„Tak prosím,“ řekl Andrej a zůstal stát. „A ty pořád: Před námi tudy ještě nikdo neprošel!“
„Tohle jsem nikdy neřek!“ zasípal Icik. „Já jsem říkal…“
„Poslouchej, tady by přece mohla být voda!“
„Mohla.“
„Tak se půjdeme podívat.“
Shodili popruhy a vykročili k rozvalinám.
„Hele,“ rozzářil se Icik, „to je normanská pevnost! Devátý století.“
„Hledej vodu!“
„Jdi teď do hajzlu s vodou,“ odsekl rozhořčeně Icik. Třeštil oči a dávno zapomenutým pohybem ruky začal v plnovousu hledat bradavičku. „Normani,“
brumlal, „no, to je teda… To by mě zajímalo, jak je sem vylákali?!“
Zachytávali se za pichlavé keříčky rostlin a pomalu zdolávali nejnižší část zdi. Pak se octli v jakémsi zátiší. Na čtvercovém, hladce vydlážděném prostranství stála nízká budova s propadlou střechou.
„Svaz meče a hněvu,“ brumlal si dál Icik. Rozběhl se ke vchodu do budovy.
„Nikdy jsem nepochopil, co byli zač… Neuměl jsem si to představit…“
Uvnitř byly jen rozvaliny. Všechno už se tu před věky zhroutilo, stropní trámy se promíchaly s práchnivějícími prkny. Zřejmě tu kdysi stál dlouhý stůl. Přes celou místnost, přes celý dům. Všechno už ovšem bylo zetlelé, pokryté prachem… i zborcené zbytky stolu, i pozůstatky lavic, které se kolem něj táhly. Icik se s brumláním začal vším prohrabovat, Andrej ale vyšel ven a pokusil se dům obejít.
Velice rychle našel to, co kdysi mohlo být nádrží na vodu. Před ním se otvírala veliká okrouhlá jáma, obložená kamennými deskami. Teď byly kameny suché jako všechno kolem, ale voda tu někdy dřív určitě bývala: hlína na pokraji jámy, teď tvrdá jako kámen, v sobě zachovala otisky střevíců a psích tlap. Je to špatné, pomyslel si Andrej a strach ze žízně mu ledově sevřel srdce. Vzápětí však Andrej vydechl. Na druhém konci jámy se jako hvězdice rozkládaly široké chlupaté listy zdejšího „ženšenu“. Andrej se k němu kolem jámy rozběhl a cestou lovil v kapse nůž.
Několik minut potom přímo zuřivě, s obrovskou námahou obrýval kolem rostliny nožem i prsty zkamenělou hlínu, celý zpocený odhrnoval její drť, znovu rýpal nožem — a potom oběma rukama uchopil chladný, mohutný kořen, zabral za něj, ale opatrně…, aby snad nedejbože kořen někde v půli nepraskl… Úlovek byl úžasný: dobrých sedmdesát centimetrů délky a tloušťka — jako chlapská pěst! Čistě bílý, lesknoucí se kořen… Andrej si ho přitiskl ke tváři, držel ho oběma rukama — a vykročil za Icikem. Cestou se už ale nepřemohl, zahryzl se do té šťavnaté, křupavé hmoty a s rozkoší žvýkal, ze všech sil se snažil nespěchat, rozmělnit co nejvíc tu pochoutku, aby se plně využila každá její krůpěj, a cítil, jak neobvykle příjemná kořeněná chuť proniká z úst do celého těla, jak je mu okamžitě líp, dokonce i okolní žár jako by se zmenšil, je tu jako v ranním lese a hlava se Andrejovi projasňuje, všechno je méně strašlivé, protože Andrej teď může hory přenášet… Pak spolu s Icikem seděli na prahu zborceného domu a s chutí hryzali, žvýkali a mlaskali, spokojeně na sebe pomrkávali — oba s plnými ústy… A vítr nad nimi dopáleně kroužil, nemohl k nim sestoupit. Utekli mu, bídáci, nenechali ho, aby si pohrál s jejich kostmi na zatvrdlé hlíně! Teď už zase měli sílu k tomu, aby se s ním dali do boje.
Dopřáli si každý dva hlty zteplalé vody z kanystru, zapřáhli se do svých vozíků a vydali se na další cestu. Teď se jim šlo dobře. Icik už nezůstával pozadu, držel se vedle Andreje. Žralok bagančete rovnoměrně popleskával… „Našel jsem tam ještě jeden…,“ přiznal Andrej. „Malej… Až půjdeme zpátky, bude se hodit.“
„To je zbytečný,“ prohodil Icik. „Měli jsme ho sníst.“
„Měl jsi málo?“
„Dobrý věci se mají využívat.“
„Vždyť to využijeme,“ namítl Andrej. „Až půjdeme zpátky, bude se to hodit.“
„Ale my přece zpátky nikdy nepůjdeme!“
„Kamaráde, to nevíš. Ty mi teď hlavně řekni: Najdeme vodu?“
Icik zvrátil hlavu a podíval se na slunce: „Je v zenitu. Nebo… skoro v zenitu. Nebo se pletu, pane astronome?“
„Nepleteš.“
„Takže brzo už přijde to nejzajímavější.“
„Co asi tak bude zajímavýho? Nejspíš překonáme nulový bod a půjdeme k Antiměstu.“
„Jak to víš?“ zeptal se Icik.
„To o Antiměstu?“
„Ne… To, že prostě něco překonáme a půjdeme dál.“
„Ale já nevím, nepřemýšlím o tom… Já teď myslím na vodu,“ zachraptěl Andrej.
„Bože můj! Nulový bod — to je přece začátek světa! Chápeš to? Asi ne, protože myslíš na vodu…!“ Andrej mlčel. Před nimi se tyčil pahorek, který museli zdolat. Nebylo to snadné, postraňky vozíků se zarývaly do ramen. Stejně je ten zdejší „ženšen“
vynikající věc, řekl si Andrej. Kdypak jsem se to o něm vlastně dověděl?
Od koho? Asi od Korejce Paka… Ale ne! To přece Drmola jednou přitáhla pár kořenů a žvýkala je… a vojáci jí je vzali a ochutnali je. Ano… Všichni měli potom spoustu elánu a Drmola si až do rána ani nezdřímla. A Korejec jim potom vysvětlil, že tenhle „ženšen“ je něco vzácného jako skutečny ženšen, který znali ještě na Zemi. Roste v místech, kde dřív bývala voda a je to vynikající prostředek na obnovu sil. Nedá se ale schovávat na pozdější dobu, musí se okamžitě sníst, protože velice rychle — ani ne za hodinu — kořen uvadne a začíná být dokonce jedovatý… Když jsme byli u Pavilonu, vzpomněl si Andrej, tam přece „ženšen“ rostl skoro na každém kroku! No ano… když byli u Pavilonu… Tam bylo nádherně! Nacpali se „ženšenem“ k prasknutí — a do rána si s Icikem vyléčili všechny neduhy i poranění. A Icik tam pořád žvanil o chrámu kultury… Všechno ostatní, vykládal tehdy, to je jenom lešení u stěn chrámu… Všechno to nejlepší, co lidstvo za sto tisíc let vymyslelo, všechno to důležité, co pochopilo a k čemu dospělo, to všechno se stává součástí toho chrámu.
Po všechna tisíciletí své historie, poznamenané válkami a hladomory, léty útlaku i revolucí, vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho ale povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní…, anebo se taky rozhodne, že si postaví chrám jiný, podobný, ale v podstatě neví proč, nechápe oč jde — a když zbytečně vynaloží dost sil na to, aby chrám nějak pro sebe zužitkovalo, vykašle se na něj a vrátí se ke svým běžným, takříkajíc základním starostem a dělá to, co odjakživa dělalo, zkouší nanovo to, co už stokrát zkoušelo, někoho přitom přibije na kříž, někoho vynese do nebe… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit ho je nemožné… Vtip je v tom, vykládal Icik, že cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skvělá architektura chrámu v sobě skrývá jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence… A každý — byť by se zdálo, že je zcela samostatnou částečkou v tom každodenním hemžení — je současně nedílnou součástí všeho a nikdy se ani oddělit nemůže… A nejlepší na tom je, pokračoval Icik, že tenhleten chrám nikdo vlastně vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí… Ty si myslíš, ptal se Icik Andreje jízlivě, že stavitelé takovýho chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! A leckdy je to přímo naopak: zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Bože, vždyť najít mezi nimi někoho spořádanýho je skoro zázrak! Jsou ale jako korali, z kterých vzniká atol. Ti taky nevědí, co tvoří. A stejný je to i s celým lidstvem. Pokolení za pokolením žere a rozmnožuje se, vyhledává slasti, holduje násilí, vraždí, hyne… a najednou koukáš — on je z toho atol! A dokonce krásnej! A pevnej!.. A Andrej mu tehdy na to řekclass="underline" No tak dobrá, chrám! Jediná konstantní hodnota… Dobrá. A co s ním máme společnýho my dva? Co s ním mám společnýho konkrétně já?
„Stůj!“ vykřikl najednou Icik a vytrhl Andreje ze vzpomínek. „Podívej se na ty kameny!“
Opravdu — před nimi ležela spousta kamenů. Vypadaly jako opracované.