„Já madam?“ pokusil se. „Já nevidím způsob, jak bych vám já…“
Byl vytržen ze své židle a vyvlečen na ulici a roucho mu pleskalo kolem nohou. Keli pochodovala nazpět k paláci, s rameny odhodlaně napřímenými a mága za sebou táhla jako neposlušné štěně. Byl to ten krok, jakým se vydávají matky do místní školy, když se jejich milovaný chlapeček vrátí s monoklem, krok nezastavitelný, bylo to, jako kdyby ulicemi kráčel sám Čas.
„Co máte v úmyslu?“ zasípal Dobrořez, který si s hroznou jasnozřivostí uvědomoval, že není v jeho silách tomu odporovat, ať je to cokoliv.
„Dnes je tvůj šťastný den, mágu.“
„Ano? Výborně,“ prohlásil sklesle.
„Právě jsi byl jmenován Královským rozpoznávačem:“
„Oh? A co to přesně obnáší?“
„Budeš každého upozorňovat na to, že jsem stále naživu. Je to velmi jednoduché. Za to máš jistá tři pořádná jídla denně a praní prádla. Tak sebou pohni, člověče.“
„Královský?“
„Ty jsi mág. Myslím, že je tady něco, co by ses měl dozvědět,“ prohlásila mladá královna.
OPRAVDU? řekl Smrť. (Tohle je takový oblíbený filmový trik, který jsme si upravili pro tisk. Smrť seděl ve své studovně a mluvil s Mortem. Ale bylo to efektní, co? Asi tomu říkají rychlá prolínačka nebo křížový střih. Nebo tak nějak. V průmyslu, kde se nejdůležitější osobě na place říká rejžo, to mohli nazvat všelijak.)
A CO BY TO MĚLO BÝT? dodal a pomalu navinoval kousíček černého hedvábí kolem malého háčku upnutého ve svěráčku na stole.
Mort zaváhal. Z velké části to bylo ze strachu a studu, ale zčásti i proto, že pohled na Smrtě v černé kápi, který si mírumilovně váže suché mušky na ryby, by připravil o řeč každého.
Kromě toho na druhém konci místnosti seděla Ysabell a okatě dávala najevo, že ji nezajímá nic kromě jejího šití, ale pozorovala ho s výrazem nesouhlasu. Cítil, jak se mu její začervenalé oči zavrtávají do zad.
Smrť přidal pár vraních pírek a zapískal si spokojeně několik tónů pohřebního pochodu. Mezi zuby, samozřejmě, jak jinak. Pak vzhlédl.
HMM?
„Oni… ono se to nepodařilo tak lehce, jak jsem si myslel,“ vysoukal ze sebe Mort a nervózně přešlapoval na koberci před psacím stolem.
MĚL JSI NĚJAKÉ POTÍŽE? zeptal se Smrť a uštípl kousek černého pírka.
„Pane, ta čarodějka se mnou po smrti odmítla jít a ten mnich, no, víte, ten začal úplně znovu.“
TO JE V POŘÁDKU, S TÍM SI NELAM HLAVU, CHLAPČE…
„Morte —“
TOUHLE DOBOU JSI UŽ JISTĚ POCHOPIL, ŽE KAŽDÝ NAKONEC DOSTANE TO, V CO PEVNĚ VĚŘÍ. TAK JE TO VŠECHNO NĚJAK ÚPRAVNĚJŠÍ.
„Rozumím, pane. Ale to znamená, že špatní lidé, kteří věří, že je na onom světě čeká nějaký ráj, tak se tam opravdu dostanou. A dobří lidé, kteří mají strach, že se po smrti dostanou na nějaké strašlivé místo, pak opravdu strádají. To mi nepřipadá ani v nejmenším spravedlivé.“
VZPOMÍNÁŠ, CO JSEM TI KLADL NA SRDCE, ŽE SI MUSÍŠ PAMATOVAT, KDYŽ VYJÍŽDÍŠ ZA POVINNOSTÍ?
„No, vy jste…“
HMM?
Mort se ponořil do umíněného mlčení.
NENÍ SPRAVEDLNOST, JSI JEN TY.
„Dobře, ale já…“
TO SI MUSÍŠ PAMATOVAT.
„Ano, ale…“
PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE NAKONEC TO VŠECHNO DOPADNE TAK, JAK MÁ. NIKDY JEM SE NESEŠEL SE STVOŘITELEM, ALE SLYŠEL JSEM, ŽE MÁ PRO LIDI SLABOST. Smrť ukousl zbytek vlákna a začal povolovat křídlovou matku, která přidržovala svěráček na stole.
VYŽEŇ SI TAKOVÉ MYŠLENKY Z HLAVY, dodal při tom. ALESPOŇ TEN TŘETÍ TI NEMĚL PŮSOBIT ŽÁDNÉ OBTÍŽE.
To byla ta chvíle. Mort o ní přemýšlel dlouho. Nemělo smysl to tajit. Zmátl směr celého budoucího vývoje dějin. Takové věci mají dar přitahovat lidskou pozornost. Nejlíp udělá, když to ze sebe dostane. Zachová se jako muž. Polkne tu hořkou pilulku. Vyloží karty na stůl. Nebude chodit kolem horké kaše. Vydá se mu na milost.
Upřely se na něj dvě zářící modré jiskřičky.
Vracel jejich pohled se stejným úspěchem jako divoký zajíc, který chce očima vzdorovat záři reflektorů šestnáctikolového polárního transportéru, jehož řidič jezdí dvanáct hodin denně jen na kávu a pokouší se ztrhat pekelný tachometr.
Nepodařilo se mu to.
„Jistě, pane, nepůsobil.“
VÝBORNĚ. SKVĚLÁ PRÁCE. A TEĎ MI ŘEKNI, CO SI MYSLÍŠ O TOMHLE?
Rybáři, kteří chytají v pstruhových vodách, tvrdí, že muška by měla co nejvíce napodobovat skutečnost. Je určitý hmyz, který létá jen ráno. Jiný zase za večerního soumraku. A tak dál.
Ta věc, kterou Smrť svíral mezi kostnatými články prstů, byl hmyz z úsvitu dějin. Moucha z pravěké polévky. Vykrmená na mamutím trusu. Nebyla to nějaká masařka, která naráží do okenních tabulí, ale moucha, která se provrtá zdí. Byl to hmyz, který se vyškrabe zpod nejtěžší plácačky, sosák plný jedu, a bude hledat, komu se pomstít. Na všechny strany z ní trčela křídla a štětiny. Zdálo se, že má nadměrný počet zubů.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Mort.
BUDU JÍ ŘÍKAT — SMRTÍ SLÁVA. Smrť vrhl na věc se svých prstech poslední obdivný pohled a zastrčil jí do kápě pláště. CÍTÍM, ŽE JSEM DNES VEČER ZRALÝ NA TO UŽÍT SI TROCHU ŽIVOTA, prohlásil. MŮŽEŠ ZA MĚ VZÍT PRÁCI, KDYŽ SES DO TOHO TAK PĚKNĚ VPRAVIL. NE?
„Jistě, pane,“ přikývl posmutněle Mort. Viděl, jak se před ním jeho život natahuje jako nekonečný černý tunel bez jediného světélka na konci.
Smrť chvilku bubnoval prsty na stůl a něco si bručel. ANO, JEŠTĚ NĚCO. ALBERT MI ŘEKL, ŽE NĚKDO DĚLÁ NEPOŘÁDEK V KNIHOVNĚ.
„Cože, pane?“
ŽE VYTAHUJE KNIHY A NECHÁVÁ JE LEŽET, KDE HO NAPADNE. KNIHY O MLADÝCH ŽENÁCH. JAK SE ZDÁ POVAŽUJE JE ZA ZÁBAVNÉ.
Jak už bylo řečeno, svatí Naslouchači mají sluch vyvinutý ak dokonale, že pěkný západ slunce by je mohl ohlušit. Mortovi se na několik vteřin zazdálo, že jeho kůže vzadu na krku nabyla podobně magických vlastností, protože téměř viděl, jak Ysabell strnula uprostřed stehu. Uslyšel také kratičké ostré nadechnutí, které už zaslechl předtím — mezi policemi s knihami. Vzpomněl si na krajkový kapesníček.
„Ano, pane,“ řekl pokorně. „Už se to nebude opakovat.“
Kůže na krku ho začala strašlivě svědit.
VÝBORNĚ. TAK, TEĎ BYSTE VY DVA MOHLI JÍT PO SVÝCH. ŘEKNĚTE ALBERTOVI, AŤ VÁM PŘIPRAVÍ NĚCO NA PIKNIK NEBO NĚCO TAKOVÉHO. VYJDĚTE SI NA ČERSTVÝ VZDUCH. VŠIML JSEM SI, JAK SE JEDEN DRUHÉMU VYHÝBÁTE. Spiklenecky do Morta strčil loktem — bylo to, jako by do vás někdo šťouchl pohrabáčem, a dodaclass="underline" ALBERT MI TAKY ŘEKL, CO TO ZNAMENÁ.
„Ano?“ zeptal se chabě Mort. Mýlil se, na konci toho černého tunelu je světýlko, jenže je to plamenomet.
Smrť na něj vrhl další ze svých mrknutí typu supernova.
Mort mu ho neoplatil. Místo toho se otočil a šoural se ke dveřím takovým tempem, že by vedle něj stará A’Tuin vypadala jako poskakující kůzlátko.
Byl sotva v polovině chodby, když za sebou uslyšel rychlé tiché kroky a za paži ho chytila ruka.
„Morte?“
Otočil se a závojem deprese se podíval na Ysabell.
„Proč jsi ho nechal v tom, že v té knihovně jsi to byl ty?“
„Ani nevím.“
„To bylo… bylo to… od tebe velmi laskavé,“ řekla opatrně.
„Ano? Já nevím, co to do mě vjelo.“ Zašmátral v kapse a vytáhl krajkový kapesníček. „Myslím, že tohle je vaše.“