„U aparátu jitřní svěžesti. Zotavuje se po cestě. Ke všemu se mi zdá, že je rozrušen…“
„být na jeho místě, taky bych byl rozčilen,“ pronesl smutně Dar Veter. „To bylo před šesti lety…“
Pomocník až zrudl, jak se namáhal zůstat lhostejným. V mladickém zápalu měl soucit s náčelníkem, snad si uvědomoval, že někdy sám okusí radosti i hoře namáhavé práce a veliké zodpovědnosti. Vedoucí vnějších kosmických stanic ani slůvkem nevyjádřil, co prožívá, neboť v jeho letech se to pokládalo za nevhodné.
„Jakmile se objeví Mven Mas, okamžitě ho přiveďte ke mně!“
Pomocník se vzdálil. Dar Veter přešel do rohu, kde průzračná přepážka byla od stropu až na zem začerněná, a širokým gestem rozhrnul obě dveřní křídla, zasazená do panelů z barevného dřeva. Zaplálo světlo, vycházející odněkud z hlubin obrazovky, podobné zrcadlu.
Vedoucí vnějších stanic pomocí zvláštní svorky zapojil „vektor přátelství“, který kdykoli zprostředkoval přímý styk mezi nejlepšími přáteli. Vektor spojoval několik míst, kde lidé trvale přebývali; mohl se přepnout domů, na pracoviště nebo na oblíbené míst odpočinku.
Obrazovka zazářila a na jejím pozadí se objevily známé vysoké panely, na nichž byly v nesčíslných sloupcích zakódovány značky elektronových filmů, které nahradily zastarale fotokopie. Když lidstvo přešlo k jediné abecedě, zvané lineární, protože neobsahovala složité znaky, mohly automaty filmovat i sebestarší knihy mnohem snáze a jednodušeji. Modré, zelené a rudé pruhy označovaly ústřední filmotéky, které nahrávaly vědecké práce, vydávané už dávno jen v několika desítkách exemplářů. Stačilo udat příslušný počet znaků a filmotékový archív automaticky reprodukoval úplný text zfilmované knihy. Takovou vlastní automatickou knihovnu měla i Veda. Lehké cvaknutí zhasilo obraz, a když se znovu rozsvítil, objevil se jiný pokoj, ale také prázdný. Při druhém cvaknutí a obraz přenesl do sálu se slabě osvětlenými pulty. Žena u nejbližšího pultu zvedla hlavu, a Dar Veter poznal milou úzkou tvář s velkýma šedýma očima. Směle vykreslená ústa odhalovala při úsměvu bílé zuby a zvlnila tváře jako pohorky kolem nepatrně zvednutého, dětsky zaobleného nosu; ženin obličej se tím stal ještě měkčí a přívětivější.
„Vedo, zbývají dvě hodiny. Je třeba se převléknout, a chtěl bych, abyste přišla do observatoře trochu dřív.“
Žena v obrazovce zvedla ruku k hustým popelavým vlasům.
„Podrobuji se, milý Vetře,“ tiše se rozesmála, „jdu domů.“
Dar Veter se nedal oklamat veselým tónem.
„Uklidněte se, Vedo. Každý, kdo vystupuje před Velikým Okruhem, musel jednou začít…“
„Neplýtvejte slovy, abyste mě potěšil,“ zvedla Veda Kong umíněně hlavu, „budu tam brzy.“
Obrazovka zhasla. Dar Veter přivřel obě křídla dveří a obrátil se, aby uvítal svého nástupce. Mven Mas vstoupil dlouhými kroky. Rysy obličeje i lesklá pleť skořicové barvy svědčily o tom, že jeho předkové byli černoši. Bílý plášť mu v těžkých záhybech splýval z mohutných plecí. Mven stiskl obě Vetrovy dlaně ve svých pevných hubených rukou. Oba náčelníci, bývalý i budoucí, byli vysoce urostlí. Ale Veter jehož rodokmen pocházel z ruského národa, vypadal rozložitější a mohutnější než štíhlý Afričan.
„Mám dojem, jako by se dnes mělo stát něco závažného,“ začal Mven Mas s důvěřivou upřímností, jež byla charakteristická pro lidi v éře Velikého Okruhu.
Dar Veter pokrčil rameny.
„Všichni tři dnes prožijeme závažné věci. Já předám svou práci, vy ji převezmete a Veda Kong bude hovořit s vesmírem.“
„Je velmi krásná?“ otázal se Mven Mas zpola tázavě a zpola přesvědčivě.
„Uvidíte. Ostatně, na dnešním vysílání nebude nic zvláštního. Veda bude přednášet o naší historii pro planetu KRZ 664456+BŠ 3252.“
Mven Mas to neuvěřitelně rychle vypočítal zpaměti.
„To je Hvězda Rus 614 v souhvězdí Jednorožce; její planetární soustava je známá už od nepaměti, ale obyvatelé se zatím nijak neprojevili — Mám hrozně rád staré názvy a slova,“ dodal s trochu provinilým přízvukem.
Dar Veter si pomyslil, že Rada umí vybírat lidi. Nahlas řekclass="underline"
„To si budete dobře rozumět s Junijem Antem, vedoucím elektronových záznamových strojů. Říká si vedoucí paměťových lamp. Ne podle ubohých starověkých svítilen, ale podle prvních neforemných elektronkových přístrojů ve vzduchoprázdných baňkách, které připomínaly tehdejší elektrické žárovky.“
Mven Mas propukly v tak srdečný a vesel smích, že Dar Veter pocítil, jak jeho sympatie k tomuto člověku vzrůstají.
„Paměťové lampy! A naše paměťové sítě, — kilometrové koridory z několika miliard elementárních článků!“ Náhle se zaraziclass="underline" „Já tu vykládám a důležité věci jsem si neujasnil. Kdy se poprvé ozvala planeta Rus 614?“
„Před dvaapadesáti lety. Od té doby ovládají jazyk Velkého Okruhu. Jsou od nás vzdáleni čtyři parseky. Vedina přenáška je dostihne za třináct let.“
„A co bude pak?“
„Po přednášce budeme přijímat. Prostřednictvím starých přátel se dozvíme nějaké novinky z Okruhu.“
„Přes šedesátou první v Labuti?“
„Ovšem. Nebo někdy také prostřednictvím sto sedmé v Hadonoši, mám-li užít vaší starověké terminologie.“
Vstoupil muž ve stejných stříbřitých šatech, jaké měl Vetrův pomocník. Takový úbor si oblékali v Radě Astronautiky všichni. Nevysoký, temperamentní a s orlím nosem, získával sympatie bystrým pohledem očí, tmavých jako trnky. Příchozí se přejel dlaní kulatou hladkou hlavu.
„Jsem Junij Ant,“ představil se pronikavě ostrým hlasem Mvenu Masovi.
Oslovený ho uctivě pozdravil. Vedoucí paměťových strojů předčili každého učeností. Oni rozhodovali, co z obdržených zpráv se má zvěčnit v paměťových strojích a co zveřejnit nebo odeslat do paláců tvořivosti.
„Ještě jeden brevant,“ zabručel Junij Ant, potřásaje rukou novému známému.
„Co je to?“ nepochopil Mven Mas.
„Můj výmysl. V latinském jazyku. Tak jsem nazval pracovníky vnějších kosmických stanic, letce mezihvězdného letectva, techniky z továren na výrobu motorů do hvězdoletů, prostě všechny, kdo dlouho nežijí. Mezi ně počítám i nás. My také nežijeme déle než polovinu normálního lidského věku. Co se dá dělat, zato žijeme zajímavě! Kde je Veda?“
„Chtěla přijít dřív..“ začal Dar Veter.
Jeho slova zanikla ve výstražných akordech, které se rozezněly, když cvakl ciferník galaktických hodin.
„Předběžné upozornění celé Zemi,“ objasňoval Dar Veter. „platí všem energetickým ústřednám, pro všechny továrny, transportní sítě i rádiové stanice. Za půl hodiny musí přerušit dodávku energie a nahromadit jí v objemných kondenzátorech tolik, aby stačila v atmosféře prorazit směrovým zářením tunel. Vysílání odčerpá třiačtyřicet procent zemské energie. Příjem spotřebuje osm procent, protože stačí jen tunel udržovat.“
„Tak jsem si to představoval,“ kýval Mven Mas hlavou.
Vtom jeho soustředěný pohled nadšeně vzplanu. Dar Veter se ohlédl. U zářícího průsvitného sloupu stanula Veda Kong, aniž ji kdo zpozoroval. Oblékla si k vystoupení nejhezčí úbor, jaký kdy krášlil ženu a který si vymyslili lidé už před několika tisíci lety, v epoše krétské kultury.
Popelavé vlasy měla v týle vysoko zvednuté do těžkého uzlu, aby netížily pevnou štíhlou šíji. Hladká ramena byla obnažena, a hluboko odhalenou hruď podpíral živůtek z jasně modré látky. Krátká široká sukně s vyšitými modrými květy na stříbrné půdě odkrývala holé snědé nohy v pantoflíčkách višňové barvy. Šíji jí zdobil zlatý řetěz s velikými hrubě vsazenými faanty z Venuše; rudé kameny hořely na Vedině něžné pleti stejným odstínem jako vzrušením zardělé tváře a malé uši.