„Ale… co když se vzbudí?“
„Jdeme! Probudit se nemůže. Copak jsme tak omezení, abychom na to nepamatovali?“
„Jak dlouho se musí čekat?“
„Čtyři nebo pět dnů. Jsou-li biologické definice přesné a výpočty správné, budu moci za pět dnů operovat znovu a vrátit orgány kam patří. Potom ho… probudíme…“
„Jak dlouho se zde můžete zdržet?“
„Deset dnů. Katastrofa se stala naštěstí ve chvíli, kdy jsem měl přestávku mezi prací. Využiji té příležitosti a prohlédnu si Tibet. Zde jsem ještě nebyl. Mým údělem je žít tam, kde je nejvíc lidí, to znamená v obytném pásmu!“
Evda pohlédla na chirurga s nadšením. Af Nut se ponuře usmál.
„Díváte se na mne, jak asi dřív lidé pohlíželi na obraz boha. To se nehodí pro mou nejbystřejší žačku!“
„Opravdu se na vás dívám novýma očima. Stalo se mi poprvé, že život drahého člověka je v chirurgových rukou, a dobře chápu zážitky lidí, kteří přišli do styku s vaším uměním… Znalost se tu pojí s jedinečným mistrovstvím!“
„Dobrá! Horujte si, když to potřebujete. Stačím vašemu fyzikovi provést nejen druhou, ale i třetí operaci…“
„Jakou třetí?“ nastražila se Evda, ale Af Nut jen chytře přimhouřil oči a ukázal na pěšinku vedoucí vzhůru od observatoře.
Belhal se po ní se skloněnou hlavou Mven Mas.
„To je další ctitel mého umění… proti své vůli. Promluvte si s ním, nechcete-li odpočívat, ale já musím…“
Chirurg zmizel za výběžkem kopce, kde byl prozatímní dům lékařů. Evda už z dálky zpozorovala; jak vedoucí kosmických stanic pohubí a zestárl… Ne, Mven už nic neřídí. Vyprávěla Afričanovi všechno, co jí sdělil Af Nut, a ten si ulehčeně vydechl.
„Pak tedy i já za deset dnů odjedu!“
„Jednáte správně, Mvene? Ještě jsem se pořádně nevzpamatovala, abych se mohla nad celým případem zamyslit, ale zdá se mi, že vaše provinění si nezaslouží tak tvrdý trest.“
Mven Mas bolestně stáhl obličej.
„Dal jsem se unést skvělou teorií Rena Boze. Neměl jsem právo vkládat do prvního pokusu veškerou energii Země.“
„Ren Boz přece dokazoval, že s menší zásobou energie by pokus byl marný,“ namítla Evda.
„To je správné, ale měli jsme provádět vedlejší experimenty. Jenomže já byl nerozumně netrpělivý a nechtěl jsem ještě léta čekat. Nemařte slova — Rada potvrdí moje rozhodnutí a Kontrola Cti a Práva je nezruší!“
„Jsem také členkou Kontroly Cti a Práva!“
„Kromě vás je tam ještě deset lidí. A protože můj případ se týká celé planety, budou rozhodovat spojené Kontroly Jihu i Severu, celkem tedy jedenadvacet lidí kromě vás…“
Evda položila Afričanovi ruku na rameno.
„Posaďme se, Mvene, sotva se držíte na nohou. Víte o tom, že když první lékaři prohlédli Rena, rozhodli se utvořit konsilium smrti?“
„Vím. Chyběli dva lidé. Lékaři jsou národ konzervativní, a podle starých zásad, kterých se přidržují, smí o lehké smrti nemocného rozhodnout teprve dvaadvacet lidí.“
„Ještě před krátkou dobou tvořilo konsilium smrti šedesát lidí.“
„Byl to přežitek stejného strachu před zneužitím, kvůli kterému lékaři ve starověku odsuzovali nemocné k dlouhým zbytečným mukám a jejich příbuzné k nejtěžšímu morálnímu utrpení, když už nebylo východiska, a smrt mohla být lehká a rychlá. Ale vidíte, jak se tradice vyplatila — dva lidé chyběli, a mně se zatím — díky Gromu Ormovi — podařilo přivolat Afa Nuta…“
„Právě to vám chci připomenout. Vaše konsilium společenské smrti tvoří zatím jediný člověk!“
Mven Mas pozdvihl Evdinu ruku ke svým rtům. Dovolila mu tento projev velikého, důvěrného přátelství. Je silný, ale klesá pod tíhou morální odpovědnosti. Ona jediná je teď u něho. Jen ona… Co kdyby na jejím místě byla Čara? Ne, aby Afričan mohl přijmout Čaru, potřeboval by duševní elán, k němuž se mu zatím nedostává sil. Ať má všechno volný průběh — dokud se neuzdraví Ren Boz a než bude zasedat Rada Astronautiky.
„Nevíte, jaká třetí operace čeká Rena?“ změnila Evda téma
Mven si chvíli vybavoval v mysli besedu s Afem Nutem.
„Chce využít Renova otevření k tomu, aby jeho organismus očistil od nastřádané entropie. To, co se dělá pomalu a obtížně pomocí fyziochemoterapie, dosáhne se ve spojení s tak velkolepou chirurgií mnohem rychleji a daleko důkladněji.“
Evda si vyvolala v paměti všechno, co věděla o základech dlouhověkosti čili o očistě organismu od entropie. Ryby a ještěrovití předkové člověka zanechali v jeho organismu nánosy protichůdných fyziologických ústrojí, z nichž každé svým zvláštním způsobem produkovalo zbytky životní činnosti. Tyto staré struktury byly kdysi ohnisky stárnutí a chorob, ale během tisíciletého zkoumání začaly ustupovat, když se stárnoucí organismus začal promývat zářením, chemickými roztoky nebo vlnovými otřesy.
Zbavit živé bytosti narůstající entropie znamená v podstatě nutnost, aby se nové potomstvo rodilo z rozdílných jedinců, kteří by pocházeli z různých míst, čili z různých dědičných linií. To míšení dědičnosti v boji s entropií a čerpání nových sil z okolního světa bylo nejsložitější vědeckou hádankou, za jejíž rozluštění už celá tisíciletí bojovali biologové, fyzikové, paleontologové i matematici. Ale boj se vyplatil; už dnes dosáhla věková hranice téměř dvou set let, a co je nejdůležitější: zmizela úmorná tlející staroba.
Mven Mas uhodl, nač psychiatrička myslí.
„Přemýšlel jsem o novém velikém rozporu v našem životě, řekl Afričan pomalu. „Na jedné straně mocná biologická medicína, plnící organismus novými silami, a na druhé straně vzrůstající tvůrčí práce mozku, která člověka rychle stravuje. Jak složité jsou zákony našeho světa!“
„Máte pravdu, a proto zatím nerozvíjíme třetí signální soustavu člověka,“ souhlasila Evda Nal. „čtení myšlenek velice ulehčuje vzájemný styk lidí, ale vyžaduje příliš mnoho sil a oslabuje útlumová centra. To poslední je nejnebezpečnější…“
„A stejně se většina pracovníků dožívá jen poloviny let kvůli nervovému přepětí. Pokud chápu, s tím medicína bojovat nemůže, zbývalo by jen zakázat práci. Ale kdo zanechá práce kvůli tomu, aby si prodloužil život?“
„Nikdo, protože smrt se zdá hrozná jen tehdy, když člověk prožil život v uzavřenosti a smutném očekávání neprožitých radostí,“ pronesla zamyšleně Evda, a přitom si bezděky vzpomněla, že na ostrově Zapomenuti žijí lidé pravděpodobně déle.
Mven Mas opět pochopil její nevyslovené myšlenky a stroze navrhl, aby se vrátili na observatoř a odpočinuli si. Evda poslechla.
…Dva měsíce nato Evda Nal vyhledala Čaru v horním sále Paláce informaci, který vysokými pilíři připomínal gotický chrám. Shora sem dopadaly šikmé sluneční paprsky, v polovině cesty se křížily a vytvářely nahoře jasnou záři a dole měkké šero.
Dívka se opírala o sloup a spuštěné ruce spojovala za zády. Měla na sobě krátké šedomodré šaty s hlubokým výstřihem. Evda musila znovu ocenit její prostý oděv.
Čara pohlédla přes rameno na blížící se Evdu a její smutné i oči ožily.
„Co zde děláte, Čaro? Myslila jsem, že se chystáte ohromit nás novým tancem, a vás zatím vábí geografie.“
„Čas tanců skončil,“ řekla vážně Čara. „Vybírám si práci v oboru, který znám. Uvolnilo se místo v závodě pro umělou kultivaci kůže ve vnitřních mořích ostrova Celebesu, a na stanici pro pěstování dlouhokvetoucích rostlin v bývalé poušti Atakamě. Cítila jsem se dobře při práci v Atlantickém oceánu. Bylo mi tak světle, jasně a radostně ze síly moře, z bezstarostného splynutí s ním, z rychlé hry a ze zápolení s mohutnými vlnami, které byly vždycky vedle, stačilo jen skončit práci…“
„Já také podléhám melancholii, když si vzpomínám na práci v psychologickém ústavu na Novém Zélandě, kde jsem začínala jako mladičká ošetřovatelka. A Ren Boz teď, po svém hrozném zranění, také říká, že byl nejštastnější, když pracoval jako hlídka při vrtulníkové dopravě. Vždyť přece, Čaro, chápete, co je to slabost! Únava z ohromného vypětí, které člověk musí vyvinout, aby se udržel na té tvůrčí výši, jaké se podařilo dosáhnout vám, opravdové umělkyni. A únava bude ještě větší, až vaše tělo přestane být velkolepým nábojem životní energie. Dokud ale jím být nepřestalo, dopřejte nám, abychom se těšili z vašeho umění i krásy.“