Mven dlouho stál na balkónu observatoře, pohlížeje upřeně na poloznámé obrysy budovy. Opodál na nevysoké náhorní plošině strměl do výše gigantický oblouk, přeťatý devíti rovnoběžnými řadami aluminiových pruhů, oddělených opálově krémovými a stříbřitě bílými plochami z plastického skla. Byla to budova Rady Astronautiky. Před ní stál pomník prvních lidí, kteří se vydávali na pouť vesmírem. Příkrý horský sráz se ztrácel v oblacích a končil kosmickým plavidlem prastarého typu; mělo rybovitý tvar a mířilo zašpičatělou přední částí do výšek, lidem tehdy ještě nedostupných. Ohromný podstavec pomníku ovíjela spirálově šňůrka lidí z řad astronautů, fyziků, a astronomů, biologů i smělých autorů fantastických románů, a všichni s nesmírným úsilím šplhali nahoru, navzájem se podpírajíce… Rozbřesk už rudě barvil trup starobylé rakety i lehké průsvitné kontury budov, ale Mven Mas pořád ještě přecházel dlouhými kroky po balkónu. Ještě nikdy nezažil takový otřes. Byl vychován podle obecných pravidel éry Velikého Okruhu, prošel tvrdou školou tělesného otužování a splnil úspěšně Herkulovy hrdinské činy. Tak se na památku překrásných mýtů starého Řecka nazývaly obtížné úkoly, jež vykonávali všichni mladí lidé na konci školního období. Když se mladý člověk dobře vyrovnal s hrdinskými činy, mohl přejít k nejvyššímu stupni vzdělání.
Mven Mas zavedl vodu do rudného dolu v západní Tibetu, vysázel araukáriový les na náhorní rovině Nachebta v Jižní Americe a vyhubil žraloky, kteří se znovu vyskytli u australských břehů. Životní otužilost i vynikající schopnosti mu pomohly vydržet mnoho roků vytrvalého studia a připravit se k těžké a odpovědné činnosti. Dnes, hned v první hodině své nové práce, zažil setkání se světem, blízce příbuzným s naší Zemí. A v jeho duši se objevilo cosi nového. Mven Mas pln zmatku cítil, že se v něm rozevřela propast, nad kterou dosud celý svůj život chodil, nemaje o její existenci ani tušení. Tak silná a palčivá byla jeho touha setkat se znovu s planetou Epsilon Tukana, uvidět svět, do něhož jakoby se vtělily nejkrásnější pohádky pozemského lidstva. Nezapomena na rudou dívku, na její otevřenou zvoucí náruč a něžně pootevřené rty…
Fantastická vzdálenou dvou set devadesáti světelných let se vymyká jakýmkoli možnostem pozemské techniky a dělí ho od divukrásného světa, ale to v něm jen posiluje horoucí sen.
V srdci Mvena Mase vyklíčilo něco, co se nedalo kontrolovat vůlí ani rozumem. Afričan ještě nikdy nemiloval, pohroužil se téměř poustevnicky do práce a nezakusil ještě podobný neklid i nebývalou radost, jako v jeho srdci zanítilo dnešní setkání na ohromný rozestup prostoru a času.
Černé silné ručičky oranžových měřičů anamezonového paliva stály na nule. Směr hvězdoletu se zatím neodchyloval od železné hvězdy, poněvadž rychlost byla ještě veliká, a raketa se vytrvale blížila k strašnému nebeskému tělesu, neviditelnému pro lidské oči.
Erg Noor, chvěje se vypětím a slabostí, usedl s přispěním astronavigátora k automatickému počítači. Planetární motory, odpojené od řídícího automatu, ztichly.
„Ingrid, co je to železná hvězda?“ zeptal se tiše Kej Ber, stojící po celou dobu nehnutě za zády astronomky.
„To je neviditelná hvězda spektrální třídy T, která je sice už pohaslá, ale definitivně ještě nevychladla, nebo se znovu nerozhořela. Následkem dlouhovlnného chvění tepelné části spektra svítí infračerveným světlem, která se nám jeví černě a stává se viditelným jen pomocí elektronového invertoru. Sova, jež vidí tepelné paprsky, mohla by takovou hvězdu objevit.“
„Proč jí ale říkáte železná?“
„Všechny, které až dosud byly prozkoumány, mají ve spektru hodně železa. Patrně je ho mnoho ve složení nebeského tělesa. Proto když je hvězda veliká má také obrovskou hmotu i pole přitažlivosti. Bojím se, že se právě s takovou potkáváme…“
„A co teď?“
„Nevím. Jak vidíš, nemáme palivo. Ale pořád letíme přímo ke hvězdě. Je třeba zpomalit Tantru na jednu tisícinu absolutní jednotky, která dovolí odklonil hvězdolet v dostatečném úhlu. Nestačili-li nám ani planetární palivo, bude se kosmické letadlo zvolna přibližovat k hvězdě, až na ni spadne.“
Ingrid nervózně škubla hlavu a Ber ji něžně pohladil hladkou ruku, na níž naskočila husí kůže.
Náčelník výpravy přešek k řídícímu pultu a soustředil se na přístroje. Všichni mlčeli, neodvažujíce se ani dýchat, mlčela i Niza Krit, která se právě probudila a bezděčně pochopila nebezpečnou situaci. Palivo mohlo stačit jenom na zpomalení rakety, ale při velké ztrátě rychlosti se hvězdolet bez motorů těžko vyrve z mohutné přitažlivosti železné hvězdy. Kdyby se Tantra nedostala tak blízko a Lin si včas neuvědomil… Ostatně, proč se utěšovat prázdnými „kdyby“?
Uplynuli asi tři hodiny a Erg Noor se konečně rozhodl. Tantra se zachvěla při mocný nárazech trigerních motorů. Let hvězdoletu se zpomaloval hodinu, dvě, tři, čtyři. Náčelník učinil neznatelný pohyb a všechny lidi zachvátila strašlivá nevolnost. Hrozné skořicové slunce zmizelo z přední obrazovky a přesunulo se na druhou. Neviditelné řetězy přitažlivosti se dál táhly za raketou a projevovaly se v přístrojích. Erg trhl pákou k sobě a motory se zastavily.
„Vytrhli jsme se!“ ulehčeně zašeptal Pel Lin.
Náčelník na něho pomalu obrátil oči:
„Ne! Uzavřela se jen zásoba paliva, kterou potřebujeme pro oběžnou dráhu a přistání.“
„Co budeme dělat?“
„Čekat. Podařilo se mi hvězdolet trochu odklonit. Letíme však příliš blízko. Nastává boj mezi přitažlivostí hvězdy a zpomalující se rychlostí Tantry. Letíme teď jako měsíční rakety a stačíme-li se od železné hvězdy včas vzdálit, poletíme ke Slunci. Ovšem, doba cestování se značně prodlouží. Za třicet let pošleme přivolávací signál a za dalších osm let přijde pomoc…“
„Třicet osm let!“ skoro neslyšně zašeptal Ber do ucha Ingrid.
Chytla ho prudce za rukáv a odvrátila se.
Erg Noor se zvrátil do křesla a spustil ruce na kolena. Lidé mlčeli, přístroje tence bzučely. Ale s písní navigačních přístrojů se mísila ještě jiná melodie, disharmonická a výhružná. Bylo to skoro fyzicky hmatatelné volání železné hvězdy, reálná síla její černé hmoty, ženoucí se za hvězdoletem, který pozbyl své moci.
Nize Krit hořely tváře a srdce jí zrychleně tlouklo. Nečinné čekání bylo pro dívku nesnesitelné.
Hodiny zvolna plynuly. V ústřední řídící kabině se jeden za druhým objevovali vyspalí členové výpravy. Počet zamlklých lidí rostli, dokud všech čtrnáct členů posádky nebylo pohromadě.
Let rakety se tak zpomalil, že nedosahoval ani únikové rychlosti. Tantra se už nemohla vzdálit od železné hvězdy. Lidé zapomínali na jídlo i spánek a neopouštěli řídící stanoviště po celou řadu neutěšených hodin, kdy se kurs Tantry víc a více zakřivoval, až hvězdolet začal opisovat osudnou elipsu. Úděl Tantry byl každému jasný.
Nenadálý skřek všemi otřásl. Astronom Pur Chiss vyskočil a zašermoval rukama. Obličej se mu zkřivil k nepoznání a vůbec se nepodobal člověku žijícímu v období Okruhu. Strach, lítost nad sebou samým i palčivá pomstychtivost setřely z učencovy tváře všechny stopy rozumu.
„On, to všechno on!“ zakřičel Pur Chiss a ukázal na Pel Lina. „Ten omezenec, tupohlavec, pařez, ta pitomá žížala…!“ Astronom se až zalykal, jak se snažil rozpomenout na nadávky prapředků, který už nikdo neužíval.
Niza, stojící vedle, se štítivě odtáhla. Erg Noor vstal.
„Osočováním soudruha se nic nespraví. Ty doby jsou dávno pryč, kdy chyby mohly být úmyslné. A v našem případě —“
Erg přezíravě zatočil páčkami automatického počítače, „jak vidíte, pravděpodobnost omylu je třicetiprocentní. Připočítám-li k tomu nevyhnutelnou depresi na konci služby a navíc ještě otřes při kymácení hvězdoletu, jsem přesvědčen, že byste se vy, Pure Chissi, dopustil stejné chyby.“
„A vy?“ už méně zuřivě vykřikl astronom.
„Já ne. Měl jsem příležitost vidět právě takovou obludu v šestatřicáté mezihvězdné… Vinen jsem já. V domnění, že budu ve neprozkoumaném rajónu řídit raketu sám, omezil jsem se na pouhou instrukci.“
„Jak jsem mohl vědět, že bez vás proniknou do téhle oblasti?“ zvolala Niza.