Jakmile nejde o flašku vodky nebo o postel, hned se to kdekomu jeví jako náboženství! Co tak na mě zíráš? Copak ty sám jsi v jednom kuse nebrečel, že ztrácíš půdu pod nohama, že ses octnul ve vzduchoprázdnu…? Jistěže!
Ve vzduchoprázdnu! Jinak to s tebou ani dopadnout nemohlo! To se musí stát každýmu, kdo aspoň trošku uvažuje. Tak já ti teď tu pevnou půdu pod nohama ukazuju. Jestli chceš, pořádně se na ni postav, když nechceš — běž do hajzlu. Ale aspoň už při tom nefňukej! Andrej se ohradiclass="underline" Žádnou pevnou půdu pod nohama mi nedáváš, spíš nějaký chiméry. Já to přece chápu, celej ten tvůj chrám! Ale co s tím tvým chrámem mám dělat já? Jako stavitel bych asi neuspěl, taky nejsem žádnej Homér… Ty máš svůj chrám ve svý duši a nemíníš se ho vzdát. Proto asi tak lítáš po světě, všechno si zvědavě prohlížíš, jak malý štěně všechno očicháš, olízneš nebo ochutnáš. A pořád bys jen četl! Čtyřiadvacet hodin denně bys mohl číst… a na celej svět bys přitom klidně zapomněl. Jenže já tohle nemůžu. Čtu rád, ale přece jen s mírou. Můžu poslouchat hudbu… dokonce ji taky poslouchám rád.
Ale ne čtyřiadvacet hodin denně! A paměť mám průměrnou — nevejde se mi do ní všechno, co lidstvo za svou existenci shromáždilo! Dokonce i kdyby dějiny lidstva byly můj koníček — všechno bych si zapamatovat nemohl! Mně jdou tyhle věci jedním uchem tam a druhým ven. Tak k čemu mi ten tvůj chrám je? Icik se ale kupodivu nerozčiliclass="underline" Jo, říkáš to správně.
Nechci se s tebou hádat. Chrám není záležitost každýho člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidský povahy. Ale přesto se ti pokusím vysvětlit, jak to vidím já: Chrám má za prvé stavitele, zadruhé…. sakra, ale vážně mě teď nenapadá jiný než religiózní termín…, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, co duch chrámu uchovávají ve svým nitru. Ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé.
Sklízejí totiž plody toho chrámu. Takže: Puškin je stavitel, já jsem služebník a ty — uživatel. A neškleb se, ty idiote! Vždyť to tak vychází docela dobře! Kdyby chrám neměl uživatele, neměl by správný lidský rozměr!
Takže si uvědom, že jsi na tom docela báječně! A aby tě někdo zpracoval tak, že bys zatoužil tenhle chrám bořit, na to by musel mít pěkně dlouhou dobu. Předělat uživatele na ničitele, to obnáší dlouhé roky syste matické práce — vymývání mozků a vytvoření promyšlených systémů lži.
A ty ses teď dostal do fáze, kdy už tě nezpracuje nikdo — i kdybys měl duši vypustit. Tak se nad tím zamysli, makovice jedna, vždyť ty a tobě podobní… vy jste taky taková maličkatá menšina… Na většinu stačí vždycky jen mrknout, kývnout — a hned začne s řevem všechno bořit a pochodněmi podpalovat… To už tu přece bylo — a nejednou! A určitě ještě párkrát bude… A ty naříkáš! Vždyť jestli vůbec je možné položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!
„Andreji-i-i,“ zaječel teď protivně Icik a vytrhl znovu Andreje ze vzpomínek.
„Oddáchneme si?“
Stanuli na vrcholku kopce. Vlevo, tam, kde se v dálce táhl okraj Propasti, vítr divoce hnal nad zemí temnou vrstvu prachu. Napravo se ale bůhvíproč vyjasnilo a bylo dobře vidět na Žlutou stěnu. Tady nebyla tak hladká a rovná jako ve Městě. Hluboké vrásnění připomínalo kůru gigantického stromu. Dole pod pahorkem se prostíralo rovné bílé kamenné pole. Jako obrovský stůl… Nebyla to dlažba, byl to jediný obrovitý kámen, monolit a táhl se až k nedohlednu… Asi v pěti stech metrech odtud se těsně nad jeho povrchem svíjely dva tenoučké víry prachu. Jeden žlutý, druhý černý.
„Nějaká novota,“ poznamenal Andrej a přimhouřil oči. „Jen se koukni… monolit!“
„No jo… Pojď, napijeme se. Už šlapeme čtyři hodiny.“
„Dobře,“ kývl Andrej. „Ale nejdřív sejdeme dolů.“
Sestoupili pod pahorek, vyvlékli se z popruhů a Andrej sáhl do svého vozíku pro rozpálený kanystr. Ten se nejdřív zachytil za řemen samopalu, pak za batoh se zbytky sucharů, ale nakonec ho Andrej přece jen vytáhl, sevřel mezi koleny a odšrouboval víčko. Icik přešlapoval vedle něj a v rukách svíral dva umělohmotné kalíšky.
„Najdi sůl,“ řekl Andrej.
Icik přestal přešlapovat, jako by zkameněl. Pak zaškemraclass="underline" „Ale jdi! Proč? Lokneme si jen tak.“
„Když nepodáš sůl, nedám ti vodu,“ poznamenal unaveně Andrej.
„Tak to uděláme jinak,“ navrhl bleskově Icik. Postavil kalíšky na kámen a začal hledat ve své torně. „Já tu svou dávku soli nejdřív spolknu — a potom ji zapiju.“
„Prokristapána,“ povzdechl si Andrej, „no tak jo, udělej to tak.“
Zaplnil kalíšky do poloviny. Voda byla horká a stoupal z ní pach železa.
Andrej si vzal od Icika balíček soli a přikázaclass="underline" „Vyplázni jazyk!“
Pak vysypal špetku soli na Icikův tlustý jazyk a díval se, jak se Icik šklebí, ztěžka polyká a honem sahá po kalíšku. Pak Andrej osolil svou dáv ku vody a maličkými doušky pil, jako kdyby to byl lék. Žádnou potěchu z toho neměl.
„Dobrý,“ řekl Icik a škytl. „Akorát — je toho málo.“
Andrej kývl. Voda, kterou právě vypil, okamžitě vyrazila všemi póry z těla. Ústa ale zůstala vyprahlá jako dřív, žádná úleva nepřicházela… Nadzvedl kanystr a pokoušel se odhadnout, na kolik dní tam zbývá vody. Nějaký krátký čas to ještě vydrží a potom… Potom se zase nějaká najde, řekl si navztekaně. Experiment je Experiment. Žít člověka nenechají, ale umřít taky ne. Podíval se na bílou kamennou plochu, která sálala žárem, zahryzl se do suchých rtů a položil kanystr zpátky do vozíku. Icik si sedl na zem a dal se do spravování podrážky.
„Víš co,“ řekl pak chraplavě, „tohle je fakt nějaký divný místo. O takovým jsem nikde nic nečet…“ Zaclonil si rukou oči a podíval se vzhůru.
„Slunce je v zenitu. Fakt v zenitu… Něco se stane. Koukni — zahoď ten svůj kanón! Co by ses s ním tahal?“
„Bez toho mýho kanónu, jak říkáš,“ prohodil Andrej a pečlivě si na vozíku urovnal řemen samopalu, „by to s námi u Pavilonu špatně dopadlo.“
„No jo — u Pavilonu! Ale od těch dob už jsme pátej tejden na cestě a neviděli jsme ani mouchu!“