„Hm,“ odvážil se nakonec Mort. „Alberte, jste tady už dlouho?“
Albert se na něj podíval nad okrajem brýlí.
„Možná,“ pokrčil nakonec rameny. „Víš, hochu, ono je to těžké, uhlídat ten čas venku. Přišel jsem sem těsně potom, co zemřel starý král.“
„Který král, Alberte?“
„Artorollo, tak se, myslím, jmenoval. Malý tlouštík. Kvákavý hlas. Mám dojem, že jsem ho viděl jenom jednou.“
„Kde to bylo?“
„Kde? V Ankhu, to se rozumí.“
„Cože?“ zarazil se Mort. „V Ankh-Morporku přece žádné krále nemají, to ví každý!“
„No je to už nějaký rok,“ zabručel Albert. Nalil si hrnek čaje ze Smrťovy osobní konvice, sedl si a v uslzených očích se mu objevil zasněný výraz. Mort, plný očekávání, mlčel.
„A že v té době byli nějací králové, skuteční králové, ne jako ti, které potkáš dneska. To byli opravdoví monarchové!“ pokračoval Albert. Přitom si opatrně nalil trochu čaje na talířek a mával nad ním cípem šátku, který měl na krku, aby horkou tekutinu ochladil. „Chci říct, že byli moudří a čestní, no, rozhodně byli dost chytří. A když se na tebe podívali a ty ses jim nelíbil, stačilo dvakrát mrknout a měl jsi hlavu dole,“ dodal skoro s obdivem. „A všechny královny byly vysoké a bledé a nosily na hlavách takové ty věci — balaklavy…“
„Myslíš ty čepice, kterým se dnes říká,katovky’?“
„Jo, ty, a princezny byly tak krásné, jak byl den dlouhý, a když měly k jídlu hrášek, tak to bylo cítit přes kolik matrací…“
„Cože?“
Albert zaváhal. „No tak nějak to bylo,“ zabručel. „A denně byly bály, turnaje a popravy. Jó, to byly časy!“ Při svém vyprávění se zasněně usmíval.
„To není jako dneska,“ prohlásil a dost nerad se vynořil ze své světlé minulosti.
„Máte ještě nějaké jiné jméno kromě Alberta?“ zeptal se Mort. Ale kouzlo okamžiku bylo pryč a stařík už neměl do další řeči chuť.
„No jo, jasně,“ vyštěkl rozzlobeně, „zjistíš si Albertovo jméno, půjdeš a najdeš si ho v knihovně, co? Špehovat a strkat nos, kam nepatří! Já tě znám, potuluješ se tam celé hodiny a čteš si životopisy mladých ženských —“
V hloubi Mortových očí museli heroldi viny pozvednout své břeskné trumpety, protože Albert na něj zahrozil svým kostnatým prstem.
„Aspoň kdybys je potom vrátil kam patří, a nenechával je všude povalovat, aby je starý Albert po tobě nemusel uklízet. V každém případě si myslím, že to není nic pěkného, házet očima po těch ubohých mrtvých chuděrách. Mohl bys z toho nakonec oslepnout.“
„Ale já přece… já jenom…“ začal Mort, ale pak si vzpomněl na vlhký krajkový kapesníček, který měl v kapse, a zmlkl.
Albert ještě chvíli nespokojeně bručel a pak se pustil do nádobí, takže Mort ho opustil a vklouzl znovu do knihovny. Vysokými okny dovnitř proudilo bledé sluneční světlo a pomalu vysávalo barvu z vazeb trpně stojících prastarých svazků. Občas proud světla zachytil letící zrnko prachu a to zazářilo jako droboučká supernova.
Mort věděl, že kdyby se opravdu pozorně zaposlouchal, zaslechl by tichoučké škrabání a šumění podobné šramotu tisíců hmyzích nožek. Vydávaly ho svazky, které se samy psaly.
Bývaly doby, kdy by něco takového Morta vyděsilo. Teď ho ten zvuk uklidňoval. Dokazoval, že celý svět hladce funguje. Jeho logika ho však vzápětí upozornila na to, že hladce možná běží, ale určitě nemíří tím správným směrem.
Pomalu prošel bludištěm ke stolku, na kterém ležela tajemná hromádka knih, a zjistil, že je pryč. Albert byl v kuchyni a Smrtě Mort za celou dobu, kdy byl v domě, neviděl do knihovny vstoupit. Byla to tedy Ysabell, ale co hledala?
Podíval se na police s knihami, které se mu tyčily nad hlavou jako útes, a když si představil, co všechno se může stát, žaludek se mu sevřel.
Nedá se nic dělat. Bude o tom muset někomu říci.
Mezitím zjistila i Keli, že se jí život zkomplikoval.
Bylo to tím, že zákon příčinnosti má neuvěřitelně mocnou setrvačnost. Mortova chybná rána, vedená vztekem, zoufalstvím a rodící se láskou, ho sice odchýlila na jinou kolej, ale ten zákon si toho ještě nestačil všimnout. Mort kopl do ocasu dinosaura, ale bude to nějakou dobu trvat, než si toho na druhém konci někdo všimne a uvědomí si, že je načase vykřiknout „au!“
Bez obalu řečeno, vesmír věděl, že Keli je mrtvá, a neobyčejně ho překvapilo, když nepřestala chodit a dýchat.
Ukazovalo se to na různých maličkostech. Dvořané, kteří na ni během dopoledne pokradmu vrhali podivné pohledy, by nebyli schopni říci, proč se při pohledu na ni cítí tak strašlivě nesví. K jejich vlastnímu úžasu a jejímu pohoršení se stále častěji stávalo, že ji prostě ignorovali nebo v její přítomnosti mluvili tlumenými hlasy. Kancléř zjistil, že vydal příkaz, aby byla královská zástava spuštěna na půl žerdi, a ani živého boha nebyl schopen vysvětlit proč. Krátce potom, kdy bez nejmenšího důvodu objednal tisíc metrů černého sukna, se částečně nervově zhroutil a museli ho opatrně odvést na lůžko.
Zanedlouho celý zámek zachvátil podivný pocit. Vrchní kočí přikázal, aby byly připraveny a vyleštěny slavnostní máry, určené ke státním pohřbům, a potom u nich ve stáji stál a ronil slzy na polštáře z černého sametu, protože si nemohl vzpomenout, proč to udělal. Sloužící se tiše ploužili chodbami. Kuchař ze všech sil přemáhal nutkání, které ho svádělo rychle připravit obrovský studený stůl jako jednoduché občerstvení pro větší počet hostů. Psi začínali výt a pak s pocitem hlupců přestávali. Dva černí hřebci, kteří tradičně tahali stolatský pohřební vůz, byli čím dál tím neklidnější a málem ukopali ve stáji podkoního.
Zatím ve Sto Helit vévoda marně čekal na posla, kterého sice opravdu vyslali, ale který se zastavil už ve chvíli, kdy vyjel ze zámku, a nemohl přijít na to, kam to vlastně jede a co má vyřídit.
A tím vším procházela Keli jako zhmotnělý a čím dál tím popuzenější duch.
Události vyvrcholily při obědě. Když vešla do hodovního sálu, zjistila, že před královským křeslem není prostřeno. Když chvíli a hlasitě a důrazně mluvila s majordomem, podařilo se jí to napravit, ale jenom proto, aby kolem ní prošla řada sloužících s podnosy plnými jídla tak rychle a nevšímavě, že neměla čas napíchnout si ani kousek. S užaslou nedůvěrou přihlížela, jak šenk, který donesl víno, nalil první pohár lordu z Budky v ústraní.
Bylo to sice nekrálovské, ale v té chvíli si dupla nohou a strčila do ubohého šenka. Ten se zapotácel, tiše něco zamumlal a nevěřícně se díval na dlažbu pod jejíma nohama.
Naklonila se na opačnou stranu a vykřikla do ucha zemana ze Spíže: „Vidíte mě, člověče? Proč je dnes k jídlu jen studené vepřové a šunka?“
Přerušil sice svůj tlumený rozhovor s dámou z Malé šestiúhelné komnaty v severní věži, otočil se a vyděšeně se podíval, ale pak se jeho pohled rozostřil a on zmateně prohlásiclass="underline" „Jakže? Ano, ano… chtěl jsem, totiž…“
„Vaše Veličenstvo,“ napověděla mu Keli.
„Ó… zajisté… Veličenstvo…“ zamumlal. Pak se rozhostilo dusivé ticho.
Pak, jako by někdo cvakl vypínačem, se otočil ke královně zády a pokračoval v přerušeném rozhovoru se svou společnicí. Keli, zsinalá šokem a zlostí, chvilku nehybně seděla, pak odstrčila židli a rychlým krokem se vydala ke svým komnatám. Několik ze sloužících, kteří se shromáždili v hlavní chodbě, odstrčilo z cesty něco, co nebyli schopni přesně rozeznat.