Míša takovou možnost kategoricky odmítal a zoufale bojoval s narůstající sebeláskou. Málo platné, Alena měla pravdu. Ten šílený cit byl stále silnější a silnější a táhl ho k zrcadlu, aby alespoň koutkem oka pohlédl na svou spanilou tvář.
,To nevadí,“ těšila, ho Alena. „Alespoň už nebudete tak plachý jako dřív. Budete mít snazší život.“
„Budeme!“ opravil ji důrazně Stendhal.
Vešli do lesa za pilou.
Zase svítil měsíc a Alenina tvář byla ještě krásnější a záhadnější.
„To je ta chaloupka,“ řekl Stendhal. „Nejspíš je tam zase fronta. Co myslíte, neměli bychom jí poděkovat?“
,Za co?“ podivila se Alena.
,Tak. Za dobrotu třeba. Vždyť jste si mě nemusela ani všimnout.“
„Padouchu!“ řekla přísně Alena. „Vždyť vy jste se chtěl nezákonným způsobem zmocnit mých citů a omámit mě čarodějným nápojem. Kdoví jestli to není trestné!“
Ale nezlobila se. Dokonce jí lichotilo, že mladý sympatický a vzdělaný novinář se vydal kvůli ní k vědmě pro nápoj lásky.
„Proč je tam taková tma?“ divil se Stendhal.
Stáli na kraji mýtinky ve stínu borovic.
Najednou se tiše otevřely dveře chaloupky a Glumuška se rozběhla k řece. Stendhal užuž otevíral ústa, že na ni zavolá, ale Alena do něj šťouchla loktem.
„Mlč!“ zašeptala.
Vědma se zastavila na břehu, vytáhla jakýsi černý předmět a úzký zářivý paprsek zamířil k nebi.
„Podivná babka,“ zašeptala Alena.
Zatím se nic nedělo. Uplynula minuta, druhá… Pak se cosi zalesklo a na mýtinku se měkce snesl létající talíř. Zůstal viset jen pár centimetrů nad zemí.
Glumuška odhodila šedivé šaty, šátek i paruku a na pasece stála mladá víla zvláštního exotického půvabu. Míša jen vykulil oči a Alena se zatvářila nevraživě.
„Jen aby ti oči nevypadly!“ řekla žárlivě.
„Konečně!“ zaslechli Glumušku.
Mimozemšťané odpověděli cosi nesrozumitelného a pomáhali jí do podivné kosmické lodi.
„Ještě okamžik,“ řekla Glumuška, která se převlékala. Pak ukázala k chaloupce a několik kosmonautů se tam rozběhlo. Po chvíli se vraceli a pomáhali Glumušce naložit několik balíků a krabic.
„Děkuji,“ řekl Glumušce jeden mimozemšťan. Jejich řeč se nepodobala žádné z pozemských, ale Alena i Míša kupodivu rozuměli, třebaže ji vlastně neslyšeli.
„Velice vám děkuji,“ pokračoval urostlý mimozemšťan. „Ani v tak obtížných podmínkách na cizí planetě jste nezapomněla na zájmy vědy. Za ty dva roky jste shromáždila neocenitelný etnografický materiál. Doufám, že jste nikomu neprozradila svůj původ.“
Glumuška chvíli zaváhala, ale pak rozhodně řekla ne.
Kosmická loď odlétla ke své planetě stejně tiše, jako se objevila.
Alena vzala Míšu za ruku a mlčky se vraceli k městu.