Údery motorů zrychlily tempo a přešly v nepřetržité burácení. Elektronový mozek hvězdoletu bojoval místo svých omráčených hospodářů. Byl svým způsobem mocný, ale omezený, jelikož nemohl předvídat komplikované situace a nalézt východisko ve výjimečných případech.
Kolébání Tantry zesláblo. Šipky označující zásoby planetárních iontových náloží rychle poklesly. Pel Lin procit a pochopil, že pro podivný a velký vzrůst přitažlivosti musí učinit mimořádná opatření, aby zastavil letoun, a pak prudce změnil kurs.
Pel Lin posunul páčku anamezonových motorů. Uvnitř zasvítily čtyři vysoké válce z dusitanu boritého, viditelné zvláštním průřezem v pultu. Oslnivý zelený plamen vyrazil jako blesk a začal proudit a vířit ve čtyřech mohutných spirálách. Silné magnetické pole v přední části hvězdoletu obklopilo stěny motorových trysek a zachránilo je před okamžitou zkázou.
Astronavigátor posunul páku ještě dál. Zelenou vířivou stěnou prosvítal jako vedoucí paprsek šedavý proud částic K. Ještě jeden pohyb a podél šedého paprsku projel oslepující fialová blesk, nezvratný signál, že začal prudký výtok anamezonu. Celý trup kosmického letadla odpověděl skoro neslyšnou, těžko snesitelnou vysokofrekvenční vibrací…
Erg Noor přijal nutnou dávku potravy a vychutnával v polospánku neobyčejně příjemnou elektromasáž nervové soustavy. Mrákoty, které obestíraly jeho mozek i tělo, pomalu mizely. Budící melodie zněla pořád veseleji ve stupňujícím se rytmu.
Vtom k němu zvenku proniklo něco zlého a přervalo radost nad probuzením z devadesátidenního spánku. Erg Noor si uvědomil, že je náčelníkem výpravy a zoufale se snažil přijít k normálnímu vědomí. Konečně pochopil, že hvězdolet prudce brzdí anamezonovými motory a že se tedy něco stalo. Pokusil se vstát, ale tělo ho ještě neposlouchalo, nohy se mu podlomily a Noor upadl jako balík na podlahu kabiny. Po chvíli se mu podařilo doplazit se ke dveřím a otevřít je. Vědomí mu pronikalo mlhou spánku; v úzké chodbě se Erg Noor postavil na všechny čtyři a tak vpadl do řídící kabiny.
Lidé upřeně zírající na obrazovky se polekaně ohlédli a přiskočili k náčelníkovi. Nebyl schopen vstát a pronesl namáhavě:
„Obrazovky, přední… přepojte na infračervenou… zastavte motory!“
Borazonové válce pohasly a současně utichla i vibrace trupu hvězdoletu. Na pravé přední obrazovce se objevila obrovská hvězda, záříc matným skořicově rudým světlem. Na okamžik všichni strnuli a nespouštěli oči z ohromného disku, který se vynořil ze tmy přímo před špicí rakety.
„Já hlupák!“ vykřikl bolestně Pel Lin. „Byl jsem přesvědčen, že letíme kolem temného mračna. A tohle je…“
„Železná hvězda!“ s hrůzou vyjekla Ingrid Ditra.
Erg Noor se přidržoval křesla a vstal z podlahy. Jeho obvykle bledá tvář měla modrý odstín, ale oči mu zaplály dřívějším prudkým ohněm.
„Ano, to je železná hvězda,“ řekl zvolna. „postrach astronautů.“
Nikdo o ní v této oblasti neměl potuchy a pohledy všech se k Noorovi obrátily se strachem i nadějí.
„Myslil jsem jenom na mrak,“ řekl Pel Lin tiše a provinile.
„Temné mračno s tak silnou gravitací by se musilo skládat z tvrdých, poměrně velkých částic a Tantra by už zahynula. Je nemožné vyhnout se srážce v takovém roji,“ pevně a tiše řekl náčelník.
„A co prudká změna napětí v poli a jakési víření? Což to přímo neukazuje na mračno?“
„Nebo na to, že hvězda má planetu, možná, že víc než jednu…“
Astronavigátor sevřel tak prudce rty, že mu vytryskla krev. Náčelník povzbudivě kývl hlavou a sám stiskl knoflíky budicího zařízení.
„Rychle přineste přehled pozorování! Vyčíslíme isogravy!“
Kosmické letadlo se znovu zhouplo. Přes obrazovku se kmitlo něco ohromného, uskočilo to dozadu a zmizelo…
„Zde je odpověď… Obletěli jsme planetu. Rychleji, rychleji do práce!“
Náčelníkův pohled padl na měřiče paliva. Erg se pevněji zabořil do křesla, chtěl cosi říci a zmlkl.
KAPITOLA 2. Epsilon Tukana
Na stole se ozvalo tiché, jakoby skleněné zazvonění, provázené oranžovými a modrými světélky. Průzračná přepážka se rozzářila barevnými záblesky. Vedoucí kosmických stanic Velikého Okruhu Dar Veter dál pozoroval světlo Spirální Dráhy. Gigantzický oblouk se ve výšce skláněl a odrážel se při okrají moře jako matně žlutý pruh. Dar Veter, aniž odtrhl od ní zrak, vztáhl ruku a přesunul páčku na písmeno R na znamení, že se ještě rozmýšlí. Dnes nastávala v jeho životě důležitá změna. Ráno přiletěl z obydleného pásma na jižní polokouli Mven Mas, jehož určila Rada Astronautiky za Vetrova nástupce. Poslední vysílání pro Okruh provedou spolu a pak… Slůvko „pak“ nebylo dosud rozhodnuto.
Šest let konal svou nesmírně vysilující práci, pro niž se vybírali jen mimořádně schopní lidé, kteří vynikali skvělou pamětí a obsáhlými znalostmi ze všech oborů. Když se u něho opakovala úporné záchvaty lhostejnosti k životu i k práci, jedno z nejtěžších onemocnění člověka, vyšetřila ho znamenitá psychiatrička Evda Nal. Léčila ho po starém, osvědčeném způsobu tesknými hudebními akordy v pokoji modrých snů, kde probíhalo uklidňující vlnění. Ale nepomohlo to. Nezbývalo než změnit způsob činnosti a léčit se fyzickou prací. Jeho dobrá přítelkyně Veda Kong mu včera nabídla, aby u ní pracoval jako kopáč. Při archeologických vykopávkách nemohly stroje vykonávat všechny práce, závěrečná etapa čekala na lidské ruce. Dobrovolníků bylo dost, ale Veda mu slibovala dlouho cestu do oblastí dávných stepí, kde bude mít blízko k přírodě.
Kdyby tak Veda Kong…! Ostatně, zná všechno až do konce. Veda miluje Erga Noora, člena Rady Astronautiky a náčelník sedmatřicáté mezihvězdné výpravy. Erg Noor měl o sobě podat zprávu z planety Zirdy. Jestliže ne neozval, ačkoli plány mezihvězdných letů jsou neobyčejně přesné, nehodí se, aby Dar přemýšlel, jak získat Vedinu lásku! Může je spojovat nanejvýš „vektor přátelství“. A přece k ní pojede pracovat!
Dar Veter přesunul páku, stiskl knoflík a pokojem se rozlilo jasné světlo. Křišťálové okno tvořilo stěnu prostorné místnosti, vysoko nad zemí i nad mořem. Otočením druhé páky naklonil Dar Veter stěnu k sobě, kovovým rámem odřízl osvětlené cesty, budovy a maják dole na mořském pobřeží a místnost se otevřela hvězdnému nebi.
Ciferník galaktických hodin, rozdělený na tři soustředné kružnice, upoutal Vetrovu pozornost. Zprávy pro Veliký Okruh se vysílaly každou stotisícinu galaktické vteřiny, čili jednou za osm dnů, to znamenalo čtyřicet pětkrát do roka podle pozemského času. Doba, za kterou se Galaxie otočila kolem své osy, tvořila galaktický den a noc.
Pravidelné, a pro Dara poslední vysílání začne v devět hodin ráno podle času Tibetské observatoře, a tudíž ve dvě hodiny v noci zde, na Středozemské observatoři Rady.
Zbývalo něco přes dvě hodiny.
Přístroj na stole znovu zazvonil a zablikal. Za přepážkou se objevil člověk ve světlých šatech, které se hedvábně leskly.
„Připravili jsme se k vysílání i k poslechu,“ oznámil stručně bez jakýchkoli vnějším známek uctivosti, přestože se mu v pohled tajil obdiv k náčelníkovi.
Dar Veter mlčel, mlčel i pomocník, a jeho nenucený postoj vyjadřoval sebevědomí.
„V krychlovém sále?“ otázal se konečně Dar Veter, a když dostal kladnou odpověď, zeptal se, kde je Mven Mas.