„Měl jste zelenou košili, nebo ne?“ prohlásil. „Já ji viděl, měla malé žluté knoflíčky!“
„No, abych řek pravdu, mám dvě košile.“ Hospodský se pokusil narovnat. „Vím, co se patří,“ dodal. „Akorát, že dneska jsem ji neměl na sobě.“ Nestál o to, dozvědět se, jak Mort ví o žlutých knoflíčcích.
Mort ho pustil a otočil se do místnosti.
„Oni všichni sedí na jiných místech! Kde je ten člověk, který seděl tady u ohně? Všechno se změnilo!“
Vyběhl dveřmi a všichni zaslechli zvenčí tlumený výkřik. Pak Mort vběhl znovu dovnitř, oči měl rozšířené hrůzou a obrátil se ke zděšenému zástupu.
„Kdo změnil vývěsní štít? Někdo změnil vývěsní štít!“
Hospodský si nervózně olízl vyschlé rty.
„Myslíte potom, co zemřel starý král?“
Mortův pohled do doslova zmrazil, hochovy oči byly jako dvě černá jezírka plná děsu.
„Jméno, já myslím to jméno!“
„No ale my… vždyť to je pořád stejné,“ prohlásil muž za pultem a vrhal zoufalé pohledy na své zákazníky v prosbě o podporu. „No řekněte, mládenci! Vždycky se to tady jmenovalo U vévodovy hlavy.“
Ozval se mumlavý chór přitakání.
Mort klouzal pohledem po jednotlivých tvářích a viditelně se třásl. Pak se obrátil a znovu vyběhl dveřmi ven.
Muži v hospodě pak zvenčí, ze dvora, zaslechli dunění podkov, které vzápětí zesláblo a najednou umlklo docela, jako by se kůň rozplynul ve vzduchu.
Uvnitř hostince panoval hrobové ticho. Muži se snažili nedívat se jeden na druhého. Nikdo nechtěl být první, kdo přizná, že viděli to, co právě viděli.
Nakonec to byl hospodský, kdo nejistým krokem přešel lokál a přeběhl prsty po známém a uklidňujícím povrchu těžkých dubových dveří. Byly pevné, nepoškozené, přesně takové, jaké mají dveře být.
Každý v místnosti viděl, jak jimi Mort třikrát proběhl, šlo o to, že je při tom neotevřel.
Truhlík rychle nabíral výšku, zvedla se téměř svisle, kopyty tepal vzduch a dech se za ním srážel do dlouhé kondenzační stopy. Mort na něm visel rukama i koleny, ale především silou vůle, a tvář bořil do koňské hřívy. Nezvedl hlavu, dokud se vzduch kolem nich neochladil a nezřídl jako omáčka v laciném hostinci.
Nad hlavou na zimním nebi tiše blikala středová záře. Pod ní —
— se rozkládala obrovská obrácená mísa, celé míle v průměru, postříbřená svitem hvězd. Stěnou mísy viděl prosvítat světélka. Proplouvala jí mračna.
Ne. Když se podíval pozorněji, zjistil něco jiného. Mraky do ní sice vplouvaly a bělaly se i uvnitř, ale ty vnitřní byly řidší a pohybovaly se poněkud jiným směrem, prostě se zdálo, jako kdyby s těmi venku neměly nic moc společného. A bylo tady ještě něco… ano, středová záře. Ta dodávala noci kolem toho neskutečného příklopu jemně nazelenalý odstín, ale pod ním po tom zabarvení nebylo ani stopy.
Bylo to, jako by Mort nahlížel do kusu nějakého jiného světa, téměř stejného, který byl na Plochu přinesen kdoví odkud. Bylo tam trochu jiné počasí a středová záře tam dnes v noci nesvítila.
A Zeměplocha ten svět odmítala, stahovala se kolem něj a zatlačovala jej nazpět do nebytí. Mort sice z té výšky neviděl, jak se zmenšuje, ale v uších mu stále zněl ten šustivý zvuk, podobný hukotu hejna kobylek, který vydávala namodralá stěna postupující krajinou a měnící věci k obrazu svému. Skutečnost se sama hojila a uzdravovala.
Mort ani nemusel přemýšlet, kdo je středem té kopule. I odsud bylo jasně vidět, že se stahuje přesně kolem Sto Lat.
Pokoušel se nemyslet na to, co se stane, až se kopule zmenší na velikost jedné komnaty, pak na velikost jediného člověka, na rozměr vaječné skořápky. Nedařilo se mu to.
Logika měla Mortovi šeptat, že tady je jeho záchrana. Během jednoho dvou dnů se jeho problém vyřeší sám, knihy v knihovně budou v pořádku a svět se vrátí do svého původního, plánovaného stavu jako pružný gumový obvaz. Logika mu měla říci, že míchat se do toho procesu podruhé znamená ošklivě si koledovat. Logika by mu to všechno pravděpodobně řekla, jenže ona si té noci vzala dovolenou.
Světlo se na Zeměploše pohybuje pomalu, a to především díky brzdícímu efektu mocného magického pole. Ta část Okraje, kde se rozkládala ostrovní říše Krull, byla v té roční době přímo pod oběžnou dráhou malého plošského slunce, takže touhle dobou tam byl stále ještě časný večer. Bylo také dost teplo, protože okrajové země jsou mnohem teplejší a převládá v nich teplé přímořské podnebí.
Abychom už řekli všechno, musíme dodat, že Krull, jehož velká část toho, co z nedostatku lepšího pojmenování musíme nazvat pobřežím, přesahovala přes Okraj do vesmíru, byl opravdu šťastný ostrov. Jedině někteří domorodí Krullánci, především ti, kteří se nedívali, kam šlapou, a náměsíčníci to neuznávali, ale těch bylo díky přirozenému výběru pomálu.
Terpsik Mimák byl rybář. Lovil na prut, ne do sítí. V tom je velký rozdíl. Lovit na udici je mnohem dražší. Jenže Terpsik při tom byl dokonale šťastný. Pozoroval korkový splávek na klidné hladině řeky Hakrull a v hlavě měl téměř prázdno. Jediné, co by ho snad mohlo z toho požehnaného stavu vytrhnout, by bylo, kdyby náhodou chytil rybu, protože jediné, co se mu na rybaří hnusilo, bylo právě pomyšlení na ryby. Ryby byly studené, slizké, mrskaly sebou a lezly mu na nervy, a Terpsik neměl nervy v nejlepší pořádku.
Dokud nechytil nic, byl Terpsik Mimák jedním z nejšťastnějších zeměplošských rybářů, protože řeka Hakrull byla pět mil od jeho domova, což znamená také pět mil od paní Gwladys Mimákové, se kterou už užil celých šest měsíců překrásného manželského života. Zhruba před dvaceti lety.
Terpsik se nijak nevzrušoval, když se nedaleko něj na břehu usadil další rybář. Samozřejmě že někteří rybáři by se byli nad tímhle porušením nepsaných zákonů velice pohoršili, ale co se Terpsika týkalo, pak cokoliv, co zmenšovalo jeho naději, že chytí některé z těch mizerných šupinatých stvoření, bylo v pořádku. Koutkem oka si všiml, že nově příchozí chytá na mušku, což je sice zajímavé ukrácení dlouhé chvíle, ale Terpsik ho rázně zamítl, když zjistil, že by musel trávit při výrobě vlastních mušek celé dlouhé hodiny doma.
Nikdy neviděl podobné muškaření. Věděl, že jsou mokré mušky a suché mušky, ale tahle muška se zařezávala do vody se zvukem vysokoobrátkového pilového listu a zpátky pokaždé táhla rybu.
Terpsik pozoroval se zděšeným úžasem, jak postava, kterou nezřetelně viděl jen mezi větvemi vrb, znovu a znovu nahazuje. Voda se doslova vařila a celá rybí populace se snažila uprchnout z dosahu té bzučící hrůzy. V tom okamžiku se naneštěstí Terpsikovi z čirého zoufalství zakousla do návnady obrovská zpitomělá štika.
V jednom okamžiku stál na břehu a v příští vteřině už ho pohltila zelená a zvonící hlubina, viděl jako vodou unikají bubliny jeho dechu, a když se mu před očima začal odvíjet celý uplynulý život, otřásl se odporem při představě, že se bude muset dívat na tu část mezi svatebním dnem a dneškem. Napadlo ho, že Gwladys už bude brzo vdovou, což ho na druhé straně poněkud obveselilo. Terpsik měl vždycky sklon dívat se na věci spíš z té lepší stránky a teď, když se pomalu nořil ke dnu, ho napadlo, že od tohoto okamžiku se celý jeho život může už jen zlepšovat…
A v tom okamžiku ho za vlasy uchopila jakási ruka a vytáhla ho na hladinu, takže hlava se mu naplnila bolestí. Před očima mu pluly rozmazané modré a černé hvězdičky. Plíce mu hořely. Krk se změnil v trubici tvořenou bolestí.