„Potřebuji předsedu Rady Astronautiky Groma Orma a psychiatričku Evdu Nal.“
Dozorčí kývl a začal manipulovat s knoflíky a páčkami automatické pamětí. Odpověď přišla za minutu.
„Grom Orm připravuje materiály a zůstal na noc v obytném domě Rady. Mám volat Radu?“
„Volejte. A Evda Na1?“
„Je ve čtyřsté desáté škole v Irsku. Jestli je to nutné, pokusil bych se ji zavolat,“ — dozorčí se podíval na schéma „do hovorny 5654 CP.“
„Je to velmi nutné! Jde o život nebo smrt!“
„Stalo se neštěstí?“
„Ano, veliké neštěstí!“
„Předám službu svému spolupracovníkovi a věnuji se jen vaší záležitosti. Počkejte!“
Mven Mas klesl do přistrčeného křesla, aby si uspořádal myšlenky a nabral sil. Do místnosti vběhl vedoucí observatoře.
„Právě jsme fixovali polohu družice 57. Družice neexistuje!“
Mven vstal, jako by vůbec nebyl zraněn.
„Zůstal jen kus přední části s raketovým nádražím,“ pokračovala zdrcující zpráva. „Letí po stejné oběžné dráze. Existují zřejmě ještě drobné úlomky, ale zatím jsme je neobjevili.“
„To znamená, že pozorovatelé…?“
„Nepochybně zahynuli!“
Mven zaťal pěsti a klesl do křesla. Uběhlo několik trýznivých minut mlčení. Pak se obrazovka znovu rozsvítila.
„Grom Orm čeká u přístroje v Domě Rady,“ řekl dozorčí a otočil rukojetí.
Na obrazovce se promítl matně osvětlený sál a objevila se charakteristická hlava předsedy Rady Astronautiky. V úzké, ostře řezané tváři vynikal velký hrbatý nos, pod skeptickým hranatým obočím se dívaly hluboké oči a pevně semknuté rty byly tázavě prohnuty.
Mven Mas pod pohledem Groma Orma sklonil hlavu jako nezbedný chlapec.
„Právě zahynula družice 57!“ Afričan vyhrkl přiznání, jako by se po hlavě vrhal do temné vody.
Grom Orm sebou trhl a jeho obličej se ještě víc zaostřil.
„Jak se to mohlo stát?“
Mven vyprávěl stručně a přesně o všem, co se stalo; nezatajil ilegálnost pokusu a sebe také nešetřil. Obočí předsedy Rady se spojilo, kolem úst se narýsovaly vrásky, ale pohled zůstával klidný.
„Počkejte, pohovořím o pomoci pro Rena Boze. Myslíte, že Af Nut…“
„Kdyby tak mohl Af Nut!“
Obrazovka zhasla. Lekání se vleklo. Mven se držel z posledních sil. To nic, brzy… Už je tu Grom Orm!
„Našel jsem Afa Nuta a dal mu planetolet. Potřebuje aspoň hodinu, aby si připravil všechny přístroje a sehnal asistenty. Za dvě hodiny bude v observatoři. A teď k vaší věcí — zdařil se pokus?“
Otázka zastihla Afričana nepřipraveného. On určitě viděl Epsilon Tukana. Ale byl to opravdu reálný styk s nesmírně vzdáleným světem? Nebyla to jen zářivá halucinace, kterou v organismu vyvolaly strašné účinky pokusu a vášnivá touha? Může oznámit celému světu, že se pokus podařil a že je třeba nových úsilí, obětí a výdajů, aby se mohl opakovat? Smí prohlásit, že cesta zvolená Renem Bozem je úspěšnější než cesty jeho předchůdců?
Z obavy, aby nedávali v sázku život kohokoli jiného, provedli pokus jen sami dva, šílenci! Ale co viděl Ren, co on může říci…? Bude-li s to… a jestli viděl…!
Mven se ještě více napřímil.
„Důkazy, že se pokus zdařil, nemám. Co pozoroval Ren Boz, k to nevím…“
Tváří Groma Orma kmitl zjevný zármutek. Obličej, před chvílí jen pozorný, zpřísněl.
„Co hodláte dělat?“
„Prosím, abych směl okamžitě předat stanici Juniji Antovi. Nejsem hoden být nadále vedoucím. Potom… zůstanu s Renem Bozem do konce…“ Afričan se zajíkl a opravil se: „do konce operace. A pak… pak odjedu na ostrov Zapomenutí a zůstanu tam, než bude soud… Sám jsem se už odsoudil!“
„Možná že máte pravdu. Ale mnohé okolnosti mi nejsou jasné, a proto s úsudkem počkám. Váš čin projednáme na nejbližším zasedání Rady. O kom se domníváte, že by vás mohl nejlépe nahradit, hlavně při obnově družice?“
„Neznám nikoho lepšího než je Dar Veter.“
Předseda Rady souhlasně přikývl. Chvíli se na Afričana upřeně díval, chystal se cosi říci, pak mu ale mlčky pokynul na rozloučenou. Obrazovka zhasla právě včas, neboť s Mvenem se všechno zatočilo.
„Evdě Nal to oznamte sám,“ řekl směrem, kde stál vedoucí v observatoře; klesl, několikrát se marně pokusil vstát a pak omdlel.
Středem pozornosti na tibetské observatoři se stal nevelký, člověk žluté pleti, s veselým úsměvem a nezvykle kategorickými gesty i způsobem řeči. Asistenti, kteří přiletěli s ním, podřizovali se mu s touž radostnou poslušností, s jakou patrně ve středověku následovali věrní vojáci veliké vojevůdce. Avšak autorita učitelova nepotlačovala jejich vlastní myšlenky ani iniciativu. Byla to velmi dobře sehraná skupina lidí, schopných vést boj proti nejhroznějšímu nepříteli člověka, proti nepřemožitelné smrti.
Když Af Nut zjistil, že karta dědičnosti Rena Boze ještě nepřišla, spustil hněvivý pokřik, ale stejně rychle se uklidnil, když zvěděl, že ji sestavuje a přiveze sama Evda Nal.
Vedoucí observatoře se nesměle zeptal, k čemu je zapotřebí karta, a jak mohou Renu Bozovi prospět jeho vzdálení předkové. Af Nut přimhouřil chytře oči s důvěrnou upřímností.
„Předně znalost dědičné struktury každého člověka je nutná k pochopení jeho psychologické skladby a prognóz v této oblasti. Stejně důležité jsou údaje o neurofyziologických zvláštnostech i odolnosti organismu, o imunologii, o zvýšené citlivosti k traumatům, o alergii organismu vůči lékům. Způsob léčení nemůže být přesný bez chápání dědičné struktury a podmínek, v jakých žili předkové.“
Vedoucí se chtěl ještě na něco zeptat, ale Af Nut ho zaraziclass="underline"
„Dal jsem odpověď k samostatnému přemýšlení. Na víc není čas!“
Vedoucí zabručel omluvu, ale chirurg ji už nezaslechl. Na připravené plošince při úpatí hory vyrůstal přenosný operační sál, přiváděla se voda, proud i stlačený vzduch. Lidé nabízeli o překot své služby a postavili budovu za tři hodiny. Z lékařů, kteří před tím sestrojovali pokusnou stanici, vybrali spolupracovníci Afa Nuta patnáct lidí pro obsluhu chirurgického pavilónu. Rena Boze přenesli pod průzračnou sterilizovanou kupoli z plastické hmoty, do níž speciálními filtry vháněli sterilní vzduch. Af Nut se čtyřmi asistenty vstoupili do předního oddělení operačního sálu, kde se na několik hodin vystavili baktericidním vlnám a vzdušnému záření proti choroboplodným zárodkům, až se stal sterilním i jejich dech. Tělo Rena Boze za tu dobu silně ochladili. Pak začala rychlá a jistá práce.
Fyzikovy rozbité kosti a přetrhané cévy spojili tantalovými svorkami a nástavci, které nedráždily cévy. Af Nut si prohlédl poraněné vnitřnosti. Prasklá střeva a žaludek zbavil odumřelých částí, sešil je a ponořil do nádoby s hojivým roztokem BZ 14, který odpovídal somatickým vlastnostem organismu. Pak přistoupil k nejobtížnější části operace. Vyňal z podžebří zčernalá játra, probodaná úlomky žeber, a zatím co je asistenti drželi ve výši, s omračující jistotou odpreparoval a vytáhl jemné nitečky autonomních nervů sympatické a parasympatické soustavy. Sebemenší poškození nejtenčího vlákna mohlo pacienta neodvratně usmrtit. Nato chirurg bleskurychle přestřihl vrátnicí a k oběma jejím koncům připojil rourky umělých cév. Totéž udělal s tepnami. Játra vložil do zvláštní nádoby s tekutinou BZ. Po pětihodinové operaci byly všechny zraněné orgány Rena Boze v jednotlivých nádobách. V žilách mu proudila umělá krev, poháněná vlastním srdcem raněného i pomocným automatickým srdcem. Teď bylo možno vyčkat, až se vyňaté orgány zhojí. Af Nut nemohl nahradit poškozená játra jinými z chirurgického fondu planety, neboť k tomu bylo třeba dalších vyšetření, a stav nemocného nedovoloval ztrácet ani minutu. U nehybného těla, rozřezaného jako mumie, držel službu jeden z chirurgů a čekal, až skončí sterilizace druhé směny.
Dveře ochranné stěny kolem operačního sálu se hlučně otevřely, a v nich, obklopen asistenty potřísněnými krví, objevil se Af Nut. Mhouřil oči a protahoval se jako probuzená šelma. Uvítala ho unavená, bledá Evda Nal a podávala mu kartu dědičnosti. Af Nut ji nedočkavě popadl, prohlédl a oddechl si.
„Zdá se, že všechno šťastně dopadne. Pojďme si odpočinout!“