Objevila se galaxie v souhvězdí Honících psů, vzdálená milióny parseků. Ve starověku ji znali jako NGC 5194 čili M 51. Je to jedna z mála galaxií, které od nás vidíme na plocho, kolmo k rovině „kola“. Má hutné jádro, ve kterém září milióny hvězd, a dva spirálové závity. Jejich dlouhé konce se táhnou na desetitisíce parseků do protilehlých stran, zdají se stále slabší a mlhavější, až zaniknou v černém prostoru. Mezi hlavními větvemi se střídají shluky černé hmoty s proudy hvězdných nakupenin a mračny svítícího plynu, jejichž zahnutý tvar připomíná lopatky turbíny.
Překrásná je rozsáhlá galaxie NGC 4565 v souhvězdí Kštice Bereniky. Je vidět bokem ze vzdálenosti sedmi miliónů parseků. Kloní se na stranu jako plachtící pták a rozprostírá do široka svůj tenký disk ze spirálových závitů, v jehož středu jako zploštělá koule hoří hutné jádro. Je zřetelně vidět, jak se ploché galaxie dají přirovnat k jemnému kolečku hodinového stroje. Jejich kraje jsou nezřetelné, jako by se rozplývaly v bezedné tmě prostoru. Na stejném kraji naší Galaxie se nalézá Slunce a nepatrné zrníčko Země, která silou vědění se spojila s mnoha obydlenými světy a rozprostřela křídla lidské myšlenky nad věčností kosmu.
Mven Mas přepojil snímač napětí na galaxii NGC 4594 v souhvězdí Panny. Tato galaxie ho vždy nejvíce zajímala. Byla vidět rovněž v rovníkové poloze. Vzdálená deset miliónů parseků podobala se tlusté čočce hořící hvězdné masy, obalené vrstvou svítícího plynu. Na rovníku přetínal čočku silný pruh nakupené černé hmoty. Galaxie vypadala jako tajemná lampa zářící z propasti.
Jaké světy se ukrývaly v jejím sumárním záření, které bylo pronikavější než u ostatních galaxií a dosahovalo v průměru spektrální třídy F? Zdalipak tam existují obyvatelé na mohutných planetách a přemítají jako my o tajemstvích přírody?
Ohromné hvězdné ostrovy byly mlčenlivé a němé, že Mven až zatínal pěsti. Chápal celou absurdnost vzdálenosti — vždyť z této galaxie k nám letí světlo třicet dva milióny let! Na výměnu zpráv je zapotřebí čtyřiašedesát miliónů roků!
Mven přehraboval chvíli cívky, a pak na obrazovce vzplála veliká oblá skvrna, zářící jasně mezi ojedinělými a matnými hvězdami. Nepravidelný černý pruh roztínal skvrnu ve dví a zdůrazňoval planoucí ohnivou masu po obou stranách temného pásu, který se na koncích rozšiřoval a zatemňoval rozsáhlou část prstence žhavých plynů kolem zářivé skvrny. Tak vypadal snímek prostupujících se galaxií v souhvězdí Labuť, jejž se podařilo získat díky neuvěřitelné vynalézavosti techniky. Srážka galaxií byla už dávno známá jako nejmocnější zdroj rádiového záření v dostupné části vesmíru. Gigantické proudy plynu se pohybovaly velikou rychlostí a vytvářely elektromagnetická pole tak nepředstavitelné síly, že zpráva o titánské katastrofě letěla do všech končin kosmu. Sama hmota zde vysílala otřesná volání o pomoc vlastní radiostanicí o tisíci kvintilionech kilowatů. Galaxie však byly tak vzdálené, že zářící snímek na obrazovce ukazoval jejich starou podobu před mnoha milióny lety. Jak vypadají prostupující se galaxie dnes, to spatříme až po takové době, že není jisté, bude-li vůbec lidstvo tak dlouho existovat.
Mven Mas vyskočil a opřel se rukama o masívní stůl, až mu zapraštěly klouby.
Rozmezí miliónů let, nedostupné pro desetitisíce generací, doba, znamenající vražedné „nikdy“ i pro nejvzdálenější potomky, mohla by zmizet mávnutím čarovného proutku. Tím proutkem je objev Rena Boze a jejich společný pokus.
Nekonečně daleké body vesmíru se ocitnou na dosah ruky!
Starověcí astronomové předpokládali, že se galaxie rozbíhají na různé strany. Světlo ze vzdálených hvězdných ostrovů pronikalo do zemských teleskopů změněné, protože světelné zárení se prodlužovalo a měnilo se v rudé vlny. Zčervenání světla svědčilo o tom, že se galaxie od pozorovatele vzdalují. Lidé v minulosti si zvykli chápat jevy jednostranně a přímočaře. Vytvořili teorii rozpínajícího se vesmíru, aniž pochopili, že vidí jen jednu stranu velkého procesu zániku a vzniku. Jejich smysly i přístroje vnímaly a zachycovaly právě jen stranu rozptylováni a zániku čili přechod energie na nižší úroveň podle druhého zákona termodynamiky. Stránku sdružování a vzniku lidé vůbec nepociťovali, neboť život sám čerpal sílu z energie přicházející ze sluncí a podle toho se v lidech utvářelo vnímání okolního světa. Ale mohutný lidský mozek přece pronikl do tajemných procesů vzniku světů v našem vesmíru. Leč v oněch dávných dobách se zdálo, že čím dál je galaxie od Země, tím větší rychlostí se vzdaluje. Jak se prostor prohluboval, dospělo se ke galaxiím, jejichž rychlost byla blízká rychlosti světla. Hranicí pro viditelný vesmír se stala vzdálenost, odkud by galaxie dosahovaly světelné rychlosti. Pak by k nám skutečně nevysílaly žádné světlo a nikdy bychom je nemohli vidět. Dnes víme, proč světlo ze vzdálených galaxií rudne. Příčin je víc. Z dalekých hvězdných ostrovů k nám proniká jen světlo z jejich zářivých center. Tyto obrovské masy hmoty jsou obklopeny prstenci elektromagnetických polí, které velmi silně působí na světelné paprsky nejen svou silou, ale i rozlehlosti, v níž se světelné vlnění postupně zpomaluje, až vzniknou dlouhé rudé vlny. Astronomové už dávno věděli, že světlo z velmi hutných hvězd červená, čáry ve spektru se posunují k rudému konci a hvězda vypadá jako by se vzdalovala, na příklad v podvojném Síriu bílý trpaslík Sírius B. Čím vzdálenější je galaxie, tím soustředěnější záření k nám vysílá a tím větší je rudý posuv spektra.
Na druhé straně světelné vlny na daleké cestě prostorem se „houpají“ a kvanta světla ztrácejí část energie. Dnes víme, že rudé vlny mohou být i unavené, „staré“ vlny obyčejného světla. Vždyť i všepronikající světelné vlny stárnou, když proletí obrovskou vzdáleností. Jakou naději má člověk, že překoná podobné vzdálenosti, nezvítězí-li nad přitažlivostí jejím protikladem, jak to plyne z matematiky Rena Boze?
Ne, jeho neklid se utišil.
Má právo uskutečnit nebývalý pokus!
Mven Mas jako obvykle vyšel na balkón observatoře a jal se rychle přecházet. V unavených očích mu dosud zářily rudé vlny světla, kterými jako by vzdálené galaxie volaly o pomoc k nepřemožitelné myšlence člověka. Mven se tiše a přesvědčeně zasmál. Rudé paprsky budou člověku stejně blízko jako vlny, které rudým světlem života opřádaly tělo Čary Nandi na Slavnosti Plamenných Číší. Té Čary, která se pro něho nečekaně stala rudou dcerou z Epsilonu Tukana, dívkou jeho snů.
A Mven zaměří vektor Rena Boze na Epsilon Tukana už nejen s nadějí, že uvidí překrásný svět, ale i na počest Čary, jeho představitelky na Zemi!
Čtyřstá desátá škola třetího cyklu byla na jihu Irska. Rozsáhlá pole, vinice i skupiny dubů se táhly od zelených vrchů k moři. Veda Kong i Evda Nal přijely v době vyučování a procházely kruhovou chodbou kolem učeben, rozmístěných po obvodu kulaté budovy. Bylo pod mrakem, drobně mžilo, a proto se vyučovalo v místnostech, nikoli na paloucích pod stromy jako obvykle. Veda si připadala zas jako malá školačka; kradla se tiše kolem a naslouchala u vchodů, které jako ve většině škol byly bez dveří, pouze výběžky stěn se kulisovitě překrývaly. Evda Nal se připojila ke hře. Obě ženy pozorně nahlížely do tříd a snažily se najít Evdinu dcerku, aniž by je někdo zpozoroval.
V první místnosti objevily vektor, nakreslený modrou křídou přes celou stěnu. Podél něho se rozvíjela spirála, kterou na dvou úsecích přetínaly elipsy s vepsanou soustavou pravoúhlých souřadnic.
„Bipolární matematika!“ zvolala Veda s žertovnou hrůzou, „Tohle je něco víc! Počkejme chvíli,“ namítla Evda.
„Když jsme se seznámili se stínovými funkcemi kochleárního čili spirálového progresivního pohybu, které vznikají po čáře vektoru,“ vysvětloval starší učitel s hluboko posazenýma, planoucíma očima, „přicházíme k pojmu» repagulární počet«. Název má původ ve starém latinském slově, které znamenalo překážku, zábranu, přesněji řečeno přechod z jednoho stavu do druhého, nazíraný z obapolného hlediska.“ Přednášející ukázal na širokou elipsu napříč spirály. „Jinými slovy, jde o matematický výzkum jevů, které se navzájem prostupují.“