„Ty se s ním netáhneš,“ poznamenal Andrej. „Jdeme!“
Kamenné plato bylo překvapivě hladké. Vozíky po něm jely lehce jako po asfaltu — jen to svištělo. Žár se však stupňoval. Bílý kámen odrážel sluneční paprsky a oči neměly kam nepříjemnému třpytu uniknout. Chodidla pálila, jako by boty ani neměly podrážky — a co bylo nejpodivnější: prachu bylo ve vzduchu pořád stejně jako prve. Jestli už tady nezdechneme, říkal si Andrej, tak je nám asi souzen život věčný… Šel s přimhouřenýma očima — a pak je úplně zavřel. Bylo to tak snesitelnější. Takhle teď půjdu pořád, uvažoval, oči otevřu jen při každém dvacátém kroku. Nebo při třicátém… Mrknu na cestu a zase půjdu dál… Velice podobným kamenem bylo vydlážděno sklepení pod Věží. Tam ale bylo šero a byl tam příjemný chládek. Podél stěn stála spousta kartónových krabic, bůhvíproč nabitých železářským zbožím. Byly tam hřebíky, šrouby, vruty různých rozměrů, ale i plechovky s barvami, laky a lepidly, truhlářské i soustružnické nástroje i přístroje, kuličková ložiska zabalená do promaštěných obalů… K jídlu tam nebylo nic, ale v rohu sklepení vytékal z uražené rezavé trubky pramínek neuvěřitelně dobré chladné vody a vzápětí mizel kdesi pod zemí… Všechno by to v tom tvým systému klapalo, řekl tenkrát Andrej Icikovi, když už asi podvacáté nastavoval svůj kalíšek pod tekoucí vodu. Nelíbí se mi ale, když se lidi dělí na důležitý a nedůležitý. To není správný. Je to hnusný. To teda někde stojí chrám — a kolem něho se nesmyslně hemží nicotný davy…? Člověk je prý duše obtížená tělem… I kdyby to tak bylo, není to správný… To se musí změnit! A Icik nic nenamítaclass="underline" Jen ať se to změní! Neškodilo by trochu změnit pořádky… Jenže — jak? Zatím všechny takový pokusy o společnost, kdy si všichni měli být rovni, kdy všechno mělo být správný a spravedlivý…, všechny tyhle pokusy vždycky vedly jenom ke snaze zbořit chrám a usekat hlavy, které přečnívají úroveň normálu.
A to bylo všechno. A nad tou rovinou, která se po takovém seříznutí vytvořila, začínala vždycky úplně bleskově vyrůstat jako zhoubný nádor pyramida nové společenské elity, která byla ještě odpornější než ta předchozí.
A nic jiného se v historii zatím ještě nevymyslelo. Samozřejmě že všechny tyhle excesy chod dějin fakticky neměnily a chrám nikdy nemohl být zcela zničen. Ale i tak to stačilo k pokažení mnoha dobrého a odneslo to hodně hlav… Andrej souhlasiclass="underline" Ano, je to tak, elita je vždycky odporná…, jenže Icik namítclass="underline" To ne! Kdybys řekclass="underline" Každá elita, která chce ovládat životy a osudy jiných, je odporná, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutečná elita, ta, která nikoho neznásilňuje… Samozřejmě že někoho může hrozně štvát! To je ale jiná věc… Konečně — někoho dráždit, to k ní patří… Ona totiž úplná rovnost, tedy rovnostářství, to je něco jako bláto, ve kterém se dá uvíznout. Matička příroda byla tak moudrá, že to zařídila: úplná rovnost v ní být nemůže. Pochop, já přece nenavrhuju nějaký nový systém světa! Já jen chci postihnout smysl naší existence. Náš cíl. A já jsem na to přišel.
Sám pro sebe… a pro mně podobný… Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.
Jen teď s tebou… Protože je mi tě líto. Vidím, že jsi překročil nějakou hranici, spálil jsi všechno, co jsi uctíval — a nevíš, co máš ctít teď. A ty něco ctít musíš — už s mateřským mlékem jsi tenhle vztah ke světu sál. Pořád ti tloukli do hlavy, že existuje taková idea, za kterou stojí zato položit život.
A když neexistuje, život nemá smysl. Takoví jako ty, jsou v okamžiku prozření schopni udělat cokoliv. Buď se zastřelí, nebo se stanou nepředstavitelnými hajzly… Hajzly z přesvědčení, z principiálnosti… chápeš to? A pak je tu ještě jedna horší možnost: začnou se mstít světu za to, že je takový, jaký je, že nefunguje podle jejich ideálů… A víš, v čem je ještě dobrá ta moje idea o chrámu? V tom, že by bylo nesmyslné kvůli ní umírat. Kvůli takovému chrámu se musí žít. Každý den a naplno… Andrej kývl. Pak ale řekclass="underline" Asi to tak bude. Jenže já jsem tu ideu ještě tak docela nepřijal… Teď Andrej poctivě odpočítal třicet kroků — a rázem byl zpátky v přítomnosti.
Otevřel oči, zastavil se a chytil Icika za rukáv. Icik se taky teprve až teď podíval před sebe a polekaně vyhrkclass="underline" „Co je?“
„Mlč,“ procedil Andrej mezi zuby. Něco se tam vpředu pohybovalo. Nebyl to vír prachu, ani se to nechvěly obrysy nějakého kamene. Něco se blížilo. Něco kráčelo jim dvěma vstříc.
„Lidi,“ vyhrkl nadšeně Icik. „Koukni, Andreji! Lidi!“
„Drž hubu,“ zašeptal Andrej, Bylo mu jasné, že jsou to lidé. Nebo možná jen jeden… Ne! Jsou dva… Teď se zastavili. Taky už si nás asi všimli. Kdyby tu jen nebylo tolik prachu, takhle není pořádně nic vidět!
Andrej opatrně shodil popruhy a posunul se k svému vozíku. Oči přitom nespouštěl z těch dvou nejasných stínů před sebou. Sakra… kolik jich tam doopravdy je? A jak jsou od nás asi daleko? Sto metrů? Nebo snad míň? Po hmatu našel ve vozíku samopal a Icikovi tiše přikázaclass="underline" „Dej vozíky vedle sebe a lehni si za ně. Kdyby něco, budeš mě krýt.“
Strčil samopal Icikovi do ruky a bez ohlédnutí vykročil vpřed, ruku připravenou na pouzdru pistole. Neviděl skoro nic. On mě ten nešika Icik nejspíš zastřelí, napadlo ho. Neumí s tím zacházet, našije mi to přímo do zad… Teď už dokázal rozeznat, že jeden z těch dvou mu taky vykročil vstříc.
Dlouhán kráčející v mračnech prachu… Má zbraň, nebo ne? No vidíš, tady máš to Antiměsto! říkal si Andrej. Nevěřil jsi tomu. Nějak divně drží ruku…!
Andrej opatrně po paměti otevřel pouzdro a nahmatal rukojeť pistole.
Palec sám od sebe zbraň odjistil. Jen klid, všechno bude dobré… Musí to být dobré. Hlavně… žádné prudké pohyby!
Chtěl pistoli povytáhnout, ale ona se o něco zachytila…! Andreje zachvátila hrůza. Prudce zabral, potom ještě jednou a ještě prudčeji — a potom škubl ze všech sil. Jasně zaznamenal stejně prudký pohyb ruky toho, kdo mu kráčel vstříc a stačil si uvědomit, že to je statný chlap, celý rozedraný, zmučený dlouhou cestou, až po oči zarostlý špinavými vousy… To je ale hloupé, napadlo ho ještě, když stiskl spoušť. Pak zazněl výstřel — a vzápětí i druhý — Icik snad něco vykřikl… Andreje cosi udeřilo do hrudi a v tom okamžiku zhaslo slunce.
„No tak, Andreji,“ ozval se slavnostně Kurátorův hlas, „zdolali jsme první kruh!“
Žárovka pod zeleným skleněným stínítkem vesele svítila a na stole v kuželu světla ležely noviny. Byla to dnešní Leningradská pravda a nad úvodníkem se skvěl velký nadpis: „Obyvatelé Leningradu vyjadřují svou lásku soudruhu Stalinovi“. Na poličce za Andrejovou hlavou brebentilo rádio a matka v kuchyni rachotila nádobím. Dohadovala se přitom o něčem se sousedkou. Vůně smažené ryby pronikala bytem. Za oknem, ve dvoře obehnaném zdmi okolních domů, bylo slyšet pokřikování malých dětí, pod podle všeho hrály na schovávanou. Pootevřenou vyhlídkou sem proudil vlahý vzduch. Ještě před pár okamžiky svět vypadal úplně jinak. Neměl budoucnost. Či lépe řečeno: Byl od ni dokonale oddělen.
Andrej roztěkaně pohlédl na noviny a zeptal se: „První kruh? A proč první?“
„Protože jich ještě hodně čeká,“ zaslechl Kurátorův hlas.
Ano, v Dantově Pekle bylo těch kruhů mnohem víc… Andrej vstal a veškerou silou své vůle se donutil k tomu, aby nepohlédl tam, odkud hlas zazníval. Přitiskl se zády ke skříni a zadíval se do dvora.
Temný dvůr byl jen slabě osvětlen žlutými obdélníky oken a zdálo se, že se rozprostírá nejen dole, ale i nad Andrejem. Kdesi úplně nahoře na zčernalém nebi plála Vega. Andrej cítil, že odtud nedokáže znovu odejít, ale současně si uvědomoval — a to ještě ostřeji — že není možné, aby tu uprostřed toho všeho zůstal. Teď… Po tom, co prožil… „Iciku, Iciku,“ zakřičel ženský hlas na dvoře. „Iciku, k večeři! Děti, neviděly jste někde Icika?“ A vzápětí se rozkřičely i dětské hlasy: „Iciku! Kacmane! Kde jsi? Hledá tě máti!“ Andrej si stoupl na špičky a přitiskl se obličejem až k oknu. Díval se do tmy, ale viděl jen nejasné stíny, které přebíhaly dvorem mezi obrovitými hranicemi dříví.
1970–1972, 1975