Ohnivě rudá barva jejich pleti měla stejný odstín jako socha v moři. V tom nebylo pro Pozemšťany nic neobyčejného, neboť z barevných snímků, které se uchovaly ze starověku, bylo zřejmé, že některé indiánské kmeny ve Střední Americe měly pleť jen o málo světlejší.
V sále byly dvě ženy a dva muži. Každý z obou párů byl oblečen jinak. Dvojice, stojící blíž k zelenému panelu, měla na sobě krátká zlatistá roucha, jakési nádherné kombinézy, sepnuté několika sponami. Druzí dva byli od hlavy až k patě zahaleni do plášťů, které zářily stejným perleťovým odstínem jako stěny.
Lidé u panelu se ladnými pohyby dotýkali šikmo napjatých strun při levém okraji. Stěna z leštěného smaragdu nebo skla zprůzračněla. V rytmu jejich pohybů plynuly po křišťálové desce zřetelné obrazy a výjevy. Avšak vznikaly a mizely tak rychle, že i cvičení pozorovatelé jako Junij Ant a Dar Veter chápali stěží jejich smysl.
Střídaly se obrazy měděných hor, fialového oceánu a tyrkysově zelených lesů, a v nich se obrážela historie planety. Nekonečná řada živočišných a rostlinných forem života, někdy hrůzně nepochopitelných, jindy nádherných, defilovala zde jako přízraky minulosti. Četná zvířata a rostliny se podobaly těm, jejichž pozůstatky uchovaly vrstvy zemské kůry jako listy kroniky. Zdokonalující se živá hmota prodělávala dlouhou cestu na vzestupném žebříčku životních forem. Nekonečně dlouhý vývojový proces se zdál ještě delší, obtížnější a trýznivější než rodokmen člověka na Zemi, jejž každý její obyvatel dobře zná.
V přízračném svitu přístrojů se zamíhaly nové obrazy. Objevily se vysoko planoucí vatry, hromady kamene nakupené na rovinách, bitky s dravými zvířaty, slavnostní obřady při pohřbech a bohoslužbách. Přes celý panel vyrostla postava muže, oděného do pestrobarevné kůže. Opíraje se jednou rukou o kopí, druhou zeširoka rozpřáhl ke hvězdám a šlápl na krk povalené obludě s tuhou hřívou na hřbetě a s dlouhými vyceněnými tesáky. V pozadí stála řada mužů a žen, kteří se po dvou uchopili za ruce a zdálo se,že cosi prozpěvují.
Výjev zmizel a na jeho místě se objevil povrch leštěného kamene.
Potom lidé ve zlatistých šatech ustoupili napravo a jejich místo zaujal druhý pár. Nepostřehnutelně rychlým pohybem odhodili pláště a na zářivém pozadí zahořela živým plamenem temně rudá těla. Muž vztáhl obě ruce k ženě, a ona mu odpověděla úsměvem tak hrdé a oslňující radosti, že se i Pozemšťané bezděky usmáli. A dva lidé v perleťové zářícím sále nesmírně vzdáleného světa začali pomalu tančit. Nebyl to patrně tanec pro tanec, spíš rytmické pózování. Tanečníci zřejmě chtěli ukázat dokonalost, nádherné linie a plastickou pružnost svých těl. Ale z rytmického střídání pohybu se dala zároveň uhodnout i smutná hudba jako připomínka bezejmenných a nesčíslných obětí na vzestupné cestě životního rozvoje, která vedla až k tak nádherné myslící bytosti, jako je člověk.
Mvenu Masovi se zdálo, že slyší melodii, která se jako vějíř vysokých čistých tónů opírá o zvučný a pravidelný rytmus nízkých akordů. Veda Kong stiskla ruku Daru Vetrovi, ale on to ani nezpozoroval. Junij Ant přihlížel se zatajeným dechem a na velikém čele mu vyvstaly kapky potu.
Lidé z Tukana se tolik podobali pozemšťanům, že postupně mizel dojem jiného světa. Avšak rudí lidé měli tak dokonale krásná těla, jaká na Zemi žila jen ve snech a dílech umělců a jaká ztělesňoval jenom nepatrný počet výjimečně krásných lidí.
– Čím těžší a delší byla cesta slepé živočišné evoluce k myslící bytosti, tím jsou formy života účelnější, propracovanější a tedy i krásnější, přemýšlel Dar Veter. Lidé na Zemi už dávno pochopili, že krása je vlastně instinktivně chápaná účelnost struktury a přizpůsobivosti k určitému poslání. Čím rozmanitější je poslání, tím krásnější je forma; ti krásní lidé jsou patrně daleko mnohostrannější a obratnější než my. Možná, že jejich civilizace se zaměřila víc k samotnému člověku, k rozvoji jeho duševních i fyzických sil než k technice? Naše kultura zůstávala dlouhý čas ryze technická, teprve s příchodem komunistické společnosti nastoupila definitivě cestu k zdokonalení člověka samého, a nejen jeho strojů, domů, jídla a zábavy.
Tanec ustal. Mladá rudá žena postoupila do středu sálu a zorný paprsek přístroje se soustředil jenom na ni. Zvedla rozpažené ruce a vzhlédla ke stropu sálu.
Lidé na Zemi bezděčně sledovali očima její pohled. Sál buďto vůbec neměl strop, anebo tu optická iluze vykouzlila hvězdnou oblohou s velkým počtem jasných a velkých hvězd.
Byl to asi jen obraz, neboť soustavy souhvězdí nevyvolávaly žádné známé asociace. Dívka máchla rukou a na ukazováčku levé ruky se jí objevila modrá kulička. Z ní vytryskl stříbrný paprsek a změnil se v ohromné ukazovátko. Kulatá zářící skvrnka na konci paprsku zastavovala se hned u té, hned u oné hvězdy na stropě. Současně ukazoval smaragdový panel nehnutý obraz v detailním záběru. Ukazovací paprsek se pomalu posunoval a stejně pomalu se objevovaly buď pusté, nebo obydlené planety. V parscích rudých, modrých, fialových a žlutých sluncí hořely bezútěšně kamenité plochy a písečná prostranství. Někdy paprsky zvláštní tmavošedé hvězdy vyvolávaly k životu na svých planetách ploché kupole a spirály, nasycené elektřinou, které jako medúzy plavaly v husté oranžové atmosféře nebo oceánu. Ve světě rudého slunce rostly do obrovských výšek stromy s hladkou černou kúrou, a jako v zoufalství vzpínaly k nebi miliardy křivých větví. Jiné planety zas byly úplně zality kalnou vodou… na hladině plavaly ohromné ostrovy živočichů nebo rostlin a čeřily ji nesčetnými chlupatými tykadly.
„Blízko nich nejsou planety s nejvyššími formami života,“ řekl náhle Junij Ant, nepřestávaje sledovat mapu neznámé hvězdné oblohy.
„Mýlíte se,“ odporoval Dar Veter. „Z jedné strany mají plochou hvězdnou soustavu, jeden z nejmladších útvarů Galaxie. My ale víme, že ploché a kulové soustavy, ať jsou nové nebo staré, často se mění. A skutečně, ze strany Eridana mají soustavu s myslícím životem, která se zapojila do Okruhu.
„VVR 4955+MO 3529… a tak dále…“ doplnil Mven Mas. „Ale proč o ní nevědí?“
„Soustava vstoupila do Velikého Okruhu před dvěma sty sedmdesáti pěti lety, ale zpráva, kterou slyšme, je starší,“ odpověděl Dar Veter.
Rudá dívka dalekého světa setřásla z ruky modrou kuličku, obrátila se tváří k divákům a rozpřáhla ruce, jako by se chystala obejmout někoho neviditelného před sebou. Zaklonila mírně hlavu a ramena, jak by to učinila i pozemská žena při vášnivé výzvě. Pootevřenými rty opakovala neslyšná slova. Tak zůstala stát, tichá zvoucí, vysílajíc do ledového mezihvězdného prostoru úpěnlivou prosbu a lidskou touhu po soudruzích, po lidech z jiných světů.
Pozorovatelé na Zemi znovu strnuli údivem nad její oslňující krásou. Neměla nic ze strohé bronzové tvrdosti pozemských lidí s rudou pletí. Oblá tvář s malým nosem a veliké modré oči, posazené daleko od sebe, připomínaly spíš severské národy Země. Husté černé vlasy sed měkce vlnily. Za každého tahu těla i tváře vyzařovala veselá a přirozená jistota, která bezděčně působila dojmem veliké síly.
„Copak oni nevědí nic o Velikém Okruhu?“ skoro zaúpěla Veda Kong, sklánějíc se před nádhernou sestrou z vesmíru.