„Díky.“ Hlasitě se vysmrkala.
Mort už byl zase na cestě chodbou a ramena měl shrbená jako supí křídla. Rozběhla se za ním.
„Poslyš!“
„Co je?“
„Chtěla jsem ti poděkovat.“
„Na tom nezáleží,“ zamumlal. „Bude ale lepší, když už ty knihy necháte na pokoji. Nějak je to znervózňuje nebo co.“ Pak ze sebe vyrazil něco, o čem si myslel, že zní jako nemilosrdný smích. „Ha!“
„Ha co?“
„Nic, jenom ha!“
Došel na konec chodby. Tam byly dveře do kuchyně, kde se bude Albert vědoucně šklebit, a Mort se rozhodl, že se tomu prozatím vyhne. Ještě víc se nahrbil.
„Já jsem si ty knihy vytáhla, abych měla nějakou společnost,“ ozvalo se za ním.
Vzdal se.
„Mohli bychom se třeba trochu projít po zahradě,“ řekl, protože nevěděl kudy kam. Pak se ale jeho srdce přece jen maličko zatvrdilo a on dodaclass="underline" „Nezávazně, samozřejmě.“
„Chceš tím říci, že si mě nevezmeš?“ zeptala se.
Mort se vyděsil. „Vzít si tě?“
„Copak tě sem otec nedovedl kvůli tomu?“ řekla. „Vždyť on učedníka opravdu nepotřebuje.“
„To narážíš na všechna ta mrknutí, šťouchnutí a takové ty poznámky typu,jednoho dne bude tohle všechno tvoje, synu’?“ podíval se na ni Mort. „Pokouším se nevšímat si jich. Zatím se vůbec nechci ženit,“ dodal a v duchu potlačil obrázek princezny. „A bez urážky, s tebou už teprve ne.“
„Já bych si tě nevzala, ani kdybys byl jediný chlap na celé Zeměploše.“
To se Morta opravdu dotklo. Je něco jiného, když si někoho nechcete vzít, ale úplně něco jiného, když vám ten člověk řekne, že on by si nikdy nezval vás.
„No, já alespoň nevypadám, jako když se cpu bůhví kolik let buchtama ve skříni,“ prohlásil, když vyšli na Smrťův černý trávník.
„Zato já chodím normálně, ne jako kdyby mi v nohou chyběla kolena.
„Moje oči nevypadají jako dvě rozblemcaná sázená vejce.“
Ysabell přikývla. „Na druhé straně moje uši se nepodobají něčemu, co roste na suchém stromě. Co znamená,rozblemcaný’?“
„No, jako ta vajíčka, jak je dělá Albert.“
„Myslíš s ulepenými rozteklými bílky a plné takových těch slizkých kousků?“
„Jo.“
„To je výstižné slovo,“ přiznala zamyšleně. „Ale musím ti říct, že moje vlasy nevypadají jako něco, čím se pravidelně pucuje záchod.“
„To ne, ale moje zato nevypadají jako utopený ježek.“
„Ale všimni si, že můj hrudník nevypadá jako rošt na pečení zabalený v mokrém papírovém pytlíku.“
Mort se po očku podíval na výstřih Ysabelliných šatů, kde se už teď skrývalo dostatek dospívající tukové tkáně, že to do budoucna dávalo tušit vyhlídky na pěkně stádečko, a zdržel se komentáře.
„Moje obočí nevypadá jako párek líbajících se housenek,“ zkusil Mort.
„Pravda. Ale moje nohy by určitě prase v uličce zastavily.“
„Cože? Promiň, ale tomu…“
„Nemám je do,O’, jako někdo.“
„Aha.“
Procházeli mezi záhony lilií, momentálně ztraceni ve slovech. Nakonec se Ysabell otočila k Mortovi a napřáhla k němu ruku. Beze slova ji uchopil a vděčně s ní potřásl.
„Dost?“ zeptala se.
„Tak akorát.“
„Výborně. Očividně bychom se my dva neměli brát, když už ne kvůli ničemu jinému, tak kvůli dětem.“
Mort přikývl.
Sedli si na kamennou lavičku uprostřed pečlivě zastřižených polí živého plotu. V tomhle koutě zahrady Smrť dokonce udělal malé jezírko napájené ledovým pramenem, který chrlil do nádrže kamenný lev. Mezi listy černých leknínů na hladině líně plul velký světlý kapr.
„Měli jsme jim vzít nějaký starý chleba,“ řekl Mort, a vrhl se tak moudře na předmět hovoru, který byl nekonfliktní.
„On sem nikdy nechodí, víš,“ řekla Ysabell. „Udělal to jenom proto, abych měla nějakou zábavu.“
„Nezabralo to?“
„Není to skutečné. Tady není nic skutečné. Ne skutečně skutečné. On se prostě jenom rád chová jako lidská bytost. Teď to právě opravdu moc zkouší, určitě sis toho všiml. Věříš, že se dokonce kdysi pokoušel naučit hrát na banjo?“
„No, já si ho dovedu představit spíš takhle u varhan.“
„Vůbec nic z toho neměl,“ řekla Ysabell, aniž si ho všímala. „Neumí tvořit, víš.“
„Řekla jsi, že stvořil tohle jezírko.“
„To je jenom kopie nějakého jiného, které viděl na cestách. Všechno jsou to jenom kopie.“
Mort si nejistě poposedl. Po noze mu lezl nějaký hmyz.
„To je dost smutné,“ prohlásil a v duchu doufal, že použil ten správný tón.
„To je.“
Sebrala z cestičky hrst štěrku a bezmyšlenkovitě začala kamínky jeden po druhém házet do jezírka.
„A vážně mám tak ošklivé obočí?“ zeptala se.
„Ehm,“ prohlásil Mort, „myslím, že vážně.“
„Hm.“ Žbluňk, žbluňk. Kapr ji nevrle pozoroval.
„A já nohy?“ zeptal se.
„Jo, taky, promiň.“
Mort v duchu rychle probral svoji zásobu konverzačních témat a vzdal se. „To je jedno,“ řekl nakonec galantně. „Alespoň umíš zacházet s jehlicemi.“
„Je opravdu moc hodný,“ pokračovala Ysabell, aniž si ho všímala, „jenže takovým tím duchem nepřítomným způsobem.“
„On ale není opravdu tvým otcem, že?“
„Rodiče zahynuli při přechodu Velkého Nefu, před mnoha lety. Myslím, že byla bouře. Našel mě a přinesl sem. Nevím, proč to vlastně udělal.“
„Možná že mu tě přišlo líto?“
„On nikdy nic necítí. Nemyslím to v tom zlém slova smyslu, rozumíš? Je to prostě tím, že ani nic cítit nemůže, když nemá ty — jak se to jmenuje — nervy. Možná že si lítost ke mně myslel.“
Otočila bledou oválnou tvář k Mortovi.
„Nechci o něm slyšet jediné zlé slovo. Dělá, co může. Je to prostě tím, že je tolik jiných věcí, na které musí myslet.“
„Hm, můj otec byl taky takový. Tedy je, chtěl jsem říct.“
„No, ale předpokládám, že tvůj otec nervy má,“ podotkla.
„Řekl bych, že ano,“ přikývl Mort a neklidně si poposedl. „Na to jsem nikdy nemyslel, na nějaké nervy.“
Tak tam seděli a dívali se do tekoucí vody na pstruha. Pstruh se díval na ně.
„Právě jsem změnil celou budoucnost,“ řekl Mort.
„Ano?“
„Víš, když ji chtěl zabít, zabil jsem ho, ale bylo dáno, že má zemřít a vévoda se má stát králem, ale to nejhorší je, že i když je do morku kostí zlý, sjednotí města a z těch se má nakonec stát federace a kniha říká, že pak nastane sto let míru a hojnosti. Myslel jsem si, že nastolí hrůzovládu nebo co, ale historický vývoj očividně potřebuje člověka, jako je on, zatímco princezna by byla jen další obyčejný monarcha. Nemyslím špatný, asi celkem dobrý, ale ne ten správný, a teď se to stane a historie neví kudy kam, a je to všude moje vina.“
Trochu se mu ulevilo a se zatajeným dechem očekával její odpověď.
„Měl jsi pravdu, víš.“
„Vážně?“
„Měli jsme jim vzít nějaký starý chleba,“ přikývla. „Ale myslím, že si najdou něco k žrádlu i ve vodě. Brouky a tak.“