„Souhlasím, samozřejmě! Myslila jsem na váš pokus. Uskutečnil jste ho z vášnivé netrpělivosti, abyste dal lidem dokonalý svět. V tom jste také umělec, a ne vědec.“
„A co Ren Boz?“
„Pro něho byl pokus jen dalším krokem na cestě vědeckého bádání.“
„Omlouváte mne, Čaro?“
„Naprosto! A jsem přesvědčena, že ještě mnoho jiných lidí, většina!“
Mven si přehodil uzdu do levé ruky a pravou vztáhl k Čaře. Vjížděli do malé staniční osady.
Vlny Indického oceánu mírně hučely pod příkrým svahem. V jejich hukotu Mven slyšel rytmický sled basů v symfonii Ziga Zora o životě, který směřuje do vesmíru. A modré f, mocný a základní tón pozemské přírody, zpívalo nad mořem a nutilo člověka, aby odpovídal celým srdcem a splynul s přírodou, která ho zrodila.
Oceán — průzračný, zářící, nezanášený už odpadky a zbavený dravých žraloků, jedovatých ryb, měkkýšů i nebezpečných medúz, jako je život současného člověka prost zloby a strachu dávných dob. Ale kdesi v nekonečných prostorách oceánu existují ještě tajemná zákoutí, kde se uchovaly a klíčí zárodky škodlivého života, a jen bdělosti pátracích oddílů vděčíme za bezpečnost a čistotu oceánských vod.
Copak i v čisté mladé duši nevyroste znenadání zlá zavilost, hlupácká sebejistota, zvířecký egoismus? Nepodrobí-li se člověk autoritě společnosti, řídí-li se vlastní nerozumnou ctižádostí a osobními vášněmi, mužnost se mění v bezohlednost a tvořivá práce v sobeckou vychytralost, zatím co věrnost a sebeobětování se stávají baštou tyranie, nelítostného vykořisťování a ponižování… Slupka kázně a společenské kulturnosti se lehce odere, stačí, aby jedna či dvě generace žily špatně. Mven Mas nahlédl do tváře této šelmy zde, na ostrově Zapomenutí. Jestli se nezvládne a dostane volnost, rozbují se nestvůrný despotismus, který tolik století deptal lidstvo a vnucoval mu svou nestoudnou zvůli.
Nejpřekvapivější v historii Země je vznik neuhasitelné zášti ke kráse a vědění, projevující se zcela zákonitě u nevzdělanců. Nedůvěra, strach a nenávist pronikají všemi řády lidské společnosti, počínajíc strachem před primitivními čaroději i vědmami, a končíc vražděním myslitelů, kteří předstihli svou dobu v éře Rozděleného Světa. Něco podobného existovalo i na jiných planetách, které měly sice vyspělou civilizaci, ale nedovedly uchránit své společenské zřízení před oligarchií, vznikající znenadání a zákeřně v nejrozmanitějších, podobách… Mven si vzpomněl na zprávy Okruhu o obydlených světech, kde se nejvyšších vymožeností vědy používalo k zastrašování, mučení a trestání, ke čtení myšlenek a proměňování mas v pokorné poloidioty, ochotné vykonat sebezrůdnější příkazy. Výkřik o pomoc z této planety pronikl do Okruhu a letěl prostorem ještě mnoho století po smrti lidí, kteří jej vyslali, i po smrti jejich krutovládců.
Naše planeta je už na takovém vývojovém stupni, že podobné hrůzy jsou u nás nemyslitelné. A přece je dosud neuspokojivý duchovní rozvoj člověka, o který se vytrvale starají lidé jako je Evda Nal.
„Malíř Kart San říkal, že moudrost je spojení znalostí a citů. Buďme moudří!“ zazněl zezadu Čařin hlas.
Čara jako vítr proletěla kolem Afričana a vrhla se do šumící propasti.
Mven viděl, jak se ladně otočila ve vzduchu, rozepjala ruce jako křídla a zmizela ve vlnách. Chlapci z pátracího oddílu, kteří se dole koupali, ustrnuli. Mvena zamrazilo v zádech nadšením i leknutím. Sám z tak hrozné výšky ještě nikdy neskákal, ale teď si odhodlaně stoupl na okraj srázu a začal se svlékat. Později si vzpomínal, že v nejasných zlomcích myšlenek mu Čara připadala jako bohyně pravěkých lidí, která všechno může. Může-li ona, smí také on!
Z hučících vln zazněl dívčin varovný křik. Ale Mven Mas padal dolů jako kámen a nic neslyšel. Let byl blaženě dlouhý. Znamenitý skokan vnikl přesně do vody a ponořil se do velké hloubky. Moře bylo tak podivuhodně průzračné, že mu dno připadalo nebezpečně blízko. Afričan prohnul tělo a vlivem dále působící setrvačnosti dostal tak omračující ránu, že na okamžik přestalo pro něj všechno existovat. Vyletěl na povrch prudce jako raketa, převrátil se naznak a zakymácel se na vlnách. Když se vzpamatoval, uviděl připlouvající Čaru. Dívka se tak vylekala, že vzdor bronzové osmahlosti poprvé zbledla. Oči jí hořely výčitkou i nadšením.
„Proč jste to udělal?“ zašeptala skoro bez dechu.
„Protože jste to učinila vy. Půjdu za vámi všude…budovat svůj Epsilon Tukana na naší Zemi!“
„A vrátíte se se mnou do Velkého Světa?“
„Vrátím!“
Mveň se otočil, aby plaval dál, a vykřikl překvapením. Úchvatná průsvitnost moře, která s ním před chvílí tak nepěkně zažertovala, byla zde, dále od břehu, ještě větší. On i Čara se doslova vznášeli v závratné výšce nade dnem, jež bylo vidět do nejmenších podrobností skrze neuvěřitelně čirou vodu, jako by to byl vzduch! Mvena se zmocnila odvaha a triumf, jaký zakoušejí lidé, když se dostali z dosahu zemské přitažlivosti. Stejné pocity statečnosti a štěstí vyvolávaly skoky do rozbouřeného oceánu i lety z umělých. družic do černých hlubin vesmíru. Mven Mas rychle připlul k Čaře, a šeptaje její jméno, četl horoucí odpověď v jejích zářících a smělých očích. Ruce i rty mladých lidí se spojily nad křišťálovou propastí.
Rada Astronautiky měla odedávna vlastní budovu pro vědecká zasedání, právě tak jako velký mozek planety Rada Ekonomiky. Počítalo se s tím, že speciálně upravená a vyzdobená místnost má zaostřovat pozornost na problémy vesmíru a napomáhat lidem, aby se co nejrychleji přenesli od věcí pozemských k záležitostem mezihvězdným.
Čara Nandi ještě nikdy nebyla v hlavním sále Rady. V doprovodu Evdy Nal vstoupila vzrušena do podivného vejčitého sálu s parabolicky vydutým stropem a s eliptickými řadami sedadel. Sálem se rozlévalo zářivé, čisté světlo, které jako by ani nepřicházelo ze Slunce, ale z některé mnohem žhavější hvězdy. Všechny linie stěn, stropu i sedadel se sbíhaly v jediném ohnisku na konci sálu, kde na vyvýšeném místě byly předváděcí obrazovky, tribuna a místa pro předsedající členy Rady.
Matově nazlátlé panely stěn ohraničovaly plastické mapy planet. Po pravé straně byly mapy s planetami sluneční soustavy, po levé planety nejbližších hvězd, prozkoumané mezihvězdnými výpravami Rady. Ve druhé řadě pod blankytným výřezem stropu byla zářivými barvami narýsována schémata obydlených hvězdných systémů, získaná od sousedů z Velikého Okruhu.
Čařinu pozornost upoutal obraz nad tribunou: byl prastarý, velmi zašlý a zřejmě už mnohokrát obnovovaný.
Celou horní část obrovského plátna zabíralo černofialové nebe. Nepatrný srpek cizího měsíce vrhal bledé, mrtvé světlo na bezmocně zvednutou záď starobylého hvězdoletu, rýsující se výrazně na nachovém pozadí zapadajícího slunce. Nestvůrné rostliny, suché a tvrdé, budily dojem, že jsou z kovu. Hlubokým pískem namáhavě klopýtal člověk v lehkém ochranném skafandru. Ohlížel se na rozbitou raketu i na vynesená těla zahynulých soudruhů. Zasklené průzory jeho masky odrážely jen záblesky červánků, ale malíř v nich tajuplným způsobem vyjádřil nekonečné zoufalství z osamocení v cizím světě. Na malém pahorku vpravo lezlo po písku cosi živého, beztvarého a odporného. „Zůstal sám“ hlásal veliký nápis pod obrazem; byl stejně stručný jako výmluvný.
Dívku obraz tak zaujal, že hned nepostřehla výborný stavitelský nápad: sedadla tvořila vějířovité terasy, takže z chodeb pod řadami byl ke každému místu zvláštní příchod. Jednotlivé řady byly zespodu i shora od sebe navzájem odděleny. Jakmile s Evdou usedly, Čařinu pozornost upoutala starobylá výzdoba křesel z přírodního, perleťově šedého afrického dřeva. Dnes by nikdo nevěnoval tolik námahy něčemu, co se může odlít a vyleštit za několik minut. Snad z úcty ke starým časům připadalo Čaře dřevo útulnější a teplejší než plastická hmota. Pohladila něžně postranní opěradlo, aniž se přestala rozhlížet po sále.
Jako vždy sešlo se velmi mnoho lidí, třebaže mocné televizní vysílače věrně zachycovaly a přenášely do celé planety všechno, co se zde dělo. Tajemník Rady Mir Om jako obvykle oznamoval stručné zprávy, které se nahromadily od minulého zasedání. Mezi několika sty posluchačů v sále by se nenašla ani jedna nepozorná tvář. Citlivá pozornost ke všemu byla charakteristickým rysem lidí v epoše Okruhu. Ale Čara přeslechla první zprávu, dál si prohlížela sál a četla výroky význačných vědců pod mapami planet. Líbila se jí zvláště výzva pod Jupiterem, zaměřující pozornost k přírodním jevům: „Pohleďte, jak nás všude obklopují nepochopitelná fakta, jak bijí do očí, křičí do uší, ale my nevidíme a neslyšíme, jak veliké objevy se tají v jejich mlhavých obrysech.“ Jinde byl další nápis: „Clona neznáma se nedá jen prostě zvednout, je třeba úporné práce, ústupů a zacházek, než začneme chápat pravý smysl, než se před námi otevřou nové nedozírné perspektivy. Neutíkejte nikdy od toho, co se vám zdá zpočátku neužitečné a nevysvětlitelné!“