„Teď už jistě vědí,“ ozval se Dar Veter. „Vždyť to, co vidíme, se odehrálo před třemi sty lety.“
„Osmdesát osm parseků,“ zaburácel nízký hlas Mvena Mase. „Osmdesát osm! Všichni lidé, které jsem viděli, jsou už dávno mrtví.“
A jako na potvrzení jeho slov zmizela vidina překrásného světa a zhasl i zelený ukazatel spojení. Vysílání z Velikého Okruhu skončilo.
Chvíli seděli všichni jako zkamenělí. První se vzpamatoval Dar Veter. Rozmrzele stiskl rty a rychle přesunul granátovou rukojeť. Vypnutí sloupce směrové energie provázelo dunivé zaburácení, které upozorňovalo inženýry v energetických ústřednách, aby mocný proud znovu rozvedli do obvyklých kanálů. Jakmile přestal manipulovat s přístroji, obrátil se vedoucí vnějších stanic ke svým soudruhům.
Junij And s vysoko vytaženým obočím přebíral popsané lístky.
„Část memonogramů i hvězdou mapu je třeba okamžitě odeslat do Institutu Jižního Nebe,“ řekl mladému Dar Vetrovu pomocníku.
Ten pohlédl na Junije Anta udiveně, jako by se probudil z neuvěřitelného snu.
Přísný vědec zadržel úsměv. Copak všechno, co viděli, nebylo jen blouznivým snem, vyslaným do prostoru před třemi sty lety? Snem, který teď přímo hmatatelně uvidí miliardy lidí na Zemi a stanicích Měsíce, Venuše a Marsu?
„Mvene,“ usmál se Dar Veter, „vaše předtucha, že se dnes přihodí něco výjimečného, byla oprávněná. Poprvé za osm set let, co víme o existenci Velikého Okruhu, ozvala se z vesmírných propastí planeta, kde máme bratry nejen po rozumu, ale i po ustrojení těla. Mám o objevu ohromnou radost! Vaše činnost začíná dobře! Pravěcí lidé by to pokládali za šťastné znamení čili, jak říkají naši psychologové, nastala shoda okolností, působící příznivě na jistotu a rozmach v další práci…“
Dar Veter se zarazil, uvědomil si, že pod vlivem nervové reakce se příliš rozpovídal. Zbytečné řeči se v éře Velikého Okruhu pokládaly za jeden z nejhorších nedostatků člověka, a vedoucí vnějších kosmických stanic zmlkl, aniž dokončil větu.
„Ano, ano,“ odpověděl roztržitě Mven Mas.
Junij Ant postřehl z jeho hlasu i pomalých pohybů, že je duchem nepřítomen, a zpozorněl. Veda Kong lehce přejela prstem po ruce Dara Vetra a kývla na Afričana.
Možná, že je příliš citlivý? Blesklo Daru Vetrovi hlavou a pohlédl upřeně na svého nástupce.
Mven vycítil skryté rozpaky společníků, napřímil se a zase to byl dřívější pozorný znalec ve svém oboru. Pohyblivé schody j dopravily a povrch k širokým oknům a hvězdnému nebi, které bylo znovu tak vzdálené, jako po celých třicet tisíc let existence člověka, správněji druhu Homo sapiens čili Člověka moudrého.
Mven Mas a Dar Veter musili zůstat.
Veda Kong pošeptala Daru Vetrovi, že na tu noc nikdy nezapomene.
„Připadala jsem si tak ubohá,“ dodala, a vzdor smutným slovům se usmála.
Dar Veter pochopil, co má na mysli a záporně potřásl hlavou.
„Jsem přesvědčen, že kdyby vás ta krásná žena viděla, byla by hrdá na svou sestru. A právem, neboť naše Země není horší než jejich svět!“ Vetrova tvář se zamilovaně rozjasnila.
„Tak to vidí jen vaše oči, milý příteli,“ zasmála se Veda. „Jen se optejte Mvena Mase!“ Zakryla si žertovně oči dlaní a zmizela za ohybem stěny.
Když Mven Mas konečně osaměl, bylo už k ránu. V chladném svěžím vzduchu se rozléval šedavý úsvit, moře i nebe zprůzračněly jako křišťál, ale zatím co moře se stříbřitě lesklo, obloha měla růžový nádech.
Mven dlouho stál na balkónu observatoře, pohlížeje upřeně na poloznámé obrysy budovy. Opodál na nevysoké náhorní plošině strměl do výše gigantický oblouk, přeťatý devíti rovnoběžnými řadami aluminiových pruhů, oddělených opálově krémovými a stříbřitě bílými plochami z plastického skla. Byla to budova Rady Astronautiky. Před ní stál pomník prvních lidí, kteří se vydávali na pouť vesmírem. Příkrý horský sráz se ztrácel v oblacích a končil kosmickým plavidlem prastarého typu; mělo rybovitý tvar a mířilo zašpičatělou přední částí do výšek, lidem tehdy ještě nedostupných. Ohromný podstavec pomníku ovíjela spirálově šňůrka lidí z řad astronautů, fyziků, a astronomů, biologů i smělých autorů fantastických románů, a všichni s nesmírným úsilím šplhali nahoru, navzájem se podpírajíce… Rozbřesk už rudě barvil trup starobylé rakety i lehké průsvitné kontury budov, ale Mven Mas pořád ještě přecházel dlouhými kroky po balkónu. Ještě nikdy nezažil takový otřes. Byl vychován podle obecných pravidel éry Velikého Okruhu, prošel tvrdou školou tělesného otužování a splnil úspěšně Herkulovy hrdinské činy. Tak se na památku překrásných mýtů starého Řecka nazývaly obtížné úkoly, jež vykonávali všichni mladí lidé na konci školního období. Když se mladý člověk dobře vyrovnal s hrdinskými činy, mohl přejít k nejvyššímu stupni vzdělání.
Mven Mas zavedl vodu do rudného dolu v západní Tibetu, vysázel araukáriový les na náhorní rovině Nachebta v Jižní Americe a vyhubil žraloky, kteří se znovu vyskytli u australských břehů. Životní otužilost i vynikající schopnosti mu pomohly vydržet mnoho roků vytrvalého studia a připravit se k těžké a odpovědné činnosti. Dnes, hned v první hodině své nové práce, zažil setkání se světem, blízce příbuzným s naší Zemí. A v jeho duši se objevilo cosi nového. Mven Mas pln zmatku cítil, že se v něm rozevřela propast, nad kterou dosud celý svůj život chodil, nemaje o její existenci ani tušení. Tak silná a palčivá byla jeho touha setkat se znovu s planetou Epsilon Tukana, uvidět svět, do něhož jakoby se vtělily nejkrásnější pohádky pozemského lidstva. Nezapomena na rudou dívku, na její otevřenou zvoucí náruč a něžně pootevřené rty…
Fantastická vzdálenou dvou set devadesáti světelných let se vymyká jakýmkoli možnostem pozemské techniky a dělí ho od divukrásného světa, ale to v něm jen posiluje horoucí sen.
V srdci Mvena Mase vyklíčilo něco, co se nedalo kontrolovat vůlí ani rozumem. Afričan ještě nikdy nemiloval, pohroužil se téměř poustevnicky do práce a nezakusil ještě podobný neklid i nebývalou radost, jako v jeho srdci zanítilo dnešní setkání na ohromný rozestup prostoru a času.
KAPITOLA 3. V zajetí tmy
Černé silné ručičky oranžových měřičů anamezonového paliva stály na nule. Směr hvězdoletu se zatím neodchyloval od železné hvězdy, poněvadž rychlost byla ještě veliká, a raketa se vytrvale blížila k strašnému nebeskému tělesu, neviditelnému pro lidské oči.
Erg Noor, chvěje se vypětím a slabostí, usedl s přispěním astronavigátora k automatickému počítači. Planetární motory, odpojené od řídícího automatu, ztichly.
„Ingrid, co je to železná hvězda?“ zeptal se tiše Kej Ber, stojící po celou dobu nehnutě za zády astronomky.
„To je neviditelná hvězda spektrální třídy T, která je sice už pohaslá, ale definitivně ještě nevychladla, nebo se znovu nerozhořela. Následkem dlouhovlnného chvění tepelné části spektra svítí infračerveným světlem, která se nám jeví černě a stává se viditelným jen pomocí elektronového invertoru. Sova, jež vidí tepelné paprsky, mohla by takovou hvězdu objevit.“
„Proč jí ale říkáte železná?“
„Všechny, které až dosud byly prozkoumány, mají ve spektru hodně železa. Patrně je ho mnoho ve složení nebeského tělesa. Proto když je hvězda veliká má také obrovskou hmotu i pole přitažlivosti. Bojím se, že se právě s takovou potkáváme…“