odtáhl dlaně od obličeje: „Co jsi to povídal?“
„Povídám ti, že to prohlídnu u vojáků. Ty to projdi u těch ostatních. I u Quejady. Někde by tam mohl mít železnou zásobu pro geology… Nejsme na širým moři, přežijeme!“
V tom okamžiku zhaslo slunce.
„Sakra, to teda v pravou chvíli,“ zavrčel Icik. „Takže teď nejdřív musíme najít lampy… Počkej, ta tvoje tady přece někde musí být!“ „Hodinky,“ pronesl Andrej s přemáháním. „Musíme si nařídit hodinky.“
Zvedl zápěstí až k očím a nařídil světélkující ručičky na dvanáct nula nula.
Icik polohlasně nadával, postrkoval lůžkem a harašil papíry. Pak škrtl sirkou a podržel její plamínek v napřažené ruce. To už seděl uprostřed místnosti na bobku a snažil se posvítit si hořící zápalkou na všechny strany.
„Co tam oba tak dřepíte?“ rozčiloval se. „Hledejte tu lampu! A pěkně švihem — mám jenom tři sirky!“
Andrej bez velkého nadšení vstal, ale Němý už v tu chvíli lampu našel a podal ji Icikovi. Okamžitě bylo v místnosti přívětivěji. Icik soustředěně reguloval hořák, ten ale nechtěl jeho nešikovnou a navíc i zmrzačenou ruku příliš poslouchat. Němý, který se celý leskl potem, poodstoupil do rohu místnosti, odkud vyčkávavě a současně důvěřivě hleděl na Andreje očima doširoka rozevřenýma jako malé dítě. To jsou tedy konce! pomyslel si Andrej.
Pozůstatky poražené armády… „Dej sem tu lampu!“ Vzal ji od Icika a zreguloval hořák. „Jdeme!“
Otevřel dveře do plukovníkova pokoje. Okna tu byla zavřená, skla v nich nerozbita — a tak sem puch zvenčí nepronikl. Vonělo to tu tabákem a kolínskou. Vonělo to tu plukovníkem… Bylo tu vzorně uklizeno. Na dvou zavřených kufrech se blyštěla kvalitní kůže, skládací lůžko bylo perfektně ustláno bez jediného záhybu a na zdi visel opasek s pouzdrem na pistoli a brigadýrka. Na nízké skříňce v rohu místnosti stála na plstěné podložce plynová lampa, vedle ní ležela krabička zápalek, několik srovnaných knih a pouzdro s dalekohledem.
Andrej postavil svou lampu na stůl a ještě jednou se rozhlédl. Na polici prázdného příborníku objevil stříbrný podnos s láhví a stopkami obrácenými dnem vzhůru.
„Podej to sem,“ řekl Němému.
Němý vzal podnos a položil ho na stůl vedle Andrejovy lampy. Andrej nalil koňak do obou stopek a do šroubovacího uzávěru láhve. Ten pak pozvedl a vyzval Icika a Němého: „Připijeme si. Na život.“
Icik se na něj pochvalně podíval, pak si vzal stopku a znalecky přičichclass="underline" „To je teda kvalita!“ poznamenal. „Takže… na život? Je tohle ale život?“
zasmál se a přiťukl si s Němým. Pak svou dávku vypil. Oči jako by se mu orosily… „Je to výborný,“ prohlásil chraplavě.
Němý také do sebe stopku obrátil, ale nezdálo se, že je nějak příliš nadšen.
Tvářil se lhostejně, jako by právě vypil hlt vody. Andrej pořád ještě stál a svíral v ruce plný kalíšek. Nespěchal… Chtěl něco říct, ale vlastně nevěděl co. Právě zdolal nějakou dlouhou životní etapu a vstupoval do nové. A třebaže od zítřejšího dne nemohl očekávat nic dobrého, přece je nom ten zítřek byl realita — a to velice důležitá, protože je docela dobře možné, že takových dnů už mnoho Andrejovi nezbývá. Tohle byl pocit, který Andrej v životě dosud nepoznal.
Raději přestal přemýšlet o tom, co by měl teď pronést, ještě jednou řekclass="underline" „Na život…“ a koňak vypil.
Pak zažehl plukovníkovu lampu a podal ji Icikovi: „Jestli rozbiješ i tuhle, tak si mě nežádej!“
Icik něco zabrumlal, sebral lampu a šel. Andrej pořád ještě postával a rozhlížel se. Měl by to tu prohlídnout, Duggan určitě měl pro plukovníka schovanou nějakou železnou zásobu. Andrejovi se ale do prohlídky nechtělo.
Bránil mu jakýsi stud, jemu samému nepochopitelný… „Neostýchejte se, Andreji, neostýchejte se…,“ zaslechl najednou známý hlas. „Mrtví už nic nepotřebují.“
Němý seděl na kraji stolu, kýval nohama…, ale už to nebyl Němý! Lépe řečeno — nebyl to tak docela onen předchozí Němý. Jako dřív měl sice na sobě jen dlouhé kalhoty a na širokém pásu se mu pohupoval tesák, ale jeho pokožka už se neleskla, obličej se zaoblil a tváře zrůžověly. Byl to Kurátor… Sám, osobně… A bylo to poprvé, kdy si Andrej při pohledu na něj uvědomil, že necítí ani radost, ani příliv sil nebo naděje. Měl zlost a Kurátorova přítomnost mu nebyla příjemná.