Ruce — studené, doslova ledové ruce, ruce, které mu připadaly jako rukavice plné hracích kostek, ho protáhly vodou a vyhodily na břeh. Chvíli tam ležel a ještě chvilku se pokoušel dál topit, ale nakonec ho okolnosti vehnali nazpět do toho, čemu říkal „můj život“.
Terpsik se rozzlobil málokdy, protože Gwladys to nesnášela. Teď se však cítil podveden. Narodil se, aniž se ho kdo ptal na jeho názor, byl oženěn, protože Gwladys a její otec mu nedali na vybranou, a tu jedinou lidskou záležitost, smrt, která byla celá v jeho rukou, mu z nich někdo neomaleně vytrhl. Ještě před několika vteřinami se to zdálo tak jednoduché. Teď se všechno zase zkomplikovalo.
Samozřejmě že nijak nestál o to zemřít. Bohové se stavěli k otázce sebevraždy velmi zásadově. On si prostě nepřál být zachráněn.
Spletí vodních rostlin a zeleného slizu, které mu pokrývaly obličej, upřel zarudlé oči na rozmazanou postavu nad sebou a vykřikclass="underline" „Proč jste mě zachraňoval?!“
Odpověď ho zaskočila. Přemýšlel o ní celou dobu, co v mokrých botách čvachtal domů. Seděla mu v hlavě i potom, když mu Gwladys nevybíravým způsobem předhazovala stav jeho oblečení a on seděl u krbu a nenápadně posmrkával, protože nemoc byla další věc, kterou Gwladys „nesnášela“. Když se pak uložil ke spánku a třásl se pod přikrývkou, usadila se mu ve snech jako ledovec. Z horečky mumlaclass="underline" „Co myslel tím,nechám si vás na později’?“
V nočních ulicích města Sto Lat plály pochodně. Celé oddíly mužů měly za úkol neustále je nahrazovat novými. Ulice zářily. Syčící plameny zaháněly stíny, které se u celá století naprosto korektně staraly jen o své záležitosti. Světla ozařovala prastaré koutky, kde v hlubokých děrách matně zářily oči zmatených krys. Nutila lumpy a zloděje zůstávat doma. Záře zaháněla noční mlhy a vytvářela auru nažloutlého jasu, která neutralizovala chladný svit proudící od Středu. Hlavně však osvětlovala tvář princezny Keli.
Ta tvář byla všude. Zdobila každou rovnou plochu. Truhlík klusal osvětlenými ulicemi mezi obrazy princezny Keli na stěnách, dveřích a štítech domů. Mort zíral na plakáty s portréty své milované, které byly vylepeny všude, kde bylo dost místa a drželo lepidlo.
Nezdálo se, že by Mortovi někdo věnoval zvláštní pozornost. Přestože noční život Sto Lat nemohl konkurovat nočnímu životu Ankh-Morporku, stejně jako nemůže konkurovat košík na odpadky městské skládce, byly ulice města plné lidí a hučely výkřiky pouličních prodavačů, hráčů, kapsářů, skořápkářů, veselých dam, a občas dokonce i poctivých obchodníků, kteří omylem přijeli do města a teď neměli peníz na cestu odsud. Mort projížděl pestrým zástupem, k uším mu doléhaly útržky rozhovorů v rozličných jazycích a on s trpnou odevzdaností registroval, že všem rozumí.
Nakonec sesedl a vedl koně po Václavském plácku, přičemž bezvýsledně hledal Dobrořezův příbytek. Nakonec ho našel jen díky tomu, že od hrbolu na jednom z plakátů zaslechl tlumené kletby.
Neohrabaně se natáhl a strhl z plochy před sebou široký pruh papíru.
„Mnohokvrát vám děkuji,“ prohlásilo klepadlo. „Věvil byfte tomu? Jednu chvíli nif, a najednou máte pufu plnou lepidla!“
„Kde je Dobrořez?“
„Odftěhoval se do paláfe.“ Klepadlo se na něj podívalo a mrklo jedním tepaným okem. „Pvifli nejafí lidé a odnesli ffefky jeho vjěfi pryf. Potom zafli jiní lidé vylepovat po felém měftě obváfky té jeho pvítelkyně. Barbavi,“ dodalo klepadlo.
Mort zrudl.
„Jeho přítelkyně?“
Klepadlo, které bylo nadáno ďábelskou výmluvností, se při zvuku jeho slov ušklíblo. Zaznělo to, jako když přejedete nehet pilníkem.
„Jiftě,“ prohlásilo. „Vdálo fe, ve mají pěkně nafpěch, to vám veknu.“
Mort už byl na Truhlíkově hřbetě.
„Poflyf!“ vykřiklo klepadlo za jeho vzdalujícími se zády. „Poflyf, nemohl byf mě vbavit toho lepidla chlapfe?“
Mort přitáhl Truhlíkovi otěže takovou silou, že se kůň vzepjal na zadní a bláznivě se roztančil po dláždění, pak se sehnul ze sedla a chytil za kruh klepadla. Sešklebená tvář se mu podívala do obličeje a najednou se cítila jako velice vyděšené klepadlo. Mortovy oči zářily jako otevřená dvířka pece, tvář mu žhnula jako výheň a v hlase bylo tolik žáru, že by mohl tavit kov. Klepadlo si nebylo jisté, čeho všeho je Mort schopen, ale rozhodně po tom nechtělo pátrat.
„Jak jsi mi to řeklo?“ zasyčel Mort.
Klepadlo se rychle zamyslelo. „Fire?“ řeklo.
„Co jsi chtělo, abych udělal?“
„Vbavil mě lepidla?“
„Tak to mě ani nenapadne.“
„Dobvá,“ prohlásilo klepadlo. „Vpovádku. Nic fe neděje. Vůftanu klidně valepené, no.“
Pozorovalo Morta, který se vzdaloval na koni ulicí, tetelilo se úlevou a nervózně se klepalo.
„Zááázrrračnááá záááchrrrana, přřříííteli,“ zaskřípěl jeden z dveřních pantů.
„Dvf hubu!“
Mort minul noční strážné, jejichž povinnosti se teď skládaly z toho, že zvonili na zvony a vykřikovali princeznino jméno, ale jejich hlasy zněly poněkud nejistě, jako by si ho jen velmi těžce vybavovali. Nevšímal si jich, protože naslouchal hlasům, které se mu dohadovaly v hlavě:
Vždyť tě vlastně viděla jen jednou, ty hlupáku! Proč by se o tebe měla starat?
No jo, ale zachránil jsem jí život…
Jenže ten život je její, ne tvůj. Kromě toho on je mág.
A co? Mágové přece to, neto — nechodí s děvčaty. Oni žijí v nelíbátu.
Nelíbátu?
No, předpokládá se, že nikdy nebudou… vždyť víš co.
Cože? Nikdy žádné vždyť víš co? Prohlásil jeden z jeho vnitřních hlasů a zněl, jako když se nevěřícně ušklíbá.
Totiž, je to prý špatné na magii, pomyslel si Mort zatrpkle.
Tak to se jim ta magie soustřeďuje na divném místě.
Mort byl šokován. A co ty jsi vlastně zač? ptal se.
Já jsem ty — Mort. Tvoje druhé já.
Tak, víš co, vypadni mi z hlavy, je tam dost přecpáno, když jsem tam sám.
No, jak myslíš, řekl hlas. Jen jsem se ti pokoušel pomoci. Ale nezapomeň, kdyby ses někdy potřeboval, tak se máš stále při ruce.
Hlas se vytratil.
Asi ano, pomyslel si Mort. Asi jsem to byl opravdu já, já sám jsem totiž jediný, kdo mi říká Mort.
Šok z toho poznání v něm docela zatlačil skutečnost, že zatímco vedl sám se sebou monolog, projel branami paláce. Samozřejmě že lidé projížděli branami paláce celý den, ale většina z nich musela čekat, až budou otevřené.
Strážný před dveřmi Velké síně to zahlédl také, ale ten měl dost času, aby sebral veškerou odvahu, nebo alespoň to, co z ní zbylo, a když se k němu Truhlík blížil napříč náměstím, pozvedl oštěp.
„Stát!“ zakrákoral vyschlým hrdlem. „Kdo je kdo a kam, co?“
Teprve teď si ho Mort všiml.
„Cože?“ zeptal se nepřítomně, protože byl stále ještě zabrán do vlastních myšlenek. Strážný si olízl okoralé rty a ustoupil. Mort sklouzl z Truhlíkova hřbetu a vykročil kupředu.
„Chtěl jsem říct, kdo je to a kam míří?“ trval strážný na svém ve směsi tvrdohlavosti a sebevražedné stupidity, která ho předurčovala k brzkému povýšení.
Mort jemně uchopil hrot oštěpu a odklonil jej mimo dveře. V okamžiku, kdy to udělal, dopadlo mu na tvář světlo pochodně.