Mven stiskl velkou dlaní Renovu malou pevnou pěst. Pokyn hlavou, a už silueta vedoucího kosmických stanic sestupovala z hory po cestě k observatoři. Studený vítr zlověstně zaskučel, jak letěl ze zledovatělých horských velikánů, kteří střežili údolí. Mvenovým tělem probíhalo mrazivé chvění. Zrychlil bezděky i beztak rychlé kroky, přestože neměl kam spěchat. Pokus začínal po západu slunce.
Mven se šťastně spojil s družicí 57 rádiem přes vlnový okruh Měsíce. Odrážeče a zaměřovače na kosmické stanici pozorovaly soustředěně Epsilon Tukana vždy po několik minut, kdy se družice pohybovala od třicátého třetího stupně severní šířky k jižnímu pólu, a hvězda byla v té dobře viditelná z její oběžné dráhy.
Mven Mas usedl za pult v podzemní místnosti, která byla téměř stejná jako na Středozemní observatoři.
Přehlížeje už po tisící materiály o planetě Epsilonu Tukana, Mven metodicky zkontroloval vypočtenou dráhu planety a znovu se spojil s družicí; dohodli se, že v okamžiku, kdy se zapojí pole, budou pozorovatelé na družici 57 velmi pomalu měnit směr po oblouku čtyřikrát větším, než je paralaxa hvězdy.
Čas se zvolna vlekl. Mven se nemohl zbavit myšlenky na zločinného matematiky Bena Lota. Ale vtom se na obrazovce TVF objevil Ren Boz u pultu pokusného zařízení. Nepoddajné vlasy mu trčely víc než obvykle.
Dispečeři energetických stanic hlásili, že jsou připraveni Mven Mas uchopil rukojeť pultu, ale zastavil ho pokyn Rena Boze na obrazovce.
„Je třeba upozornit rezervní Ku stanici v Antarktidě. Hotové zásoby energie nestačí.“
„Učinil jsem to. Stanice je pohotově.“
Fyzik ještě okamžik uvažoval.
„Na Čukotském poloostrově a na Labradoru jsou stanice F energie. Bylo by dobře domluvit se s nimi, aby se zapojily v okamžiku inverze pole; bojím se, že přístroj je nedokonalý.“
„I to jsem zařídil.“
Ren Boz zazářil a mávl rukou.
Ohromný sloup energie dostihl družici 57. Na polokulovité obrazovce v observatoři byly vidět vzrušené tváře mladých pozorovatelů.
Mven Mas pozdravil odvážlivce a zkontroloval, zda sloupec energie přesně sleduje družici. Pak přepojil mocnou sílu na zařízení Rena Boze. Fyzikova hlava zmizela z obrazovky.
Ručičky indikátorů se naklonily doprava na znamení, že kondenzace energie nepřetržitě vzrůstá. Signály svítily stále jasněji. Jakmile však začal Ren Boz zapojovat jednotlivé vyzařovače pole, šipky bleskurychle klesaly k nule. Mven sebou trhl, když uslyšel lkavý tón pokusného zařízení. Afričan věděl, co má dělat. Pohnul pákou a vířivá síla Ku stanic se vlila do hasnoucích očí přístrojů a oživila jejich klesající šipky. Sotva však Ren Boz zapojil společný invertor, ručičky znovu skočily k nule. Mven Mas téměř instinktivně připojil naráz obě F stanice.
Zdálo se mu, že přístroje zhasly a po místnosti se rozlilo podivné bledé světlo. Zvuky utichly. V příštím okamžiku proběhl vědomím vedoucího kosmických stanic stín smrti, vnímání se otupilo. Mven Mas bojoval s nesnesitelnou závratí; zachytil se za kraj pultu a vzlykal vypětím i strašlivou bolestí v páteři. Bledé světlo v místnosti se začalo zářivě rozhořívat, ale přicházelo-li od obrazovky či ze strany, kde bylo zařízení Rena Boze, nedovedl Mven určit, anebo zapomněl…
Vtom se doslova rozletěl vlající závěs a Mven zřetelně uslyšel šplouchání vln. Do široce rozevřeného chřípí mu vnikla nepopsatelná, nezapomenutelná vůně. Opona se shrnula nalevo, zatím co v rohu se vlnila dřívější šedivá clona. S naprostou hmatatelností a zřetelností vyvstaly vysoké měděné hory, vroubené háji tyrkysových stromů, a vlny fialového moře pleskaly u samých Mvenových nohou. Když se opona posunula ještě víc vlevo, uviděl svůj sen. Na horní plošině schodiště seděla za stolem z bílého kamene rudá žena. Lokty se opírala o leštěný povrch a hleděla na oceán. Vtom spatřila Mvena a široko rozestavené oči se jí naplnily údivem i zanícením. S nesmírným půvabem se napřímila, vstala a podávala Afričanovi rozevřenou dlaň. Ňadra se jí dmula rychlým oddychováním a vtom blouznivém okamžiku si Mven vzpomněl na Čaru Nandi.
„Offa alli kor!“
Melodický, něžný i silný hlas pronikl do srdce Mvena Mase. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale na místě vidiny vyšlehl vzhůru zelený plamen a místností se rozlehlo otřásající hvízdání. Ztráceje vědomí, Afričan cítil, jak ho přilnavá, neodolatelná síla převrací, točí jím jako rotorem turbíny, a nakonec jím mrští o něco tvrdého… Poslední Mvenova myšlenka platila stanici a Renu Bozovi…
Spolupracovníci a budovatelé observatoře viděli ze svahu, jak něco problesklo hlubokým tibetským nebem a zatemnilo svit hvězd. Jakási neviditelná síla se zřítila na horu s pokusným zařízením. Proměnila se v smršť a zachvátila masu kamení. Černý kráter se rozšířil k budově observatoře jako vystřelený z obrovského hydraulického děla, vyletěl prudce vzhůru, zatočil se zpátky, a znovu udeřil na horu s pokusnou stanicí, jejíž zařízení rozbil na padrť a rozmetal do všech stran. Za okamžik všechno utichlo. Ve vzduchu plném prachu zůstal zápach po rozžhaveném kamení a spáleništi, do něhož se mísilo zvláštní aroma, připomínající vůni kvetoucích břehů tropických moří.
Na místě katastrofy lidé uviděli, že údolím mezi horou a observatoří vede široká brázda s roztavenými okraji, ale svah, kterým se hora obracela k údolí, byl dočista urván. Budova observatoře zůstala celá. Brázda dosáhla jihovýchodní stěny, zničila přilehlé transformátorové komory a napřela se do kupole podzemní místnosti, zalité čtyřmetrovou vrstvou taveného čediče. Čedič vypadal, jako by byl opracován na ohromné brusce. Ale část vrstvy zůstala celá a zachránila Mvena Mase i zařízení v podzemí před úplnou zkázou. Pojistky energetické přijímací stanice se roztavily a ve vyhloubené půdě ztuhl potok stříbra.
Brzy se podařilo obnovit poškozené osvětlení. Ve světle reflektoru na majáku příjezdové dráhy uviděli lidé ohromující podívanou: kov z konstrukce pokusného zařízení pokrýval tenké vrstvě brázdu, takže zářila jako pochromovaná. Horský svah vypadal, jako by ho odkrojil obrovským nožem, a do kolmé strže zapadlo kus bronzové spirály. Kámen se roztavil na sklovitý povlak jako vosk pod žhavou pečetí. Do něho se hroužily závity narudlého kovu s bílými zuby reniových kontaktů a zářily v elektrickém světle jako květy zasazené do emailu. Pohled na tento klenotnický výrobek o průměru dvou set metrů vzbuzoval strach před neznámou silou, která to způsobila.
Když vyčistili zavalený sjezd do podzemní komory, našli Mvena Mase na kolenou, s hlavou na nejnižším kamenném stupni. Bylo vidět, že vedoucí kosmických stanic se v okamžicích projasněného vědomí snažil dostat ven. Mezi dobrovolníky se našli i lékaři. Afričanův mohutný organismus za pomoci stejně mocných léků brzy zvládl pohmoždění. Podepřeli ho z obou stran a Mven roztřeseně vstal.
„Ren Boz…?“
Lidé kolem se zasmušili. Vedoucí observatoře chraptivě odpověděclass="underline"
„Ren Boz je hrozně zohavený. Dlouho žít asi nebude…“
„Kde je?“
„Našli ho za horou na východním svahu. Patrně ho náraz vymrštil z krytu. Na vrcholu hory už nic neexistuje… i zříceniny nadobro zmizely.“
„A Ren tam ještě leží?“
„Není možno se ho dotknout. Má rozdrcené kosti, přelámaná žebra…“
„Co to je?“
„Má rozervané břicho, střeva vyhřezlá…“
Mvenu Masovi se podlomila kolena, zachytil se křečovitě lidí, kteří ho podpírali. Ale rozum i vůle jednaly.
„Ren Boz musí být zachráněn stůj co stůj! Je to ohromný vědec…“
„Víme. Je u něho pět lékařů. Postavili nad ním sterilní operační pavilón. Vedle leží dva lidé, kteří si přáli, aby mu mohli dát krev. Tiratron, umělé srdce i játra jíž pracují;“
„Doveďte mne do hovorny. Spojte mě se světovou sítí a zavolejte informační ústředí severního pásu. Co je s družicí 57?“
„Volali jsme ji. Neozývá se.“
„Teleskopy zůstaly nepoškozeny?“
„Ano, nepoškozeny.“
„Najděte družici teleskopem a prozkoumejte ji při velikém zvětšení v elektronickém invertoru…“
Dozorčí severního informačního centra uviděl na obrazovce zakrvácený obličej s horečně planoucíma očima. Teprve když se zadíval pozorněji, poznal vedoucího kosmických stanic, jenž byl na planetě daleko široko známou osobností.