Keli doběhla do své komnaty a vztekle zatáhla za provaz zvonku, který měl přivolat služebnou, jež měla službu v přijímacím salonku. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se dveře pomalu otevřely a dovnitř velice opatrně nahlédla poplašená tvář služebné.
Tentokrát princezna její pohled poznala okamžitě a byla na něj připravená. Chytila služebnou za rameno, vtáhla ji do místnosti a zabouchla dveře. Když se vystrašené děvče rozhlíželo po celé komnatě a dívalo se všude, jen ne na mladou královnu, rozpřáhla se Keli a uštědřila jí s hlasitým plesknutím silný políček.
„Cítila jsi to? Cítila?“ vykřikla jí přímo do tváře.
„Ale… vy přece… já…“ zakňourala služebná a couvala tak dlouho, až narazila na postel, na kterou těžce dosedla.
„Podívej se na mě! Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ křičela na ni Keli. „Ty mě přece vidíš, že? Okamžitě řekni, že mě vidíš, nebo tě dám popravit!“
Služebná upřela pohled plný strachu do očí mladé královny.
„Vidím vás, ale…“
„Ale co? No řekni, co!?“
„Vy jste přece… říká se, že… myslela jsem…“
„Co sis myslela?“ vyštěkla na ni Keli. Teď už nekřičela. Její slova dopadala na nešťastné děvče jako rány bičem.
Služebná se změnila ve vzlykající uzlíček. Keli nad ní chvilku stála a rozčileně poklepávala špičkou o podlahu, ale pak děvčetem slabě zatřásla.
„Je ve městě nějaký mág?“ zeptala se. „Podívej se na mě, na mě, povídám! Je tady nějaký mág, že? Vy, děvčata, k nim přece vždycky chodíte kvůli různým nesmyslům. Kde bydlí?“
Služebná k ní zvedla obličej zvlhlý slzami a ze všech sil bojovala se svými smysly, které se ji snažily přesvědčit, že královna neexistuje.
„Oh… mág, ano, to ano… Dobrořez, v uličce Na Václavském plácku…“
Keli se sevřely rty v náznaku odhodlaného úsměvu. Přemýšlela, kde má asi uloženy pláště, ale chladná rozvaha ji nakonec přesvědčila, že bude snazší najít si ho sama, než pokusit se o svém přání přesvědčit služebno. Čekala a napjatě pozorovala služebnou. Dívka po chvíli přestala vzlykat, užasle se rozhlédla kolem a vyběhla z komnaty.
Už na mě zapomněla, pomyslela si princezna. Podívala se na vlastní ruce. Zdály se jí docela normální.
Musí v tom být magie.
Vešla do převlékárny a zkusmo otevřela několik truhlic, až se jí podařilo najít černý plášť s kapucí. Rychle si ho natáhla, kapuci stáhla do čela, vyšla na chodbu a zamířila ke schodišti pro služebnictvo.
Nešla tudy od doby, kdy byla ještě úplně malá. Tady byl svět truhlic s povlečením a ubrusy, holých podlah a přihlouplých kuchtíků. Byl cítit tvrdými kůrkami.
Keli tudy prošla jako duch. Věděla, že někde v zámku žije služebnictvo, ale nosila to jen v podvědomí, jako si obyčejní lidé uvědomují existenci elektrických rozvodů nebo odpadního potrubí. Byla ochotna připustit, že přestože všichni sloužící vypadají úplně stejně, musí mít nějaký rozlišovací rys, podle kterého je jejich rodiny nějaký způsobem dovedou rozeznat. Jenže nebyla připravena na něco takového, jako byl například pohled na Moghedrona — vrchního sklepníka, který vždy kráčel důstojným krokem, podobný galeoně pod plnými plachtami — sedícího teď ve své komoře s rozepnutým kabátcem a dýmkou v zubech.
Proběhla kolem ní dvojice rozesmátých služebných, aniž jí věnovaly jediný pohled. Pospíchala dál a začínala mít z nepochopitelných důvodů čím dál tím tísnivější pocit, že je vetřelcem ve vlastním zámku.
A to je tím, uvědomila si nakonec, že to vůbec není její zámek. Ten hlasitý svět kolem ní, s rozpařenými prádelnami a ledovými spižírnami, byl svět sám pro sebe. Nemohl jí patřit. Možná, že naopak patřila ona jemu.
Když se ocitla v největší kuchyni, obrovském prostoru lemovaném takovým počtem mis a pekáčů, že vypadal jako želví zbrojnice, sebrala ze stolu kuřecí stehno a cítila při té krádeži podivné vzrušení. Při krádeži ve svém vlastním království! A kuchař se díval skrze ni a jeho oči měly stejně skelný výraz jako šunka v aspiku.
Keli proběhla zadním nádvořím kolem stájí a ven zadní branou kolem několika strážných, jejichž nepřítomný pohled naznačoval, že si jí vůbec nevšimli.
Venku na ulicích už to na ni nepůsobilo tak strašidelně, ale stále se cítila jako nahá. Byla to pro jednoho opravdu zátěž na nervy, když se pohyboval mezi lidmi, kteří se starali o své a ani hnutím brvy nedali najevo, že jednoho vidí, zvláště když měl jeden prakticky jedinou zkušenost se světem, a totiž tu, že se svět kolem jednoho točí. Chodci do jednoho naráželi a pokaždé na okamžik zapřemýšleli do čeho to vlastně vrazili, a jeden musel několikrát uhýbat z cesty povozům.
Kuřecí stehno ani zdaleka nezaplnilo mezeru, která se princezně vytvořila v žaludku po nevydařeném obědě, a tak sebrala z nedalekého stánku několik jablek a v duchu si udělala poznámku, že až se vrátí, musí poslat kancléře, aby zjistil, kolik stojí jedno jablko, a nechal zelináři nějaké peníze.
Rozcuchaná, umaštěná a mírně páchnoucí koňským hnojem nakonec dorazila do uličky Na Václavském plácku, ke dveřím Dobrořezova příbytku. Nejdříve měla nějaké potíže s klepadlem. Podle její zkušenosti se před ní dveře všude otvíraly samy — na to měla lidi.
Proto byla tak zmatená, že si ani nevšimla, jak na ni klepadlo mrklo.
Zkusila to znovu a zazdálo se jí, že slyší vzdálenou ránu. Po chvíli se dveře na pár centimetrů pootevřely a Keli v nich zahlédla červenou kulatou tvář korunovanou porostem kudrnatých vlasů. Její pravá noha ji velmi překvapila tím, že se okamžitě inteligentně vsunula mezi dveře.
„Chci okamžitě vidět mága,“ prohlásila. „Žádám tě, abys mě ihned vpustil!“
„Momentálně je neodkladně zaměstnán,“ odpověděl jí obličej. „Přišla sis pro nápoj lásky?“
„Pro co?“
„Mám… mám Dobrořezův Štít vášně v podobě krému,“ prohlásil obličej a velmi významně zamrkal. „Můžeš se vydovádět do libosti, ale úroda z toho nebude žádná, jestli mi rozumíš.“
Keli se zatvářila nadmíru dotčeně. „Ne,“ lhala bez nejmenších výčitek, „to tedy nerozumím!“
„Masážní krém z býčího sádla? Ochránce dívčí svatyně? Oční kapky s Beladonnou?“
„Já žádám jen…“
„Lituju, je zavřeno,“ řekl obličej a zavřel dveře. Keli stačila taktak vytáhnout nohu.
Zamumlala několik slov, která by její vychovatele nejen překvapila, ale přímo šokovala, a znovu zabušila na dveře.
Bušení jejích pěstiček se najednou zpomalilo, když jí začala docházet jedna věc.
On ji viděl! On ji i slyšel.
Začala bušit s novou silou a křičela, co jí síly stačily.
Hned vedle ucha se jí ozval hlas. „To je vbytečné. Je neuvěvitelně tvdohlavý.“
Pomalu se rozhlédla kolem a nakonec si všimla upřeného pohledu klepadla na dveřích. Hýbalo na ni kovovým obočím a poněkud nesrozumitelně mluvilo přes kruh z tepaného železa, který svíralo v zubech.
„Jsem princezna Keli, dědička trůnu říše Sto Lat,“ ušklíbla se pyšně a snažila se udržet svůj strach na uzdě. „Nejsem tady od toho, abych se vybavovala s kováním na dveřích.“
„Pvavda, já fem jen obyfejné kvepadlo, ale můvu fi mluvit na koho chfi,“ zašklebilo se na ni klepadlo mile. „Můvu vám víft, ve pán má hvozně těfký den, takve nechfe být rufen. Fnad jeftě tak, kdyfte fkufila pouvít magifké flůvko,“ dodalo. „Kdyv ho vekne půvabná dívka, zabívá ofmkvát v devíti pfípadů.“