Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jakzmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřela vlil jí do úst několikkapekosudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bezAzazelovy pomoci a zeptala se slabě: „Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?”
Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:
„To jsem nečekala… vrahu!”
„Nerozčilujte se hned,” uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane…” Markéta mu okamžitě uvěřila, natolikbyl hlasryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakovaclass="underline" „Traviči…”
„Taklidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí,” povzdechl si Azazelo. „Cožpakjste slepí? Jestli ano, takjen honem prohlédněte!” Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptaclass="underline" „Co má zastohle znamenat?”
„To znamená,” vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jakvenku pohřmívá? Už se stmívá… Koně hrabají netrpělivě kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas.” „Chápu,” hlesl Mistr, „vy jste nászabil, jsme mrtví… To je od vásvelice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné.” „Prosím vás,” namítl Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vásnazývá Mistrem. Jakmůžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copakmyslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!” „Rozumím vám,” vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!” „Ó veliký Wolande!” přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vezmi s sebou, ať poletíme kamkoliv!” „Není třeba,” odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť.”
„A nezapomeneš ani jediné slovo?” vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krevz rozseknutého spánku. „Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu,” odpovídal.
„A teď trochu ohně!” vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí.” „Oheň!” zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo.
Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrusna stole. Pakzapálil kupu starých novin na pohovce, rukopisa záclonu na okně.
Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrusa kniha vzplanula jasným plamenem. „Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!” křičela Markéta. Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvoreka zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markéta se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr. Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhrůžně ze sedla: „Že ti uříznu ruku!” Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění: „Hoří!..”
Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.
„Rád bych se rozloučil s městem,” volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a nutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu. Letěli nad bulvárem a viděli, jakse dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavami jim šlehaly blesky. Pakstřechy vystřídala zeleň.
Spustil se prudký lijáka trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře. Markéta už měla s létáním zkušenosti, zatímco Mistr ne, a takse podivil, jakrychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinakse neměl s kým loučit.
Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i takdobře známý lesna protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky. „Počkám na vástady,” křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!” Mistr a Markétka seskočili z koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžikuž Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli. Ivan ležel bezhnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice naslouchal, jakvenku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která k němu vtrhla z balkónu, zbystřil zrak, pakvztáhl ruce a řekl radostně: „Á, to jste vy! A já na váspořád čekám! Vítejte, sousede!”
„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit.” „Já to věděl, myslel jsem si to,” přiznal se tiše Ivan a vyhrkclass="underline" „Setkal jste se s ním?” „Ano,” přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil.” Ivan se rozzářiclass="underline"
„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci…,” usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného… Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccospochopil.” Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele: „To je výborné. Napište o něm pokračování.” Nemocnému zajiskřilo v očích. „A co vy?” Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano… no ovšem… zbytečně se ptám,” a zašilhal vyděšeně na podlahu. „Ne,” zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlaszněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas.” Vdunění bouře se ozval pronikavý hvizd.
„Slyšíte?” zeptal se Mistr.
„To je jen bouře.”
„Ne, volají mě, musím jít,” zadrmolil Mistr a vstal.
„Počkejte, ještě poslední slovo,” žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?” „Tady je,” odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka pohlédla smutně na ležícího mladíka. „Chudáčku…,” zašeptala a sklonila se nad ním.
„Jakje krásná,” pronesl bezzávisti, teskně Ivan a hlasse mu dojatě chvěl. „Vidíte, jakvám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.” Zamyslel se a pakdodaclass="underline" „A vlastně, možná že ne…” „Určitě ne,” těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vása všecko bude zasdobré…
Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila…”
Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila. „Sbohem, můj učedníku,” zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markéta a balkónová mříž klapla. Ivan zneklidnět. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl a dokonce zasténal. Pakvstal a mluvil sám se sebou.