Když se oblačná masa rozestoupila, Dar Veter viděl, že družice letí nad antarktickou oblastí a vejde brzy do stínu Země. Zdokonalené vyhřívače skafandrů nemohou úplně zadržet ledový dech kosmického prostoru, a běda cestovateli, který nerozvážně spotřebuje energii svých baterií! Před měsícem tak zahynul montážní inženýr, který se ukryl před nenadálým deštěm meteorů v chladném trupu rakety a nedočkal se příchodu na sluneční stranu… Jiného inženýra zabil meteor; takové případy se nedají spolehlivě předvídat, ani jim nelze předejít. Stavba družice si vždycky bere oběti, a kdo bude další…? Zákony stochastiky — i když se dají v malé míře aplikovat na jednotlivce — říkají, že s největší pravděpodobností bude příští obětí on, Dar Veter… Vždyť je ve výšce nejdéle ze všech, vydán všem náhodám vesmíru… Ale rozverný hlas mu našeptával, že jeho impozantní postavě se nemůže nic přihodit. Ať byla podobná jistota sebenesmyslnější pro matematicky myslícího člověka, neopouštěla Dara Vetra a pomáhala mu klidně balancovat na nosnících a mřížkách nechráněné kostry družice v propasti černého nebe.
Montáž konstrukcí prováděly na Zemi zvláštní stroje, zvané embryotekty, neboť pracovaly podle principu růstu živého organismu. Je samozřejmé, že molekulární stavba živé hmoty, uskutečňovaná dědičným kybernetickým mechanismem, byla nepředstavitelně složitější a podřízená nejen fyzickému a chemickému výběru, ale i nerozřešené vlnové rytmice. Avšak živé organismy rostly jen v podmínkách teplých roztoků ionizovaných molekul, zatím co embryotekty pracovaly obvykle v polarizovaném proudu, světle nebo v magnetickém poli. Značky a klíče, nanesené radioaktivním thaliem na části určené k montáži, správně orientovaly spojované součásti a montáž pokračovala tak přesně a rychle, že to nezasvěcence ohromovalo. Zde ve výšce takové stroje nebyly, a ani nemohly být. Montáž družice byla nejstaromódnější stavbou, kde pomáhaly ruce živých lidí. Bez ohledu na všechna nebezpečí zdála se práče tak zajímavá, že přitahovala tisíce dobrovolníků. Zkušební psychologické stanice stěží stačily vyšetřit všechny zájemce, kteří toužili oznámit Radě, že jsou připraveni vydat se do meziplanetárního prostoru.
Dar Veter došel k základům slunečních strojů, rozložených do vějíře kolem ochranného pouzdra přístroje pro umělou tíži, a zapojil svou zádovou baterii k přední svorce kontrolního pásma. V telefonu jeho přilby zazněla jednoduchá melodie. Pak paralelně připojil skleněnou desku, na níž bylo tenkými zlatými čarami nakresleno schéma. Ozvala se stejná melodie. Otáčeje dvěma koly, Dar sjednotil časové body a přesvědčil se, že se nerocházejí ani v melodii, ani v tonálním ladění. Důležitou část budoucího stroje smontovali bezvadně. Mohlo se začít s prací na zařízení radiačních elektromotorů. Veter narovnal ramena unavená stálým nošením skafandru a zakroutil hlavou. Zapraštělo mu v krčních obratlích, které strnuly dlouhou nehybností pod přilbou. Ještě dobře, že Dar byl odolný vůči psychózám, jako byly ultrafialová spavá nemoc a infračervené šílenství, jimiž trpívali pracovníci mimo zemskou atmosféru: Jinak by nemohl své čestné poslání dokončit.
Už první potah skeletu ochrání pracovníky před skličující osamělostí v otevřeném vesmíru, nad propastí, která nemá oblohu, ani zemi!
Od Altaje se oddělil nevelký záchranný přístroj a proletěl jako střela kolem stavby. To vyslali vlečné lano za automatickými raketami, které nesly jen náklad a zastavovaly se v dané výšce. Právě včas! Hromada raket, lidí, strojů i materiálů, vznášejících se v prostoru, přecházela na noční stranu Země. Vlečné lano se vrátilo a táhlo za sebou tři leskle modrá rybovitá tělesa, z nichž každé bez paliva by na Zemi vážilo sto padesát tun.
Rakety se připojily k ostatním kolem demontážní plošiny. Dar Veter se skokem přenesl na druhou stranu konstrukce a ocitl se v kroužku techniků, řídících vykládání. Lidé projednávali plán nočních prací. Dar s nimi souhlasil, ale žádal, a aby si všechny individuální baterie vyměnili za čerstvé, které mohou po třicet hodin nepřetržitě vyhřívat skafandr, kromě toho, že zásobí proudem svítilny, vzdušné filtry a radiotelefony.
Celá stavba zapadla do černého mraku jako do propasti, ale popelavě měkká zodiakální záře slunečních paprsků, rozptylovaných plynovými částicemi horních vrstev atmosféry, ještě dlouho osvětlovala konstrukci budoucí družice, ztuhlé stoosmdesátistupňovým mrazeni. Supravodivost lidem vadila ještě víc než ve dne. Stačilo sebemenší poškození izolace na nástrojích, bateriích nebo akumulátorech, a modře svítící proud obklopoval okolí předmětů, šířil se přímo po jejich povrchu a nedal se vést potřebným směrem.
Když zavládla nejhlubší kosmická tma, zesílil i mráz. Hvězdy zářily pronikavě jako oslnivé modré šípy. Neviditelný a neslyšitelný let meteorů naháněl v noci ještě větší hrůzu. Na povrchu temné koule tam dole, v atmosférických proudech, planula různobarevná oblaka elektrické záře, jiskrové náboje gigantických rozměrů nebo pruhy rozptýleného světla, dlouhé tisíce kilometrů. V horních vrstvách atmosféry zuřily uragány, daleko mocnější než kterákoli pozemská bouře. Ovzduší, nasycené slunečním i kosmickým zářením, prudce přeskupovalo energii a velmi ztěžovalo spojení stavby s rodnou planetou.
V malém světě, ztraceném ve tmě a hrozivém chladu, se najednou cosi změnilo. Dar Veter hned nepochopil, že se rozzářila světla planetoletu. Tma ještě více zčernala, sveřepé hvězdy pobledly, ale plošina a konstrukce zřetelně vynikaly v zářivém bílém světle. Po několika minutách Altaj snížil napětí a méně intenzívní světlo zežloutlo. Planetolet šetřil energii svých akumulátorů. Znovu jako ve dne se rozhýbaly čtvercové i elipsovité pláty krytiny, železné mřížoví vyztužovacích rámů, válce i potrubí rezervoárů a nacházely postupně své místo na skeletu družice.
Dar Veter nahmatal příčný nosník, uchopil válečková držadla na drátěných lanech, odrazil se nohou a vyletěl vzhůru. Těsně před vchodem stiskl brzdy v držadlech a zastavil právě včas, aby se neudeřil o zavřené dveře.
V přechodové komoře neudržovali normální zemský tlak, aby zmenšili ztrátu vzduchu při vcházení a vycházení velkého počtu pracujících. Proto Dar Veter vešel do druhé, provizorně zařízené pomocné komory, a teprve zde odepjal přilbu i baterie.
Dar si protahoval tělo unavené od skafandru a vykročil jistě po vnitřní palubě, s rozkoší vychutnávaje návrat k téměř normální tíži. Umělá gravitace planetoletu pracovala nepřetržitě. Je nesmírně příjemné cítit se člověkem na pevné zemi, a ne lehkou muškou, třepetající se ve zrádné prázdnotě! Měkké světlo, teplý vzduch a pohodlné křeslo lákaly k odpočinku bez přemýšlení. Dar Veter prožíval slast svých předků, kterým se kdysi podivoval ve starých románech. I oni tak vcházeli do svých domovů, zemljanek či plstěných jurt, když se navraceli z dlouhé cesty v chladné pustině, v mokrém lese nebo zledovatělých horách. A stejně jako zde, dělily je tehdy tenké stěny od ohromného, nebezpečného světa, který byl člověku nepřítelem, chránily mu teplo a světlo, umožňovaly mu odpočinek, aby mohl znovu nabrat síly a promyslit si další práci.
Dar se nedal zlákat křeslem a knihou. Musil se spojit se Zemí, neboť světlo, rozžaté ve výšce po celou noc, mohlo vyvolat zmatek mezi pozorovateli, kteří sledovali stavbu observatoře. Kromě toho musil oznámit, že je třeba vyslat novou směnu dříve.
Dnes se spojení vydařilo a Dar Veter nemusil používat kódových signálů, ale mohl mluvit s Gromem Ormem silným televizofonem, jaké měly všechny meziplanetární rakety. Starý předseda byl spokojen, obstaral novou sestavu posádky a zesílil dopravu součástek.